Po období materialismu (zvláště toho marxistického) a poté opatrného seznamování s Kuhnovou teorií vědeckých paradigmat dnes české vědě (i té ženské) dominuje tzv. kritické myšlení. Nedávno jsem slyšel známého neuropatologa a překladatele knih o mozku, největšího propagátora termínu v nadpisu, jak v jednom delším souvětí uvedl nejnovější důkazy o tom, že víra v Boha je v podstatě totožná s „vírou“, že bůh neexistuje (v obou případech reagují stejné oblasti mozku)… ale pak jedním dechem prohlásil něco v tom smyslu, že skutečná vědecká pravda je kritické myšlení. Hm. Kognitivní disonance jako když ji vyšije: sám termín je (z hlediska zdravého uvolněného těla a mysli) oxymóron. Člověk sám své limity a iluze nevidí (v každé době tvrdilo a kritizovalo dobové myšlení něco jiného), a vědci jaksi nedochází, že i v tomto případě v jeho mozku byla aktivní zvláště přesně ta část, která je excitována když věřící (nebo nevěřící) mluví o své víře.
Po více jak třicet pěti letech střetávání se s marností pokoušet se studentům vysvětlit principy (a paradoxy) zenových kóanů nebo buddhistického (a indického) konceptu iluze vnímání (Mája, v současnosti pomůže spíše slovo matrix), nebo se pokoušet českým ovčankám vysvětlit, že porod na slámě (nebo doma) je, pokud zůstanou v klidu a na dítě se těšily a těší, bezpečnější, rychlejší a často sice možná namáhavý, ale bezbolestný, anebo se pokoušet zapáleným feministkám nebo studentkám gender studies vysvětlit, že bojovat za své právo stát se mužem s výhodami žen je protimluv… jsem na podobná ztuhnutí mozkových závitů zvyklý. U běžných lidí (a politiků, porodníků, demagogů, fanatiků, profesorů konzervatoří, a pedagogiky apod.) mě to nepřekvapuje (všichni jsme byli porodem a výchovou více či méně poškozeni a jsme tak oběti obětí), u neurovědce a překladatele knih o mozku mě to ale přece jen trochu šokovalo. I když už dříve jsem se u něho občas setkával s paušálními odsudky.
Zdánlivě odbočím (a budu odbočovat i dále): v recenzi knihy dnes dvaaosmdesátileté věrozvěstky amerického (a tedy i světového) feminismu Glorie Steinemové (My Life On the Road v LN 26. 3. 16) zmiňuje recenzentka např. termín trauma z monotónnosti (americké ženy u plotny a věčného uklízení často propadaly alkoholu a lékům). K nim se obraceli ale i jejich muži, které život bez opozice, v existování ve sterilním prostředí a v rytmu pravidelně podávaných večeří nedovedl připravit na období dramatických ekonomických změn, jimiž USA procházely. Celý život hodně cestující novinářka a feministka mluvila a psala o návratu ke starým pořádkům, čímž mínila rovnost původu, pohlaví, ale i sdílený pocit smyslu. Jako jiní logici a feministky, i tahle příliš inteligentní a vzdělaná žena (a následně pak její obdivovatelky a vykladačky) účelově plete hrušky s jablky. Neodpustím si kritickou poznámku: u článku je celkem pět fotografií, ale ani jedna současná.
Hm. Znovu naznačím tisíce let známé a ještě našimi prababičkami používané řešení (o kterém nemusely uvažovat ženy v Indii, v Číně či Barmě, ale ani v Iráku či Palestině). Když totiž žena má o koho pečovat (znovu zdůrazňuji, nejde tu o péči o své tělo, řasy, podpaží či menstruaci, ale o ty druhé, tedy o partnera a děti, nebo je-li žena bezdětná, o ty další jiné), začne uspokojivě fungovat i v oblasti vztahů a sexu (a je šťastná: nalezla smysl své existence) a v rámci pro muže monotónních prací vlastně medituje (přičemž i těhotenství a porod a pak kojení a další péče o dítě se stává smysluplnou terapeutickou meditací.
