Ve škole jsem se naučil nemít psaní rád. Odkládat psaní referátu, úvahy, slohové práce nebo diplomky na poslední chvíli. Hlavně nepsat o svých skutečných zážitcích, svých myšlenkách a zkušenostech, protože ty nikoho nezajímaly. Abych však byl spravedlivý ke světlým výjimkám, byli i takoví učitelé, kteří se o mou práci zajímali a mou chuť k psaní přece jen rehabilitovali. V duchu hesla není cesta k psaní a napsání článku, ale psaní je cesta, jsem se tedy pustil, po důkladném naléhaní učitele a průvodce, do zapsání zážitku při shaking meditaci.
Mnohokrát jsme v diskuzích téma kvantového, hraničního chování subatomárních vln/částic probírali, mnohokrát jsme diskutovali o vzájemné provázanosti všeho se vším. Mnohokrát jsem odcházel nabit nepochopitelnými vzájemně si jakoby odporujícími myšlenkami, které rozum nedokázal plně pobrat, zařadit a zpracovat. Užíval jsem si to, protože na pozadí vždy vím – tuším, že není třeba spěchat tlačit na pilu a že ono se to časem usadí a najednou to dá všechno smysl.
Postupně jsem si zvykl a stále zvykám na sebe nespěchat, žít to, co je. Udržovat se v chodu i cvičením taiči. Čistit emoce tím, že si najdu čas pro sebe a dám jim volný prostor se projevit a tím uvolnit. Uvolňovat tělo a mysl třesením při shaking meditaci. Trénovat mysl v různých úhlech pohledu při diskuzích se zenovým učitelem. Rozšiřovat zorné pole otáčením pohledu směrem k sobě a prostým díváním se, bez myšlení, co tam je. Co je viděné. V tomto bodě se obvyklé „já vidím“ mění na samotné vidění bez subjektu. Vím, že slova těžko vysvětlí to, o čem píšu, ale tuším, že mohou sloužit jako skvělý a velmi přesný ukazatel směru pohledu. Že není třeba uvíznout ve slovech, ale jednoduše zaměřit pohled směrem, kterým ukazují. Teď když tato slova píšu, míří pohled jistým směrem (prst ukazuje na měsíc) a ten může pozorný čtenář, nebo i já sám, při opakovaném čtení znovu zachytit a tím zahlédnout, uvidět za slova, za horizont událostí, až na „měsíc“. Neměl jsem nejmenší představu, než…
Při jedné z nedávných meditací, stojím v koupelně před zrcadlem a třesu se, přesněji tělo vibruje (od toho název „shaking meditace“), třese se, svaly se uvolňují. Mručím nebo zpívám mantry, abych uvolnil emoce a zaměstnal a zkoherentněl myšlenky. Nebo se dívám na rozesmátý obličej Ratu Baguse, tvůrce meditace, na fotografii, a podvědomě se dříve či později začnou zvedat i koutky mých úst, přizpůsobí se mimika a dostaví se smích. Není to tak, že bych se začal smát, spíše se smích dostaví a „já“ mu přestane překážet.
Vědomí se rozšíří za obvyklé hranice a věci a jevy se vyjeví prostorově „all in one“, vše v jednom, ze všech stran najednou. V tomto stavu, když jsem se pozorněji zadíval na to co vidím, jsem si uvědomil, že v tomto okamžiku, v tomto jednom bodě, čas ztrácí význam, protože vše prostě existuje, v prostoru, v bytí vedle sebe, vše stojí na místě jako „částice“ a současně obsahuje pohyb, vše je zároveň tím pohybem, čistou dynamikou, nic není staticky mrtvé, vše je živé, život a pohyb sám je „vlna“, vibrace, potenciál, nekonečná neohraničená možnost, drahokam v lotosu. Záleží pouze na úhlu pohledu, co je vidět, zda vlna či částice. Vlna je částice a částice je vlna. Stejné, stejné. To samé. Je to JEDNO. Je v tom něco praktického?
Ano. Praktická a vždy a všude použitelná je právě ta schopnost nahlížení a vidění věcí a jevů z mnoha úhlů pohledu, jako mnohovrstevně provázaných skutečností. Protože právě schopnost dívat se a vidět nabízí a neustále ukazuje cesty z bludných kruhů. „Co je důležité je očím neviditelné. Správně můžeme vidět jen srdcem.“ Ano, rozumím, chápu a vím, o čem mluví Malý Princ. Jeho slova ukazují přesně a jasně. Stačí se podívat, kam míří.
Když jsem zmínil svůj zážitek, uvedl jsem jej jako něco obyčejného, málem bezvýznamného. Proto začal učitel při satsangu mluvit o tom, že i mnozí jiní zažili obdobné natržení reality, ale nemluví o tom. Nemají své zkušenosti s kým sdílet. Společnost není připravená naslouchat: až nyní, po 100 letech, dokazují vědci svými experimenty Einsteinovy teorie, které vyjádřil jazykem matematiky. Slovy čísel mířil přesně.
Vlasta mě u mého zážitku zastavil a oprášil prach bezvýznamnosti. Pomohl mi otřít bahno z diamantu autentické osobní zkušenosti a trpělivým naléháním (pokolikáté už?!) mě přiměl svou zkušenost zapsat. Nikoliv, abych se pochlubil, ale abych pomohl upevnit zážitek, upevnit vzpomínku na něj, dát mu pravý význam a důležitost, která mu v záplavě každodenních věcí náleží. A abych tím třeba pomohl dalším a povzbudil je ke sdílení svých zkušeností. Nebo jim umožnil mezi řádky přímo nahlédnout za hranice vlastních iluzí matrixů. Třeba tím, že změní úhel pohledu.
Pavel Dvořáček
