Pokusím se naznačit jak další souvislosti, tak i možný alternativní pohled na současnou neblahou situaci na poli duševního zdraví české (ale i západní) populace. Osvícenější odborníci a životem zmoudřelí psychiatři (za všechny občas zmiňuji a cituji dr. Radkina Honzáka) se hrozí nárůstu spotřeby antidepresiv, ale až na výjimky také podléhají tomu, čemu říkám psychiatrizace problému. Je to tak snadné, odborně škatulkovat, a po pár letech praxe v českých ústavech a ordinacích nevidět, že příčiny jsou nejen v pacientovi, ale i v ADHD době, ale třeba i v příliš medikalizovaném porodnictví, v odcizeném a zbyrokratizovaném školství, i ve zkamenělém zdravotnictví (rozuměj: nemocnictví). A protože v posledních dvou dekádách se k tomu všemu odborníky nepovšimnutě přidala rychlokvašená emancipace, přičemž důsledky se už začínají projevovat odezdikezdismem bitevních koček feminismu, a také zmíněnou ochotou lékařů a ministrů spadnout do pasti diagnostiky s tendencí okamžitě (tak jako dnes běžně předepisují obvodní odborníci hormonální antikoncepci dívkám na akné) pilulku, spojím zdánlivě nespojitelná témata, abych naznačoval…
Blogem o děděných poruchách jsem se pokoušel, a dnešním uvažováním o psychiatrizaci chci dále naznačit, že podobně jako v případě nesmyslnosti hospitalizace a chemického zklidňování lidí, které odvezou ambulancí z ulic západních ale i našich velkoměst rovnou na psychiatrii (přičemž v USA si už všimli, že se často nejedná o problém psychiatrický, ale o tzv. psychospirituální krizi, v rámci které moudrý šaman vždy, anebo dnes výjimečně informovaný lékař občas takovému člověku pomůže touto krizí projít, nikoliv ji potlačit), i emancipace a efekt seminářových bohyň jsou možná symptomy nějaké diagnostikovatelné poruchy chování.
Naznačuji, že tak jako v případě našeho masového a přemedikalizovaného porodnictví (kdy mašinérie bílých plášťů diagnostikuje vše a všechny), ani v oblasti duševního zdraví není něco v pořádku: přestože vznikají různé ústavy a dny duševního zdraví, většinově stále převládá slepě mocenský přístup, zcela opomíjející prevenci. Mám dojem, že i většina psychických (vztahových i sexuálních) potíží manažerek a finančně nezávislých samoživitelek tkví jak v přepracovanosti (v podmínkách života ve státu, který si neváží rodiny a dětí), tak ve vnitřních rozporech mezi evolučně a druhově danými přírodními cykly a rytmy ženského těla, a vnějšími společenskými a dobově reálnými ale i pomyslnými tlaky a nároky (co by si pomysleli lidi?), a dnes už také ve (z)děděné náchylnosti k různým hraničním poruchám osobnosti.
Zároveň je, zvláště pro vrozeně soutěživé muže, téměř nemožné odolat pokušení coby alfa samci ovládat a pomocí syndromu bílého pláště (Stanislav Komárek kdysi přirovnal lékaře a medicínsko-farmaceutický komplex k novodobé inkvizicí) i ovládnout pacienty, rodičky a všechny ostatní nemocné (protože neexistuje zdravý člověk, jsou jen ti špatně diagnostikovaní). Takový MUDrc raději rovnou, i na požádání, naordinuje pilulku, a ani nestíhá a nenamáhá se klienta (nikoliv pacienta) vyslechnout (jak to dnes už přece jen dělají psychosomatici) a třeba poslat na nějakou osvědčenou terapii.
Výsledkem je, kromě jiných příčin, i nárůst výskytů deprese, syndromu vyhoření (mimochodem, v celoevropských výzkumech jsme na špici spotřeby alkoholu, cigaret a obezity, což úzce souvisí s životním stylem) ale i feministek a genderových odbornic. Jak ale přece jen pozitivněji napsal klinický psycholog a soudní znalec Radek Ptáček (A2 5/16), naše psychika má velký sebeozdravný potenciál a proto u mnoha pacientů stačí, když pouze po určitou dobu užívají vhodně nasazená antidepresiva, nebo docházejí na psychoterapii, která jim sedne. Jenže ani on se nevyhnul psychiatrizační tendenci: zlehčování diagnózy (bipolární poruchy) u sebe i druhých je bohužel stále častější problém.
