Feminismus musí žít, dokud si muži myslí, že jim patří ženská těla. Dokud o nás populisté mluví jako o „svých“ ženách. Feminismus je očistným hnutím, které zbavuje naši společnost takřka zvykového ponižování žen a násilí vůči nim. Je krátkozraké takové hnutí okřikovat, obviňovat nebo přehlížet jako důsledek „ženské nevyrovnanosti“. Přijatý feminismus, který má své pevné místo ve společnosti, může vyléčit mnoho jejích ran… Jako genderové obtěžování označily řešitelky výzkumu nevhodné poznámky, odlišné zacházení podle pohlaví, pozvání na rande, znevažující chování nebo narušování osobního prostoru. Takto vysoké procento zasažených studentů jasně dokazuje, že feminismus není otázkou menšiny nebo jen žen. Magdaléna Šipka
Nakonec muži (lovci mamutů) začali čím dál tím víc vysedávat doma, což po nějaké době bylo vlastně docela pohodlné. Proč opouštět teplo domácího ohně a trmácet se za mamuty, že? Jenže ženy po čase viděly, že se z jejich chrabrého lovce mamutů stává domácí povaleč, a protože potřebovaly nakrmit rodinu, začaly se vydávat na mamuty sami. A tak vznikla ženská emancipace…Aneta Adámková
Muži jsou konstruováni a podmíněni od svého narození sebou samými a svým okolím. Stejně jako ženy. Jsou jen shodou okolností na mírně výhodnější pozici a mají propracovanější iluzi svobody. Jak tedy z této slepé uličky? Postavení žen nezlepší pouze kvóty, ale také upuštění od kulturních zvyklostí. To se týká i výroků, kterými vychováváme naše děti. Známe je všichni: „Nebreč, jsi přece chlap!“ nebo „Chovej se jako malá dáma!“ Vliv má i důsledné genderování inzerátů typu „hledá se manažer“ či „přijmeme prodavačku“. Přesto na tom my, bílé ženy bohatého světa, nejsme tak špatně. Mám snad jakousi „svobodu být mužem“. Ale má muž svobodu být ženou? Stačí si jen uvědomit, o kolik větší životní prohrou je být pokladním v Tescu nežli pokladní. Nepřikláním se k žádnému z hlavních feministických proudů. A už vůbec nevím, jaké řešení genderové diskriminace bych považovala za nejšťastnější. Nelíbí se mi liberální feminismus snažící se dostat co nejvíce bílých dravých žen na dravé ekonomické a politické pozice. Všechny ženy přece nejsou povinny řešit genderový problém. Markéta Jakešová
Ano, spoření už není ctností. Zodpovědný život bez dluhů teď podle nové doktríny centrálních bank není žádoucí. Teď letí něco nového: Kdo se zadlužuje a utrácí jako o život, je pašák. Už neplatí, že „kdo šetří, má za tři“, jak tvrdili naši předkové. Nově platí, že „kdo má dluh, ten je Bůh“, protože za to ještě dostane zaplaceno. Záporné úrokové sazby totiž nejen že snižují úspory, ale také zmenšují dluhy. Koupíte si třeba dvouletý český státní dluhopis (to skrze banku normálně jde) a po dvou letech dostanete zpátky méně, než kolik vás na počátku koupě stála. Neboli zaplatili jste státu zápornou úrokovou sazbu. Stát vám dal pokutu za to, že vám dovolil, abyste mu půjčili. Záporné úrokové sazby považuji nejen za hloupé, neúčinné a nepřirozené, ale přímo za, s prominutím, výstavně pitomé. Proč o nich tedy vůbec centrální banky uvažují či je dokonce už i zavádějí…? Ten důvod se jmenuje strach z deflace, tedy z poklesu cenové hladiny. Centrální banky mají pocit, že každá deflace je špatná (já si s nimi dovolím nesouhlasit), a proto chtějí lidi přimět, aby nespořili, ale utráceli. Jistě, takhle to zní na první pohled až moc zjednodušeně. Až moc jako teorie spiknutí. Centrální bankéři by se mnou pochopitelně