Když je hezky, jezdím dvě stanice tramvají na Újezd, vyjdu kousek pod bíle a bledorůžově kvetoucí třesně, sednu si na hodinku na lavičku a pozoruji cvrkot. Maminky, kočárky, páry zamilované i turistické, téměř všichni svými mobily fotí tu nádheru i sebe, voní to a úplně všichni se usmívají: nemyslí na to, na co myslí prakticky nepřetržitě. Jaro je tady. A s ním i řešení lidských problémů a strastí, tak očividně a stále cunamicky neřešitelných na obrazovkách a monitorech, a to hned všeobecné, univerzální. Stačí přestat vyvádět (zní slova mantry pro ego na Cestě), tedy znovu a znovu provozovat a emočně prožívat nesmyslné skupinové, rodinné, genderové, profesní, studijní, bavičské a jiné tanečky se všemi stále negativnějšími důsledky (protože co je moc to je příliš i na smějící se opici která sama sebe nazvala moudrou), a klid a mír je rázem zpět: občasné nárazy větru smetají ze stromů tisíce okvětních lístečků a posněžují rozesmáté a znovu si vše fotící turisty a svědky, kteří nemyslí na to co bylo, nebojí se toho co bude, ale žijí, navíc šťastně, teď a tady.
Pokud minulé až neuvěřitelné výpisky některé čtenáře a čtenářky netrkly svou naléhavostí, nahou absurditou a opakujícími se neřešitelnostmi, pak už není naděje, že je vůbec kdy cokoliv trkne (a natrhne jejich iluzorní ale o to pevněji bráněnou realitu). Půl života se (až na jednotlivé výjimky marně) snažím těm, kdo už alespoň chvíli naslouchají, naznačit, že ono tolikrát ziskově vytěžené moudro Teď a tady (pro Asiaty od dob Buddhy a pro zápaďany od poloviny minulého století, anebo přinejmenším od dob Ram Dasse a jeho stejnojmenného bestselleru) je oním šémem, heslem pro cestu ukazující software počítače v hardwaru lidského mozku a těla, které pomůže osvítit doposud temnou stezku ven z iluzí (makya, matrixu).
Postupné zvládání bytí v přítomnosti lze (zenově) zdokonalovat, a zkušený pak umí jakoby přeskakovat (přepínat) plným vědomím ze situace do situace, neustále v teď a tady, vteřinu po každé vteřině. A zároveň tak trénuje umění být jak individuálně koncentrovaný jen na to, co právě dělá a vnímá, tak mít vždy v jakémsi trochu (záměrně rozmlženém) nadhledu v záběru veškeré v tu chvíli nutné souvislosti, někdy až globální a vesmírné. Jinými slovy, vše, co člověk dělá s plným soustředěním, ale bez lpění a tendence k připoutání, mu právě schopností přepínat umožňuje neustále si užívat každou novou nebo v další variantě se opakující situací v kontextu selského rozumu: intuice. Neustálého propojení levé a pravé mozkové hemisféry, databáze informací, tedy vědomostí a znalostí okamžitě k dispozici, ale bez namočení v emocích, a bez ovlivňování konkrétního teď a tady vjemu: ten probíhá na 100 % v přítomnosti, ale s případnou rezervou intuice v záloze (pokud by bylo třeba neminout vztah či kontext). Ostatně právě tohle západně vyjadřuje proslulé motto ekologů a hnutí nové doby – jednej lokálně, mysli globálně (s pozdějším logickým zakončením: změň se individuálně).
Člověk opravdu nemůže ovlivnit války tam či onde, nesmyslné politické hrátky (které se přes zdánlivou složitost vždy nakonec vyjeví jako odvěký boj špatně porozených mužů o peníze, moc a ženy), stejně jako je marné stěžovat si na počasí nebo výbuch sopky. Jediné, co ovlivnit může, je sám sebe. Své vzorce vnímání. Své matrixy, upletené z iluzí. Nejsme šťastní? Absurdnost a opakující se neschopnost politiků cokoliv vyřešit (nebo naopak jejich schopnost ukrýt své miliardy v daňových rájích) – přičemž už dávno i oni vědí, že nad určitou lehce nadprůměrnou sumu peněz už nejsou schopni se radovat tak, jako z prvního milionu, a že tedy nenasytně množit úspory je nesmysl – a z toho všeho plynoucí blbá nálada všech, je přitom, jak ostatně vědí i čeští psychiatři (zde pan Höschl), snadno řešitelná: Člověk se od svého okolí dočká takového zacházení, jaké v něm svými postoji indukuje. Čeho se dočká jedinec, který kolem sebe dští blbou náladu a jak asi vypadá společnost z takových jedinců složená? Napadá mne návod, jak z toho ven: pojďme aktivně přenastavit své filtry tak, abychom viděli na druhých jen to lepší. Možná se to indukcí rozlije po celé populaci, asi jako kdyby byla složen ze samých Zdeňků Svěráků (Reflex 14/16).