Ledy na této zamrzlé řece pravidelně prolamuje v časopise Respekt novinář Petr Třešňák (dvacet vybraných delších textů vyšlo i koncem září 2015 ve sborníku Neviditelní), např. v článku Bláznem z Boží vůle (nenormální zážitky nutně neznamenají duševní nemoc). Chci, aby se vědělo, že člověk může projít zkušeností, která vypadá bláznivě, a přitom je velmi obohacující, říká na základě vlastní zkušenosti dvaatřicetiletý programátor. Americký psychiatr Perry v rámci tříletého experimentu přitom již na počátku 70. let min. stol. zjistil, že 15 % všech pacientů, léčených jako schizofrenici, prochází jen transformační krizí. Ve světě legendární Stanislav Grof (jenž u nás samozřejmě není prorokem) kromě mnoha jiných revolucí v jinak konzervativním světě psychiatrie se svou ženou založil celé hnutí a zavedl nejen pojem psychospirituální krize (přispěl tak i ke změně diagnostiky v USA), ale i praktickou metodu, jak ji terapeuticky zvládnout (holotropní dýchání).
Ostatně mnou zmíněnou tendenci odborníků Grof již před lety naznačil i seznamy svatých, jejichž činy se dají psychiatrizovat (svatý Jan od Kříže byl psychiatry označen za „dědičně degenerovaného“, svatá Terezie z Avily za „hysterickou psychotičku“, Mohamedovy vize byly připsány na vrub epilepsie a podobně dopadl i Ježíš a Buddha). Zavedl pojem změněné stavy vědomí, a založil nový obor, transpersonální psychologii. Jinými slovy, kriminalizace a psychiatrizace jiného než tzv. normálního chování byla a ještě po půl století bohužel stále je obvyklou a první reakcí.
Jenže co bude společnost dělat už v nejbližší budoucnosti, když např. více jak 30 % lidí u nás trpí depresí a jejich počet se každým rokem zvětšuje? Když se každý rok rodí velký počet dětí, u kterých se v pubertě nebo dospělosti naplno projeví poruchy chování: jak je hodláme zvládnout? Budeme je trestat, zavírat do blázinců (ale kde na to vezmeme peníze?), nebo zkusíme opačný, preventivně pozitivní přístup? Není zvláště u nás bezprecedentní nárůst spotřeb všemožných společensky tolerovaných i kriminalizovaných drog, hlavně u mladých (jsme na špici vývoje v Evropě) dalším symptomem a varováním? Nedivil bych se ale, kdyby začátkem pozitivní změny, v rámci potřeby rutinní psychiatrizace, byl vznik nějaké nové diagnózy, popisující právě symptomy překotné emancipace a její důsledky na psychický stav žen…
Přitom právě pozitivní přístup byl a je i u nás (viz výjimečné zařízení s názvem Diabasis) základem úspěšné pomoci lidem, kteří by byli ještě nedávno diagnostikováni jako schizofrenici. Ne že by to ale už bylo normální: v Evropě je psychospirituální krize stále neuznávaná diagnóza, západní medicína se stále nechce zaplétat se spiritualitou a nemá pro něco takového ani slovník. Třešňák cituje i další výjimku, pražskou psychiatričku Štáfkovou: Jak chcete mluvit o energetickém probuzení, vizích a vnitřních hlasech, když oficiální diagnostika a učebnice to nazývá halucinacemi, tedy symptomy nemoci, které je žádoucí odstranit? Ale i ona považuje za nejdůležitější léčivý aspekt to, že pacientovi nabízí pozitivní rámec pro jeho zážitky.
