Všechny zkoumané společnosti (britský etnolog a sociální antropolog prozkoumal podrobně vývoj a zánik více než osmdesáti různých společností a civilizací včetně sumérské, babylónské, maurské, řecké, římské i různých anglosaských) se při svém vzniku a v období svého rozkvětu vyznačovaly společenskou nepřijatelností předmanželského sexu. Jistě to neznamená, že by předmanželský sex vůbec neexistoval, ale jednalo se o okrajovou záležitost, o výjimku z pravidla. Normou bylo, že manželé spolu začali žít intimně až po sňatku a že žena se vdávala jako panna. Zároveň však objevil, že období úpadku těchto společnosti a civilizací se naopak ve všech (!) případech vyznačovalo všeobecnou tolerancí k předmanželskému sexuálnímu životu. Jinými slovy bylo již normální, že partneři spolu žijí intimně už před sňatkem. Současně se tyto společnosti v této fázi svého úpadku vyznačovaly tolerancí k sexuálním úchylkám včetně tolerance homosexuality. Unwin vypozoroval, že jakmile tento jev ve zkoumaných společnostech či civilizacích nastal, jejich pád již byl nezvratný. Tyto civilizace skončily vpádem jiné civilizace, jiného etnika, jiné kultury.
Politiku neboli péči o věci veřejné jsme devalvovali na distribuci dotací pro firmy a dávek pro lidi. Spiritualitu neboli péči o svůj vnitřní život jsme delegovali na faráře a psychoterapeuty. A ten sex? Místo aby obohacoval legitimní partnerský život, vytekl do obskurních privátů, nemanželských vztahů a venerologických ambulancí. Proč to tak je? Mám za to, že příčinou je chronická ztráta osobní odpovědnosti ve sféře rodinné, duchovní i veřejné. Zůstaňme u té veřejné. Ohrožují naše hodnoty! křičí strážci evropské civilizace na adresu muslimských přistěhovalců. Neohrožují. Žádné hodnoty tady ve skutečnosti nejsou, takže není co ohrožovat. Rezignovali jsme na svoji duchovní identitu, proto jsme ji ztratili. Naše hodnoty jsou pryč, měli bychom si to konečně přiznat. A pokud je chceme zpět, budeme muset jít trochu do sebe. Protože v supermarketu je nekoupíme, ve školách se o nich mlčí a byznys je zatím neobjevil… Tak dlouho jsme blábolili o udržitelném růstu, až nám přestaly stačit dírky v opasku. Protože jsme rostli pouze do šířky, ale nikoli dovnitř. Teď nás pravděpodobně čekají léta nuceného půstu a duševních úzkostí, než trochu dorosteme duchovně. A můžeme jen doufat, že se nějaký duchovní růst dostaví, že nám vydrží stejně dlouho jako ten materiální, a přinese lepší ovoce. Naše civilizace už pomalu není schopna rozlišit, kdo je muž a kdo je žena, kde končí práva a začínají povinnosti, kdo je uprchlík a kdo terorista. Lékem na absolutní ztrátu elementárních rozlišovacích schopností nejsou nové a lepší směrnice české vlády nebo Evropské komise. Potřebujeme něco úplně jiného. Třeba muže, kteří budou myslet jako skuteční muži. Nebo ženy, které budou jednat jako skutečně ženy. A potřebujeme to proto, aby z našich dětí mohli vyrůst skvělí muži a skvělé ženy. Protože tohle je ta skutečná válka, ve které jsme, a tohle jsou ty hodnoty, za které má smysl bojovat. Pavel Kosorin