Zpět k matrixům (i co se týká neschopnosti českých rodiček nechodit jak ovce znovu do téže porodnice, kde jí před lety málem utrápili, viz minulý blog poporodní syndrom). Neřešitelný princip Hlavy XXII vládne i naší společnosti stále víc, a to už od (většinově traumatického) narození (a tedy jakýmkoliv kritickým myšlením či jinak racionálně neodstranitelným pádem do evoluční pasti automatického myšlení): zvláště bílá racionální rasa je až po uši (omlouvám se ke sklouznutí ke dvojité paušalizaci) v pocitech strachu, který barví veškeré, tedy i tzv. kritické myšlení. Přitom ale již od dob Buddhy (a my tady v Evropě většinově již více jak půl století) víme o výhodách a praktické použitelnosti pozitivního myšlení. Nebo jinak, tak jako čtením o koláči se nenajíš, kritickým myšlením nezpozitivníš.
Jsem si jist, že kdyby se zkoumal mozek jakéhokoliv zastánce a obhájce kritického myšlení, bude mu více reagovat stejná oblast mozku jako u věřícího člověka (nebo ateisty, když obhajuje ateismus). V tomto ohledu jsem vždy cítil sympatie s Wittgensteinem, Grofem (viz jeho článek o mystériích v Eleuzíně) a jinými bořiči tradic (a opouštěči stávajících matrixů), ale i s nedávno zemřelým americkým filosofem Putnamem, který byl schopen odmítnout celé karteziánské myšlení, a protože si uvědomil, že jeho teorie je rovněž jistou variantou kartezianismu, neváhal svou teorii opustit (Tomáš Hříbek, LN 26. 3. 16). Ostatně celý systém (totalitního) vzdělání je založen na kontrole (zvláště těch tzv. zlobivých) dětí, a právě tak i studenti jsou stále více svazováni předpisy jak napsat diplomovou práci, jak požádat o grant, jak citovat… jak pozitivně zvědavé a odvážně hledající bude asi myšlení takto celé dekády zpracovávaného vědce či filosofa?
Na rozdíl od současných v materialismu vychovaných a levohemisférově vzdělaných myslitelů měli totiž legendární filosofové ve starém Řecku jednou do roka možnost strávit čtrnáct dnů např. v Eleuzíně: před vstupem museli odložit funkce, bohatství, postit se, a pak relaxovat, jíst dietně, pít odvar z námele (tedy halucinogen) a za zvuků relaxační hudby se cele vyprázdnit, vyčistit, obnovit a regenerovat nejen tělo, ale především mozek a mysl (dnes bychom řekli defragmentovat svůj hard disk). To dnes v žádné verzi nedělá prakticky žádný filosof či myslitel. Všichni jsme oběti svých podvědomých (a vzhledem k negativnímu naladění společnosti, i tělo a hlavně i mysl svazujících) programů mysli. Naděje je v nových, o generaci dvě mladších vědcích, např. amerických i českých žácích Grofa, kteří zkoumají vědomí, ale zároveň meditují, zpívají mantry a používají psychowalkmany (pomocí zpětné vazby čistí a cvičí mysl)… tedy se učí jak natrhnout realitu svých matrixů, tak stále déle, jako zenoví mistři, pobývat ve virtuálním prostoru nekontaminovaném dosavadními limity.
Jinými slovy, jak jsem naznačil už před lety v přednášce Jak jsme zmateni rozumem, i zdánlivě racionálně fungující mozek přesvědčeného racionalisty je pro něho netušeně ovlivňován a ovlivněn tím, co dělá nejčastěji a nejraději: mysl rozhodne o setinku vteřiny předtím, že člověka napadne, v co věří (a v co ne), jak zareaguje na kritiku nebo chválu, jak se zachová v té které situaci. To, co vidíme a jak reagujeme, je výsledkem programů (instinktů), které jsou výsledkem našich očekávání, a jež nám mozek (aby ušetřil energii) promítá, podobně jako dnešní vytuněný Google, na monitor mysli.