Nejnovější článek v týdeníku Respekt (11/16) si v trochu jiných souvislostech všímá (preventivně!), že člověk digitální éry žije v mnohem roztěkanější realitě než jeho předci a má problém se soustředit. Lék ale existuje, a může nám dát nejen lepší pozornost, ale i pocit životního štěstí (píše Třešňák v textu nazvaném Umění koncentrace, a popisuje třeba praxi trenéra plavání ale i instruktora umění se soustředit Moravce a jednu z jeho vyzkoušených technik, žonglování).
Nejde o tutéž krizi v bleděrůžovém, i co se týká podstaty a současného extrémního feminismu, agresivních genderových věd, ale i překotné emancipace? Nevylily soudružky aktivistky s vaničkou protestů a soutěžení s muži i dítě respektujícího soužití? Připomínám, že přece jen už existuje iniciativa s názvem Jak jinak, a domarodky se sdružují a povzbuzují pomocí sociálních sítí. Doufám také, že žádnou čtenářku ani nenapadne, že mám něco proti emancipaci. Právě naopak. Tak jako nemám vůbec nic proti vodě: jen jí nesmí být moc, protože pak je z ní povodeň.
Připomínám také soustavně, že příliš přepychu a peněz, příliš svobody, sladkostí, péče nebo triček či svetříků je pro dítě, ale i pro ženu, natož těhotnou, kontraproduktivní. Slovy odborníka, osoby s hraniční poruchou osobnosti jsou nestabilní v emocích, v chování, dělí svět na dobré a zlé, cítí se být obětí, trpí ukřivděností, neumějí těžit z odměny a poučit se z trestu, jejich vztahy jsou značně proměnlivé, lidmi kolem sebe manipulují: není to i charakteristika mnohých emancipovaných princezen?
Výsledkem přílišného přepychu je také rozmazlenost, neuróza, obezita, nesamostatnost (přehnaná péče o pleť a vzhled s negativními dopady na ekologii) atd. Příliš péče porodníků ženu zbaví evolučně daných tělesných procesů (a přirozené produkce hormonů, které by se jinak o vše potřebné postaraly). Příliš mnoho vyšetření (už kdysi jsem varovně psal nejen o hormonální antikoncepci, ale i o ultrazvuku) nejen zatěžuje celé zdravotnictví a jeho financování, ale znamená často i narušenou psychiku, příliš operací (a poloha porodu vleže na zádech, aby porodníci lépe viděli, znamená více komplikací, nebo přímo zastavení porodu, ale také větší platy operatérů, anesteziologů a dalších). Přílišná spotřeba léků na duševní a psychické potíže to ovšem nevyřeší, jak ví i doktor Ptáček: Trh s antidepresivy je obrovský, stále rostoucí byznys, ale samy o sobě nestačí… stejně jako u cukrovky, vysokého krevního tlaku, vysokého cholesterolu. Je třeba změnit životní styl…
Přibývá totiž jak dětí, tak jejich emancipovaných matek, které se v kontextu tradičního a tisíciletími ověřeného (chválícího a hladícího) ženství, jenž nalézá sebe sama v péči o ty své a jiné druhé, reagují a jednají, bohu a nám všem žel, zkratovitě, naježeně a nelogicky: jejich chování vykazuje znaky hraniční poruchy osobnosti… Jakoby byly ne-mocné, neschopné něhy a pochvaly. Částečně, protože si nechtějí kazit postavu porodem, vymřou (a kandidují tak na Darwinovu cenu), ale protože žena je základem rodiny a ta je základem státu, vypadá to, že (nůžky bohatství se mezitím dál katastroficky rozevírají) je v celkem nedaleké budoucnosti téměř zaručeno, že to lepší nebude.
Dle prostého srovnání a toho co vidím kolem sebe a ve společnosti tu i onde, přitom počet poruch chování exponenciálně roste (samozřejmě právě i díky medikalizovaným a rutinně narušovaným porodům, zmíněné psychiatrizaci a spotřebě léků), stejně jako roste počet různých dyslexií, dyskalkulií atd., a samozřejmě i ADHD. Nejsou ale hyperaktivní kloučci prototypy budoucích společensky a odborně úspěšných jedinců (že by další z nouze ctnost?) jen variací jedinců evolucí připravených na ADHD dobu?
