… realita leze krkem. Sny mám plné nejen meditace. I vzpomínek na dětství, na různá překvapení, anebo pozitivní setkání s dávnými přáteli a další příjemnosti jako terapeutické reakce na něco negativnějšího z předchozího dne. Samozřejmě, občas prostě musím užít silnější záplatu: to když bylo tak pošmourno a tak nízký tlak vzduchu, až jsem zapnul přehrávač a pustil si na repeat mantru. V realitě se raději už vůbec nekoukám na zprávy (zvláště soukromých stanic s jejich koncentrací na zločiny), a pokud si zapnu nějaký dobrý scifi film, vyzobávám ty části, které jsou nejinvenčnější a bez výbuchů. Nespolehlivý svět vlezl už i do mé cely. Brblám, abych naznačil, co tvrdím odedávna, že totiž vnější svět stále víc ovlivňuje i ten niterný, ale jen pokud se člověk nechá ovlivnit… a uvedl citáty, které stojí za to…
Naznačuji občas těm, kdo jsou déle na Cestě, že člověk nikdy nesmí přestat, a že udržovat se na již dosažené hladině kvality běžné údržby mysli (pod náporem doby a času života v rušném velkoměstě) je sice nutné, ale zase není na osobní rovině až tak obtížné… ale vnějších havranů zmaru a agresivních a kůži naleptávajících nahodilých nedodělků je dnes kolem tolik, až mysl musí mávnout rukou a tělo si musí (po)hlídat a nějak překonat tu obtěžující pálení ve vysychajícím oku, tam zarůstající nehet, tu zácpu z diety či, poslední hit, obsah žaludku v jícnu. Nejen mysl, ale i tělo už má absurdistánu dost: leze mi to krkem.
Člověk zkušený přitom už nemusí aktivně vyhledávat léčebně pozitivní podněty: stačí jedna cesta tramvají pro vegetariánské jídlo s sebou, jasná obloha (mám v okně swarowského křišťál, a tak stačí pár paprsků sluníčka a pokoj se mi rozzáří dužáky), letmý pohled na nějaké usměvavé nebo zvědavé dítě (nebo jasný zvědavý hlásek v tramvají), jedny sobotní noviny (viz poslední výpisky), dvě zdvořilé usměvavé a prodavačky v pekařství nebo sousedku rozveselující větičky… navíc každý týden někde najdu nějaké vědecké (po)tvrzení toho, co jsem v jiné variantě tvrdil již před lety, anebo dobře formulovanou reakci na současné problémy veřejného života. To mi ale (obranné) štíty neposílí. Stejně jako nevyčistitelná skla brýlí, i realita je stále a častěji ušmudlanější,
Usmívám se setrvačně a smutně pod vousy, když čtu těch několik vybraných článků, třeba o tom, jak Lidé věnují pozornost tomu nejdůležitějšímu a potenciálně nejpřekvapivějšímu, kde se mohou dozvědět něco nového. Předpokladem racionality je, že si lidé na základě zkušeností vybírají ty informace, které jsou pro ně dlouhodobě užitečné, například že si čtou ty články, které jsou pro ně nejdůležitější tvrdí nejnovější ekonomická teorie mladého příjemce velkého grantu na výzkum racionální nepozornosti. Jako bych celé dekády nepsal a nemluvil o kognitivní disonanci a jiných zkratech emancipovaných…
Pobavil mne i otevřený a i za mne dobře současný pocit formulující otevřený dopis jednoho rádoby slovenského ekonoma: Drahý politický establishmente, vládnoucí vrstvo, režime, píši Ti já, Tvůj bývalý volič. Oslovení „drahý“ ber prosím doslova, neboť jakožto daňového poplatníka jsi mě stál zběsilou hrůzu peněz. Výsledky? Chabé. Sliboval jsi mi prosperitu a hlavně jistoty. Dobře, chápu, že v předvolebních slibech se občas trochu přehání. Ale příjmy na úrovni pouhých 37 procent Německa po téměř čtvrtstoletí samostatnosti, to je slabý výsledek. Vždyť jsme ještě nedohnali ani ty nešťastné Čechy, jejichž ekonomika se těžce vzpamatovává z daňových a měnových experimentů předchozích let. Nezaměstnanost máme 10,4 procenta, stále o dost více než Češi. Žádná sláva… Když už jsme u jistot a prosperity, většina Evropské unie je na tom také dost bledě, což budí otázku, jestli jsi to se svým posvátným proevropským nadšením trochu nepřehnal. Ekonomika mnoha evropských států ztratila švih po roce 2008 a ještě ho nenašla. Dobře se daří Německu a Rakousku, ale to je prakticky všechno. Zbytek Evropy těžko můžu považovat za vzor hodný následování.