nesouhlasili a začali by vykládat něco o takzvané deflační spirále, o pasti likvidity, o rizicích pro hospodářský růst, o zabudování deflačních očekávání… a bla bla bla. Ne že bych jejich teoriím nerozuměla. Ale řeknu vám jedno malé tajemství: Někteří centrální bankéři se svými opravdu pěknými platy jsou tak trochu odtržení od reality. V zajetí svých teorií si často vůbec neumějí představit, že lidé s menšími příjmy jen tak „na povel“ utrácet prostě nezačnou. Že to bude fungovat přesně naopak… Ano, centrální bankéři se natolik vzdálili životu, že místo aby ekonomice pomáhali, tak ji (v dobré víře) ještě víc poškozují. Je to prosté. Centrální bankéři už dávno nejsou jmenováni podle své odbornosti. Dnes to až příliš často nejsou ekonomové a vlastně ani bankéři. Jsou už jen politici, či dokonce jen kamarádi politiků, kteří dostali do rukou nepředstavitelnou moc. Dokud to tak zůstane, lepší to nebude. A šetrnost a zodpovědnost bude dál za hřích. Markéta Šichtařová
Třetina obyvatel této země je slabá duchem. Každý sedmý občan je debilní nebo dementní, nebo alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt.“, vzkázal nám, v citaci psychiatra prof. Höschla, prezident republiky. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. „Z pohledu neurologického je Zemanovo urputné odmítání omluvit se a rozhodnutí odvolat se proti rozsudku jasným důkazem poruchy paměti, tedy i demence, která je podpořena jeho narcistickým sklonem.“, vzkázal mu na svém blogu neurolog Martin J. Stránský, vydavatel Přítomnosti. Diagnostikovat na dálku je neprofesionální, neetické, zbytečné. Text doktora Stránského přesto neodsuzuji. Vnímám ho jako projev bezradnosti zkušeného lékaře, který nedokáže nečinně přihlížet škodám, které hlava státu působí sobě i okolí. Signály jsou nepřehlédnutelné: kauza korunovační klenoty, Pussy Riot, Ferdinand Peroutka, krteček, lodička, kalašnikov… „V pokročilé fázi nemoci se alkoholik stává nekritickým, netaktním, začíná křičet, zpívat, nedbá na své okolí. Jeho jednání je impulzivní, nedomýšlí důsledky svých činů, nepřiměřeně riskuje. Je arogantní, mstivý a lstivý. Obklopuje se snadno manipulovatelnými slabochy, vzhlížejícími k dominantnímu alkoholikovi. Ztrácí schopnost naslouchat druhým, neumí kontrolovat svoje chování, emoce, jeho obličej rudne, pohyby jsou neuspořádané, při chůzi vrávorá…“ píše se v odborné literatuře. Jakkoliv není etické diagnostikovat prezidenta, je nutné otevřít kultivovanou odbornou diskuzi o vlivu zdravotního stavu představitele státní moci na výkon funkce. Je pozoruhodné, že v lékařském konziliu jsou specialisté na plíce, srdce, ledviny i palec u nohy, avšak chybí psychiatr a psycholog. Jan Hnízdil
Společnost bez práce je podle mě nevyhnutelná. Kapitalismus nedokáže zajistit takový počet pracovních míst, aby nadále dosahoval plné zaměstnanosti. Rozmach prekérních pracovních podmínek, flexibilních pracovních vztahů, částečných úvazků a časově omezených pracovních míst nám to jasně ukazuje. A bude to horší a horší, protože přicházíme do éry nové automatizace práce. Ta zanedlouho zlikviduje 40 až 80 procent stávajících pracovních míst – podle toho, o jaké zemi mluvíme. Co budou tito lidé bez práce dělat? Musíme nutně vymyslet systém, v němž nebude naše přežití bezprostředně záviset na práci… Když člověk nemusí chodit každodenně do práce, přináší mu to obrovskou svobodu. Nemusí denně trávit osm hodin v zaměstnání a někomu