V tomto ohledu tedy naznačuji, že zvýšený počet super-samostatných a stále častěji bezdětných, a tedy depresivních žen, jejichž rozmary a nároky jsou omlouvány ženstvím samotným, je sice možná pro stát (z hlediska DPH a HNP, ale i pro psychiatry, porodníky, farmaceuty a plastické chirurgy, kapři si rybníky nevypustí) výhodný – co ale my ještě relativně normální a naše společná budoucnost? Motáme se v bludném kruhu. Co takhle začít pracovat na příčinách? Není nejvyšší čas začít odjinud? Přehodnotit a začít nově číst nejen slavné osobnosti dějin (např. malíře Františka Kupku ale i mnohé další, potažmo zdroje inspirace a umění vůbec), ale i dějiny psychologie a psychiatrie jako takové?
Jak ale můžeme po důchodcovských psychiatrech, natož politicích, chtít aby změnili své trvalé mapy v mozku, když už víme, jak je změna pro každý mozek těžká (energeticky náročná) a bolestná? Roky se marně snažím nabourávat zeď, kterou odborníci postavili mezi sebe a život, co se týká porodnictví (a podobně i školství, nejen hudebního) – jak dlouho to bude trvat v oblasti duševního zdraví? Ano, jde o běh na několika generační trať, ale začít se mělo už dávno. Třeba právě od počátku, změnou porodnictví, oslavou první menstruace, jinými učebnicemi matematiky pro dívky, podporou mateřství státem (např. zavedením třetinové nebo poloviční pracovní doby pro matky) atd. A chválou žen jejich původní ženskosti – tedy pozitivně.
Pamětník celé řady psychiatrických reforem a společenských salt Radkin Honzák také tuší, odkud vítr skutečných příčin vane: Člověka rozsáhle přesahující zkušenost zrození se nedá zjednodušit na „převoz do porodnice“, stejně tak problematika smrti nespočívá jen v „převozu těla do krematoria“. A tak se postupně z magických praktik a rituálů staly choroby spojované s pozitivistickou vírou, že je vyřeší technologie. Možná by stálo za úvahu, podívat se na kvantitativně prudce narůstající problematiku funkčních čili somatoformních poruch, tedy takových, kde ani při nejusilovnější snaze nelze nalézt patologicko-anatomický podklad, také jinou optikou, než optikou farmaceutických firem… Naznačuje řešení, a spolu se mnou připomíná: Zažil jsem už v této zemi leccos. Například vědecky zdůvodněné časné odstavení, náhradu kojení umělou výživou a společné ustájení nemluvňat v jeslích, radikální odsouzení genetiky jako reakční pavědy. A varovně se ptá: Že by tohle (má zcela jistě na mysli právě i současnou psychiatrizaci a neochotu oboru změnit způsoby řešení) bylo pokračování sociálního inženýrství a splněním mladických ideálů? Nebo pokusem o soudní regulaci vývojové psychologie?
Hraniční porucha stále patří k nejhůře zvladatelným stavům, kde léky příliš nepomohou a vhodnou psychoterapii umí málokdo a je velmi náročná, dodává psychiatr Höschl. Podobné je to, připomínám, i s česku verzí emancipace žen. Jako sůl potřebujeme mladé, jinak myslící a alternativ se neobávající (mnoha oborové) lékaře a aktivisty, kteří se nedali a nedají zglajchšaltovat školou starého karteziánského (scientistního) typu, začnou si klást jiné otázky, a soustředí se na skutečné příčiny a jejich prevenci: na lidi a ne na diagnózy. Žáky Grofa a dalších tvrdohlavých, kteří se u nás sice nestali proroky, ale přesto a právě proto se za pár desítek let bude vzpomínat spíše na ně, než na ty, kteří jsou polnotravně slavní dnes.
Ostatně, právě konference českých transpersonalistů (23. – 24. dubna 2016 v Národním domě na Vinohradech) nabídne právě některá výše zmiňovaná témata (např. revoluce vědomí a vnitřní transformace), a přednášky a workshopy nejen Stanislava Grofa, a jeho žáků Michala Vančury, Zdeny Kmuníčkové a dalších, ale i mnoha mladých alternativních terapeutů (více na ctk2016.cz).