Posledních středoevropských nadějí mne zbavil až nádherně krutý esej Jana Urbana: Ve jménu demokracie jsme kdysi odmítli demokratizovat společné soustátí, které se snadno mohlo stát, jakkoliv formální a symbolickou, ale odzkoušeně a úspěšně fungující nadnárodní konstituční monarchií, jakou dnes vidíme třeba ve Velké Británii. O sto let později, opět ve jménu demokracie, znovu odmítáme spolupracovat a hledat nadnárodní neetnická řešení. Ve jménu stejné slepé etnicity a mesianistických příslibů věčných říší jen pro vyvolené proběhly v regionu mezitím dvě světové války, holocaust, etnické a sociální čistky. Stále však platí, že střední Evropa bez vlastního obsahu je jenom prázdný prostor mezi Německem a Ruskem. Stále platí, že negativní tribálnost nikdy takovým obsahem nemůže být… Krize postmoderní demokracie je viditelná na celém světě. Ale to, co se odehrálo ve střední Evropě, je ještě smutnější. Stačilo, aby jedna jediná generace prožila v postkomunistické existenci plnou a demokratickými volbami potvrzovanou samostatnost etnických novostátů, aby se v nerušené svobodě naplno ukázala hloubka poškození všech společenství, která prošla zničující mlýnicí totalitních systémů, vyvražďování, masového vymývání mozků a přizpůsobování se ne-smyslu. Jejich současní vrcholní představitelé jako Viktor Orbán, Jaroslav Kaczynski, Robert Fico nebo Miloš Zeman vědomě a programově vystupují proti čemukoliv, co by nezdůrazňovalo národní exkluzivitu a „zvláštní práva“ svého jazykově definovaného etnika. A to je stejně vzdálené od modernizačního principu nedělitelnosti lidských a občanských práv jako jednadvacáté století od století devatenáctého. Je to stejně nevzdělané jako primitivní a sebevražedné…
Atd. atp. V rámci stařeckého brblání (právě protože jsem zažil kdysi zmíněné a dnes asi už obecně zapomenuté dvoje cunami celospolečenského vzmachu tvořivosti a propojenosti, tedy v letech 68´ a 89´, a ukázku fungující a u nás dodnes nedosažené úrovně společnosti v Japonsku 79´) člověk ve mně se stále ještě sem tam pokouší o dokonalost. To co ještě (z)mohu, je vyslechnout nebo přečíst si rozumný názor, a poradit, případně být pozván a přispět k diskusi zkušenostmi zenového učitele, ale ne víc. Naskýtá se (pro mne moc nechodícího nereálná) možnost jet do Číny a učit je tam zpívat ááá a alikvoty, naučit je mručet a vychutnat si deštný sloup. Ale praktická nerealizovatelnost těchto snů (zvláště tahavé jsou soboty a neděle, kdy se obecně jen užívá – nikdo nečte ani blogy ani maily) je neprůstřelná.
Konstatuji, že mi zbývají jen ty sny. A tak žiji stále víc ne v realitě, nýbrž ve snové (přirozeně virtuální) leč tělo přece jen pozitivně poňoukající skutečnosti (spím a tedy sním i hodinku a půl v poledne, před večerem, a před půlnocí). Pocity důchodce, který už zná odpovědi na většinu otázek, ale nikdo se ho na nic ne(ze)ptá, převládají. Nebojím se samoty, ale vadí mi, když ji připustím, společenská exkomunikace a bezmoc. Vadí mi, že v jediném pro mne dosažitelném obchodě už občas nemají ani to málo, proč tam jezdím: konkrétní minerální vodu či instantní polívčičky, nebo tzv. točený chléb. I v mé cele mne už obtěžují nevyžádané nabídky telefonní společností, noční bouchání neseřízených výtahových dveří, pod dveřmi do domu zastrčené letáky, závěje vajglů na chodnících, noční automatické aktualizace v I-padu, které mi nabourají systém, vyruší hesla a vnucují další várku zbytečných ikon nabízejících pro mne zbytečné služby: všechno symptomy všeobecné koroze systému. No, a to jsem chtěl, aby tento blog byl pozitivní…
Snil jsem dnes po ránu (budím se kolem čtvrté, zasurfuji si, kolem páté si obvykle udělám celestýnskou polévku do hrnečku, a pak ještě usnu) další variantu všedního dne před mnoha lety (vysvětloval jsem s úsměvem a láskou ženě, že její plány jsou chimérické, a navrhoval praktičtější akce jak pro ni, tak pro její kamarádky), ale z příjemna mne probudil pálivě dusící pocit trochy žaludeční kyseliny v jícnu. Leze mi to už všechno krkem, zkrátka. A tak jsem si zase téměř neslyšně pustil mantru (Om Tara tuttare od Borise Grebenščikova) na repeat. Náhle umřela někdejší kamarádka mé ženy, prostě se sesula k zemi: závidím jí. Tož tak…
Stále častěji mi přes přelétne hlavou vzpomínka, jak jsem byl před lety po dvou dekádách intenzivně propagační nadšenecké práci na informování společnosti o možnostech řešení nepříjemně ale velmi intenzivně překvapen, a tedy zklamán, leností a nezájmem i těch, které a kteří si stěžovali, a dokonce chtěli nějakou radu, něco začít dělat…
P. S.: Pozitivní řešení příště…
