… není přirozené já. Rozdělené já vytváří rozdělený svět, tvrdí pragmaticky i záhadně prorocky Christopher Bache (čti bejš) ve své nejnovější knize o vyučování a kolektivním vědomí. Loni v českém překladu vydanou knihu Živá třída (originál vyšel v USA v roce 2008) jsem téměř najisto našel na pultu improvizované prodejny knih na transpersonální konferenci a okamžitě po ní sáhl, protože jméno jejího autora roky znám. Psal jsem o něm v roce 1995 v časopise MANA, a pak i v roce 2012, jako o generaci mladším studentu Stanislava Grofa a příznivci mého nejoblíbenějšího vědce (kdyby se mne náhodou v nějakém časopise zeptali), který se jmenuje Rupert Sheldrake. Od přelomu tisíciletí se totiž zájem o kolektivní vědomí značně rozšířil. Jak se zdá, potvrzuje Bache, vynořuje se nové paradigma.
Osobně mám pocit, že se více zabývám detoxikací a čištěním minulosti, než vynášením budoucnosti, nicméně když se kolem sebe rozhlížím, vidím kolem sebe lidi, kteří už mají nový způsob myšlení a jejichž vědomí není zatíženo starými vzory, prohlásil v rozhovoru, když popisoval své učitelské začátky na poli postupné propagace a užívání nového paradigmatu. Doufal jsem, že se od roku 1995, kdy jsem ho zažil na konferenci v Kalifornii, přirozeně vyvinul, a tahle kniha mne nadchla jak tématem, o kterém také často diskutuji se svými studenty (výhody učení), tak jako důkaz přesvědčení, že (přesto, že se to soudě dle knih, které na toto a jiná podobná témata vycházejí u nás, a podle neustále se opakujících a planých diskusí na téma obnovy školství s dalšími a dalšími ministry(němi) nezdá) ve světě se přece musí něco pomalu ale jistě měnit. Již zdaleka ne všichni vědci a učitelé, a zvláště ti mladší a nejmladší, se umanutě (metodou mrtvých brouků) brání před herezí vyplývající z kvantové teorie. Studenti si to asi neuvědomují, ale když vstupují do mé třídy, vstupují do dódžó, školy výcviku bojových umění, kde vše (rozuměj: pro zastaralé rutinní metody nalévání informací do hlav manipulovaných studentů) je nebezpečné, píše autor, a prozrazuje pointu veškeré své učitelské aktivity: aby došlo k rozšíření jejich limitů. Aby i oni zažili ten vzrušující pocit objevování podstaty jevů, aby si vyzkoušeli, jaké to je jet na vlně souvislostí.
Christopher Bache třicet posledních let učil a učil se učit, a zároveň na sobě (duchovně!) každodenně pracoval. Nejen že se nebál si přiznat, že v jeho třídách vzniká a funguje jakési morfické pole učení (nejen biflování, nejen memorování, ale přímo pochopení) tématu, ale navíc se o tom nebál stále častěji mluvit – a nakonec i napsat knihu. Jak píše v předmluvě jiný profesor integrálních studií (přesněji filosofie, náboženství, evoluce vědomí, duchovních nauk Šrí Aurobinda a Rudolfa Steinera), protože Bache třicet let denně věnoval čas čištění vlastní mysli, přirozená vyladitelnost vědomí hlubším úrovním způsobila, že byl a je zároveň anténou i přijímačem. Nevědomí jeho studentů k němu může proniknout díky jeho schopnosti udržovat mezi sebou a studenty živoucí prostor pro takové neobvyklé způsoby napojení a komunikace. On sám je klíčovou ingrediencí, která třídu oživuje.
Nebo jinak, každý dobrý (rozený) učitel přinejmenším od dob Komenského (a Steinera a Marie Montessori) zná občasný euforický pocit, že on, to co přednáší, i třída studentů jsou Jedno. Bohužel nejen v kasárenských školách různě totalitních režimů po celé dvacáté století, ale i ze setrvačnosti u nás dodnes o těchto a podobných synchronicitních událostech, ale ani o vědomí či dokonce kolektivním vědomi, nikdo nemluví. Ještě jinak, školství se ne(z)mění, národ jako takový připravenější na svou budoucnost nebude, dokud se i o morfických polích pochopení ve třídách (které přitom odjakživa znají v hudebních či divadelních souborech) nezačne všeobecně diskutovat.
Je to jako s proutkaři a studnaři, kteří nevědí, proč jim to funguje (a fungovalo i v dobách nejtužší totality) ani o trochu víc, než vědí ptáci o ornitologii, ale funguje jim to. Charismatičtí (jak jim opisně říkáme) učitelé všech dob jevu, o kterém Bache napsal tuhle podrobnou a americky obšírnou knihu, také nijak neříkali, ale zhusta jej ku prospěchu žáků a studentů využívali. A zatímco naprostá většina expertů do propasti se řítící společnosti dál hraje rituální hry na to, že akupunktura a proutkařství nefunguje (přičemž třetině lidstva tisíce let denně pomáhá, a na správných zónách postavené kostely i po tisíciletích stojí a dokonce uvnitř fungují, a přístroj na baterky a vyhledávání zapomenutých drátů ve starých zdech se dá koupit v potřebách pro řemeslníky), Bache píše o kolektivním vědomí: Vědomí se šíří za hranice jednotlivce a má vlastnosti podobné kvantovému poli. Vědomí vnáší do systémů řád (koherenci) a to v míře, která odpovídá síle přítomného vědomí. Síla vědomí neustále kolísá a je regulována zaměřením jeho pozornosti (rozuměj: dá se trénovat a tedy posilovat). O skupině jedinců se dá říci, že má skupinové vědomí a že tedy disponuje nějakou kolektivní inteligencí. Silná skupinová pole mohou ovlivňovat okolní systémy, a t jak živé, tak neživé. Čím silnější a koherentnější je pole vědomí, tím je tento vliv větší a tím vyšší inteligence skupiny.