sloužit. Ale opět, takovou budoucnost musíme aktivně vybudovat. Proto nabízíme čtyři hlavní kroky, jak toho dosáhnout. Zaprvé, úroveň automatizace práce se musí ještě zvýšit. Existuje neskutečné množství opravdu příšerných zaměstnání, která stále vykonávají lidé, přestože by je už dávno mohly dělat stroje. Nedělají ji, protože lidská pracovní síla je dnes neskutečně levná, levnější než provoz a údržba strojů. Dále požadujeme zkrácení pracovního týdne. To rozhodně není nereálný požadavek. Ale jak přežijete, jestliže nebudete mít práci? Tady přichází na scénu univerzální základní příjem. Stát bude všem občanům bez rozdílu vyplácet určitý finanční obnos. Nebude se na nic ptát, nebude vás kontrolovat ani testovat. Díky tomuto příjmu budete moci o svém volném čase svobodně rozhodovat. Chcete spíš zůstat doma a být se svou rodinou? Vzdělávat se? Tvořit a věnovat se umění? Nebo chcete pracovat a vydělat si nějaké peníze navíc? Mohli byste si zkrátka vybrat. Jan Bělíček, Tereza Stejskalová, rozhovor s Nickem Srnicekem
Teď po útocích v Bruselu posloucháme projevy politiků našich i zahraničních a jsou to tytéž fráze jako loni, před pěti, deseti lety. Všichni také opakují, že jsme ve válce. Je-li tomu tak, hloupěji ji vést nemůžeme. A bude se vyšetřovat, zda nepochybili tajní agenti a bezpečnostní složky, jako by ti nás mohli ochránit. Politici budou dál mlátit prázdnou slámu a tvářit se, že žádnou vinu nenesou. Ti belgičtí nechali v Bruselu nekontrolovaně vyrůst homogenní arabskou enklávu a ignorovali, že se tam sdružují teroristé, plánují útoky a odtamtud jezdí do svět. Postřílejí stovky lidí a pak se v klidu vracejí domů k mámě, která jim uvaří a vypere. Jejich voličské hlasy ale politikům nevadí, zato teď lamentují. Jsme svědky permanentní neschopnosti evropských politiků, jediné řešení, které mají< je zavést čtvrtý. Stý šestý… stupeň ohrožení. Když se k tomu přidají viditelné úspěchy extrémních nepokrytě neonacistických stran, běhá mráz po zádech. Jana Machalická, Chtějí, abychom se báli a přišli o svou svobodu, LN 23. 3. 16
Stát nebyl nikdy v historii tak velký a mocný jako v současné Evropě. A stále to pro mnohé jeho vyznavače není dost. Stát dnes vybírá v mírové době tolik daní, kolik jich dříve potřeboval během nejnákladnějších válek. Měříme-li objem státní moci počtem zákonů, direktiv a vyhlášek, je skóre ještě otřesnější. A stále se ozývají hlasy, že potřebujeme novou legislativu pro to či ono. Nejpodivuhodnějším jevem dneška jsou hnutí, která se mají k původnímu marxismu jako bizarní heretické sekty k hlavnímu proudu křesťanství. Dědičný hřích spočívá v tom, že západní civilizace je příliš bohatá, údajně na úkor evropských kultur. Příslušníci těchto sekt hlásají pokání v podobě zřeknutí se bohatství. Jelikož sami většinou žádné nemají, snaží se alespoň zbavit bohatství jiné. Sektáři opovrhují korporacemi a s oblibou pracují pro neziskovky, jakýsi moderní ekvivalent žebravých mnišských řádů. Hlavním článkem víry je ale přesvědčení o nutnosti zničit vlastní civilizaci. Připomíná to víru manichejců, podle níž bůh je ve skutečnosti ďábel, který stvořil tento svět, aby lidé měli kde trpět. Jedinou správnou odpovědí je vzdát se rozmnožování a cestou postupného dobrovolného vymření zanechat tento svět pustý, aby ďábel už neměl koho trápit. Překvapí někoho, že i tito kacíři vyznávají všemocný stát jako božstvo a neustále jej prosí o granty a dotace? Ekonom Pavel Kohout
