Na konfrontaci se západním feministickým hnutím po roce 1989 nebyly české ženy připraveny právě pro samozřejmost, s níž svou reálnou, nereflektovanou a nesystematickou rovnoprávnost v každodennosti socialistického systému žily. Rovnoprávnost také dostaly shora, nemusely o ni usilovat, zatímco ženy na Západě si ji krok po krůčku vybojovávaly. To jim dalo sílu a zároveň si to vynutilo vznik teorie… Provokace je jako prostředek jistě účinná, ale někoho i odrazuje. Mimochodem v Německu dívky ze studentského hnutí už v roce 1968 na znamení protestu s odhalenými ňadry obstoupily profesora Adorna a docela jej vyděsily. Alena Wagnerová
Po šestadvaceti letech se mi zdá, že příliš nevíme, co chceme a kdo jsme. Co s tím? Abychom se to dozvěděli, musíme jít pod povrch a podívat se, na čem vlastně Evropa stojí, na jakých hodnotách. Žijeme v době, kdy se děje spousta vážných věcí. Válku máme za dveřmi, stěhují se sem lidé z jiných kontinentů a my najednou nevíme co s tím, neumíme se dohodnout na nejzákladnějších věcech. Nevíme co s rostoucím zadlužením, co s nezaměstnaností, s narůstající byrokracií, co s nemocnými a slabými, a také nevíme co s integrací v rámci EU. Z toho chaosu usuzuji, že nám chybí základní hodnotová orientace. Tohle považuju za zdroj té krize identity, na kterou se ptáte. Katastrofálním dluhům říkáme investice, soužití osob stejného pohlaví nazýváme manželstvím a pro etnické menšiny vymýšlíme jakási nová, korektní jména, která připadají divná a zbytečná i samotným příslušníkům těch minorit. Přestáváme věci pojmenovávat normálně a přirozeně a důsledkem je spousta umělých problémů, které se snažíme draze a složitě vyřešit. Ředitel brněnského centra Armády spásy Pavel Kosorin
Ta první: Já celkově neodsuzuji feminismus jako takový. Je správné bojovat za rovnoprávnost žen a mužů. Jen mi přijde, že dnes často zaznívá to, o čem mluvíš, že muže vlastně vůbec nepotřebujeme. Dostává se to do extremismu, kdy ženy mají potřebu dokazovat mužům, že zvládnou to samé co oni. Dokonce, že se bez nich úplně obejdou. Samozřejmě, že spoustu těch věcí zvládneme. Ale naše úloha přeci není bojovat s muži, dokazovat si něco. Ženy by si měly být vědomi toho, že jsou ženy a ne se samy kastrovat. Soutěžení s muži je naprosto zbytečné, muži prostě vždycky vyhrají, protože mají penis. Ani to náhodou neříkám, že muži jsou lepší než ženy. Jen to ne! To bych byla sama proti sobě. My nepotřebujeme přeci konkurovat mužům. Muži mají svoje, ale to my také, 50/50. Žena má podle mě ve vztahu tři základní úkoly vůči muži. Tak zvané O-O-O: Opečovávat, Obdivovat a Opotřebovávat. Ta druhá: Co to je za blbost? Proč bych měla muže opečovávat a obdivovat? Ta první: Možná proto, že on tě potom bude chránit. Na začátku jsi o tom sama mluvila, že v dnešní době už muž není v roli ochránce. Ale to jen proto, že my se sami stavíme do role, že je nepotřebujeme. Degradujeme jejich roli v našich životech. Proč? Nechme naše muže stát se hrdiny, kteří nás ochrání před vším zlem, a my jim pak s díky a zástěrou kolem pasu padneme kolem krku. Ta druhá: Di do prdele… Aneta Adámková