Běžel jsem nedávno lesem, napsal mi student, bylo nádherně a najednou měl pocit, že musím zpívat, protože jsem začal cítit, že všechno okolo mě, všechny děje, situace, předměty a jejich život je Láska. Že vlastně motivací jakéhokoli chování je Láska, nebo její hledání. I v případě chování z normálního pohledu nepřípustného. Uvědomil jsem si, že se nelze vlastně na nikoho zlobit, za to jak se chová, protože se chová jen podle svého programu a jiný třeba nezná, nebo neumí vytvořit. A člověk, který dokáže v těchto věcech lásku hledat a najít možná později dokáže odpustit světu a sobě všechny křivdy, nebo nespokojenosti s realitou. Může žít jako naprosto šťastná bytost. A na chvíli jsem zažil odlesk toho pocitu. Nádherný sled teď a tady, že? Prostě pilně hraje (teď a tady) na didžeridu, zpívá si (teď a tady) v autě mantry, medituje (teď a tady) prací se včelami a běháním po krajině, a čistí se a medituje (teď a tady) i jinou prací. Intuitivně tak už pochopil pomíjivost lidského života a tedy nezbytnost naučit se a zkusit si užít teď a tady. Další delší výpověď jiného studenta teď a tady příště…
Jak snadné, milá paní Watsonová, chtělo by se poznamenat: jak to, že těhotné netuší, a ani nechtějí tušit, že když jsou v těhotenství šťastné a pozitivní, a na porod a dítě se těší, je vše obvykle bezpečné, rychlé a často bezbolestné, bez jakýchkoliv poporodních komplikací? Proč to ženám nesdělují lékaři, je z hlediska jejich zisků (a střetu zájmů) pochopitelné. Proč na to ale kašlou ženy? A jsme znovu na počátku gordicky zamotaných uzlů současnosti: tohle prozření (že za své životy si můžeme sami) nefunguje u porodem poškozeného a jeho či její opičí láskou neinformované (a špatným porodem k mateřské lásce a moudrosti nevyladěné) matky, u původně zvídaného kloučka, kterého ale neustále doma ale i ve feminizované škole jen okřikují a trestají za to, že je, jaký je. Všechny další potíže růstu začaly kdysi právě tady – a teď už pro samé problémy a problematiky už nedokážeme žít v přítomnosti, tedy teď.
Přitom víme, že paprsek světla není nepřerušovaná čára, ale sled jednotlivých fotonů, a že film je 24 obrázků za vteřinu: co když právě tak v budoucnu zjistíme, že proud čas neexistuje, ale skládá se z jednotlivých teď a tady oka-mžiků, jakýchsi chinonů? Ostatně, tohle teď a tady znají všichni olympijští vítězové: dělají, co mají natrénováno zároveň uvolněně, a navíc to dělají na 100 % teď a tady – nemohou mít zároveň vědomě v mysli (v hlavě) vzpomínku, co měli k obědu atd. Nebo jinak, Kdo pozná tajemství zvuku, pozná tajemství vesmíru, věděli staří Indové a Tibeťané. Kdo pozná tajemství času (nejlépe metodou umění být teď a tady), pozná tajemství štěstí a bytí.
Zatím si neuvědomujeme, jak rychle a zásadně se mění svět kolem nás. Přitom se budeme muset na tyto tektonické změny, ke kterým dochází teď a tady, připravit. Ano, mají to dnešní mladí těžší než jsme měli my: svět je stále komplikovanější, problémů i špatně porozených a nevychovaných lidí přibývá geometrickou řadou, stále propletenější forma stále víc zatemňuje původní smysl. Vždyť právní předpisy, zákony, ministerstva i medicínu jsme si vymysleli, aby nám pomáhaly – ne abychom se stávali oběťmi kafkovských nařízení, novel novelizací dodatků k vzájemně nesouvisejícím zákonům, a všeho schopných a nepotrestatelných šíbrů a šmejdů.
Přitom ty nejdůležitější mravní zásady všichni známe od dob Desatera, hinduistických zákonů karmy či buddhistických instrukcí jak jít po duchovní Cestě. Odjakživa víme, že rovné pohodlné cesty vedou do pekel, a že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Už tušíme, že víc peněz a moci neznamená víc štěstí a zdraví. Znovu tedy připomínám: o to víc je z praktického hlediska důležité, nejen pro ty na Cestě, umět skromně (a rozhodně ne na úkor druhých) žít teď a tady (pro pokročilé: samsára je zároveň nirvána). A ona vnitřní transformace, tedy změna směřování (a jednání a vnímání sebe i světa), a připravenost na změny digitálního a robotického světa, pak přijde po nějaké době sama.