Člověk nemůže spatřit svá záda, nebo vlastní oko, aniž by nepoužil třeba zrcadlo nebo nějaký technický vynález. Právě tak nemůže zjistit, že Země je kulatá, nebo že existují mršky, které obývají vodu, ale i naši kůži nebo střeva. Už od dob Buddhy však existují metody, jak programy vytvářející iluzi reality objevit a obejít: jak nacvičit umění být teď a tady, jak vnímat zároveň myslí a tak snadno oklamatelnými smysly… například tzv. harou, třetí energetickou čakrou (o které západní svět tzv. objektivní vědy a dnes kritického myšlení svět, kromě studentů zenu nebo cvičenců tai či a aikida, nic netuší). Protože hladový sytému nevěří, rád cituji pozitivní případy pozitivně myslících a žijících lidí (kterým se podařilo vymanit se z neviditelného ale tak svazujícího matrixu): Dokud si neuvědomíme, že naše životní kompetence spočívá v tom, že vytvoříme svůj vlastní časoprostor, tak se budeme jen dál posouvat jak ten ptáček který leze do trychtýře a nakonec uvízne. Takhle dopadneme, pokud do toho trychtýře lezeme a necháváme si diktovat, co lze a co ne, prohlásil v rozhovoru Jaroslav Dušek (Respekt 12/16).
Co se týká žen, jejich tělo je primárně dokonale seřízeno na početí a porod dítěte, ale ani ony, dnes, jakkoli vzdělané, netuší, že vůbec nejsou tak svobodné, jak jim namlouvají jejich mužští profesoři psychologie (či teorie svobodné vůle nebo dnes kritického myšlení). Netuší, že během každého menstruačního cyklu jsou vlastně čtyřmi rozdílnými ženami (a právě tak to netuší většina mužů, kteří jsou z toho celé věky zmateni): jak moc je navíc ovládají hormony. Aplikovat na dokonale intuitivně a cyklicky fungující mozek a tělo ženy mužskou (levohemisférovou) teorii kritického myšlení (která, jak se snažím naznačit, i u svých zastánců jen posiluje iluzi logiky a inteligence, ale je to zase jen matrix v matrixu) je ve svých důsledcích i tělesně (viz i čerstvý velmi otevřený názor jiného pamětníka) kontraproduktivní: vzniklé napětí se pak projevuje obvyklými moderními a celospolečenskými potížemi (na které jiná léčba než poddat se vrozeným rytmům a procesům neexistuje). Kritické myšlení v těhotenství nebo u porodu je oxymóron.
Naznačuji, že ženský (jakkoliv filosoficky či odborně mužsky zformátovaný) mozek nakonec stejně reaguje, jak velí evoluce… Jako v průběhu těhotenství a při porodu, jediné řešení je (s mužem, svým tělem, životem) nebojovat, ale poddat se svému poslání. Žena nemusí hledat duchovnost, ona ji má v sobě zakódovanou: stačí ji jen nechat se otevřít při přirozeném porodu a v rámci péče o partnera a děti. Jinými slovy, kritické myšlení je pro přirozeně a nejméně třikrát porodivší (a tedy spíše hladící a chválící) ženu protimluv a absolutní nesmysl. Paradoxně tak to, co současné emancipované ženy (včetně Glorie Steinemové) tak vášnivě hledají všude kolem, je přitom vrozeně uvnitř každé hledající (ostatně totéž platí i pro mužské hledače osvícení). Jak jsem se to ostatně pokoušel naznačit ve slovech mantry pro (bohužel dnes i ženské) ego na Cestě: Všechno co chceš taky máš, ticho je tvůj otčenáš, stačí přestat vyvádět, klid a mír je rázem zpět…