Valí se to na mne ze všech stran: Hledání vnitřní ženy, ženské kruhy, práce s ženskou energií, cyklická žena. Spousta článků, videí, fotografií a především sebezkušenostních seminářů. Ženské bubnování, seminář o ženských mysteriích, hledání vnitřní bohyně. Projekt „Mám ji ráda“, který učí ženy přirozenému vztahu k vlastnímu přirození a jehož součástí je i zakázková výroba sádrového odlitku vagíny. Nauka o cyklické ženě v podstatě tvrdí, že tím nejdůležitějším a určujícím v životě je menstruační cyklus. Pokud žena pochopí, jak fáze menstruačního cyklu působí na její chování, myšlení a prožívání a přizpůsobí tomu svůj život, stane se mnohem šťastnější a vyrovnanější, zkrátka rozkvete. Jistá stoupenkyně cyklické nauky kdysi ve svém článku o jednotlivých fázích prohlásila: „V předmenstruační fázi si dovolme být dokonce protivné a přecitlivělé, plačtivé a řvoucí na děti, to všechno k nám totiž patří.“ (blog z roku 2014)
Zdá se, že míra tolerance k demagogii, která kope velký příkop mezi středoevropskými společnostmi a západní Evropou, je takřka neomezená. jak jinak si vysvětlit, že nejčtenější deník v této zemi, krajně bulvární Blesk, publikuje otevřeně rasistické, primitivní kresby na úrovni mentálně retardovaného tvůrce, doplní je o „vysvětlivky“ potvrzují zobrazený stereotyp a nikdo z oficiálních představitelů země se proti takové debilizaci veřejného mínění otevřeně nepostaví? Rozumní se snaží většinou cosi opatrně namítat a nevyvolávat přitom ještě větší kontroverzi, neboť se v dobré víře domnívají, že by to věci nijak neprospělo, že je potřeba zacházet s radikalizací směrem ke xenofobii a rasismu opatrně. Vždyť ti lidé za to vlastně nemohou, prostě se bojí a jsou vyděšení. Mezitím někteří politici a média zcela tupě exploatují společenskou paniku, akcelerují ji způsobem výše uvedeným a zbytek se tak nějak snaží opatrně obcházet, respektive přiznávat částečně pravdu těm, kdo demagogii šíří. Volič a konzument na prvním místě, tedy zejména s ohledem na okamžitý zisk a volby. Bohumil Kartous
Společně s rozpadem společnosti během neoliberální éry začíná převládat strach. Lidé se cítí být izolováni, zoufalí, jako oběti mocných sil, jimž nerozumí a jež nemohou ovlivnit. Je zajímavé porovnat to se situací ve 30. letech, jejichž jsem pamětníkem. Chudoba a utrpení bylo objektivně větší. Jenže i mezi chudými pracujícími a nezaměstnanými lidmi byl patrný velký pocit naděje, jenž nyní chybí… Sociální média jsou velmi povrchní. Ukazuje se, že podporují to, čemu mladí říkají „skim reading“ (povrchní čtení, pozn. red.) Noam Chomsky
Pro velké internetové korporace, jako je Twitter, Instagram či Facebook, jsou nenávistné útoky hrozbou. Kdo bude chtít zveřejňovat své reklamy na stránkách, kde se lidé zuřivě a nenávistně perou? A tak vznikl program Civil Comments (Slušné komentáře). Než je uživateli dovoleno, aby na sociální síť umístil nějaký svůj výrok, má povinnost ohodnotit dva náhodně vybrané výroky jiných uživatelů co do míry zdvořilosti a kvality argumentace. Toto hodnocení se agreguje a vytváří se systém kvalitativního hodnocení výroků, které daná sociální síť je ochotna tolerovat a zveřejnit. Nesmírně důležité je i to, že uživatelé mají povinnost ohodnotit z těchto hledisek (míra zdvořilosti a kvalita argumentace) i svůj vlastní výrok a mohou ho přepsat. Systém se nyní testuje na fórech dvou amerických deníků. „Lidi dál dělají vtipy, jsou ironičtí, vyjadřují silné názory. Avšak už se osobně neuráží.“