Celá společnost se pomalu posouvá k vykonstruovaným představám a přestává rozumět své vlastní přirozenosti. Miminka přeci nezlobí. Jen říkají, že mají nějaký problém. Že je jim zima, že se bojí, že se jim chce spinkat, že mají hlad, nebo že prostě jen chtějí náruč. Tlak společnosti ale nutí rodiče chovat se k plačícím dětem jako ke zlobivcům: „Když budeš řvát a zlobit, dáme ti lekci tím, že se ti nebudeme věnovat, a ty pochopíš, že nás nemáš otravovat.“ Jen tím dítěti říkáme, že má ztratit přirozené instinkty. Že až bude něco potřebovat, má svou potřebu v sobě potlačit. Dítě se to naučí. Bude své fyzické i psychické potřeby v sobě dusit a dusit a bude poslušně cupitat do jeslí. Bude své potřeby v sobě dusit až do okamžiku, kdy jeho hlava víc nepobere, trochu mu přeskočí kolečko, vezme zbraň do ruky a půjde uvolnit svou frustraci a vystřílet polovinu ulice, protože bude mít oprávněný pocit, že jej svět nemá rád. U mateřské to ovšem všechno začíná. Feministky tvrdí – a už o tom valnou část společnosti přesvědčili – že muž má být roven ženě a má s ní sdílet mateřskou. Zajímavá představa: Většina tvorů na planetě evolučně došla k modelu, kdy se o děti stará matka. Člověk měl po tisíciletí model stejný. A my si teď vymyslíme, že je z nějakého důvodu z rozhodnutí člověka lepší hnát matku od dětí do továren? A tak se tedy dnes ženy chovají jako muži. Máme tu armádu singles, kterým je hodně nad třicet, mají za sebou mnoho vztahů, ale žádný nedokáží udržet, protože bez dětí je přeci tak snadné rozcházet se. Bez dětí člověk nemá motivaci podstoupit trochu nepohody a skřípající vztah držet. O co méně mají ženy dětí, o to víc mají mužů, antidepresiv, peněz a kariéry. Mají pocit, že muže nepotřebují, že je to jen sexuálně obtěžující hmyz. Z mužů zase rostou nezodpovědní a trochu infantilní trotlové. Proč by také byli zodpovědní, když nemají pro koho? Jejich otcové se tradičně museli postarat o děti a ženu, aby přežil jejich rod, ale tihle floutci nemají o co se starat. A tak dnes pro zabití času skáčou z padáku, kupují si předražená kola, každý víkend sbalí novou kost a užívají si života. Ústav pro starce, kde jednou budou v plenách ležet celý den bez povšimnutí personálu, ještě před sebou nevidí. Ekonomka a matka čtyř doma porozených dětí Markéta Šichtařová
Trend posledních cca 60 let je jasný. Od jeslí, školek, základních škol, středních škol až postupně po vysoké školy, od návštěv ordinací, se dítě ihned setká s ženským pohledem na svět. Tam je vše, chlapečci a holčičky – moderně feminizováni/y a dnes genderizováni/y. Poslušnost, čisté botičky, úhledné písmo, vzhlížení k nadřízené (pedagožce, lékařce, úřednici) spojené se zakódováním submisivního postoje jsou dnes základem výchovy mužů. Pokud všem dětem a mládeži provedeme to, že „vytkneme před závorku“ nositelky horních sekundárních pohlavních znaků a majitelky vagin jako nadřazenou sociální skupinu, s nálepkou těch, co jim je nařízeno pomáhat a upřednostňovat je, nemůže to dopadnout dobře. Trvalý pokus vytvořit z většiny ženské populace zástupy uvědomělých žen a z nich pak vybrat nejvyšší elitu států i naší civilizace, a to bez ohledu na schopnosti a intelekt, právě v přímém přenosu selhal… Ženy tedy nejsou žádní andělé, ani nejsou všechny jen kvůli svému pohlaví altruistky, citlivé a vstřícné duše, ani nejsou kladně komunikativní, jak se žvaní v kdejaké genderistické příručce. Ženy nejsou nikterak morálně nadřazeny mužům, jak se nás to snaží aktivistky přesvědčit. Ženy dnes navíc totiž v úlohách, kam se dostávají nikoli díky svým schopnostem, ale díky nezřízené touze po moci (čest výjimkám) a za pomoci obyvatelstvu násilím vnucených „pravd“, většinou selhávají.