Bache ne náhodou uvádí (pro současné konzumenty zábavy nesrozumitelný) citát středověkého mystika Mistra Eckharta: Vnější práce nemůže být nikdy malá, pokud je vnitřní práce veliká. A vnější práce nemůže být nikdy veliká, pokud je vnitřní práce malá. Zmiňuje řadu autorů, kteří se nějak na výzkumu výše uvedených pozorování podíleli, diví se, jak mohou příslušné studie mnozí renomovaní vědci tak tvrdošíjně popírat, a naznačuje, že je to vlastně úkol pro celou současnou (moderní?) kulturu. Filosof vědy Karl Popper si ovšem také povšiml, že materialismus ve 20. století transcendoval sám sebe. Věda začala přesahovat metafyzické domněnky z jejích počátků, a když fyzikové odhadují, že 90 % veškeré energie ve vesmíru tvoří neviditelná temná hmota a temná energie, ztrácí tradiční materialismus půdu pod nohama. Mezitím narůstá rozštěp mezi tím, co věda opravdu vypovídá o našem vědomí, a tím, o čem si akademici myslí, že jsou vědecké závěry, na jejich základě bychom měli stavět své přesvědčení o povaze vědomí.
Hojně citovaná pasáž ze sútry Avatamsaka z 2. století našeho letopočtu popisuje síť boha Indry, která je ve všech směrech nekonečná, v každém uzlu má drahokam, a v každé plošce každého drahokamu se odráží všechny ostatní kameny sítě: proces zrcadlení je tedy také nekonečný. Bache připomíná, že energetické rezonance a skupinová pole byly odedávna známy těm s otevřenou myslí a v kontemplativních kruzích, odjakživa se vědělo, že společenství usnadňuje duchovní probuzení, a to jak psychicky, tak fyzicky. Pokud je v této knize něco nového, je to pouze zpráva o tom, že zmíněná kolektivní dynamika se projevuje i v nepravděpodobném prostředí univerzitní třídy. A pokud to umožníme, projeví se hlubší tkáň našeho kolektivního života dokonce i v katedrálách osvícenského racionalismu, v citadelách sekulárního humanismu.
Jiný profesor filosofie a psychologie na Kalifornském institutu integrálních studií Richard Tarnas připomíná, že Bache dělá pro vyučování to, co udělal Galileo pro astronomii – na teoretické i praktické rovině otevírá naše obzory zcela novým dimenzím. Když jsem s červenýma ušima sledoval samozřejmost Ruperta Sheldrakea, jak popisuje svá rezonanční morfická pole, a pak před jednadvaceti let zmiňoval jeho studenta, Christophera Bache, netušil jsem, jak pomalu se mění paradigma: že i jemu to bude trvat třicet let, než o svých zkušenostech sestaví knihu, a že Sheldrakeova převratná kniha z roku 1981 New Science of Life (v českém překladu Teorie morfické rezonance: Nová věda o životě, Elfa 2002) je dodnes na černé listině knih k upálení. Byli jsme všichni zjevně, co se týká rychlosti změn paradigmatu, velmi naivní. Snad tedy bude hůř, aby začalo být lépe, a abychom se změnili…
Izolovaná já stále většího počtu hledajících a nepředpojatě uvažujících (protože zároveň prakticky meditacemi a jinými metodami očištěných a tedy harmonicky existujících) současných myslitelů již nemohou své zkušenosti popírat (a mlčet o nich). Stále častější synchronicity stále více polí kolektivním vědomím rezonujících a vzájemně se obohacujících tříd se logicky musí stále více projevovat. Globální krize udržitelnosti (naší civilizace) jasně naznačuje, že 21. století bude dobou dalekosáhlé bouřlivé proměny Země i lidstva, píše v doslovu Jiří Zemánek: Současné stále složitější problémy nejsou řešitelné bez rozsáhlé transformace lidského vědomí. Souhlasím a připomínám: k tak potřebné a optimální transformaci v našich myslích (jsme v tom všichni hluboce spolu, připomíná autor doslovu) nechť nám jako inspirační a katalyzační podněty pomáhají jak individuální meditace a zážitky kolektivního vědomí nejlépe už ve třídách škol a univerzit, tak i knihy jako je ta, k jejímuž čtení jsem vás právě pozval…
P. S.: Překlady článků vedoucích k rezonancím a morfickým polím, a odkazy na statě o novém učení pro zvídavější:
Christopher Bache: Mnoho žáků, jedna mysl (MANA 3, 1995), Rupert Sheldrake: Co si vesmír pamatuje (MANA 3, jaro 96), Posvátný vesmír (s M. Foxem, MANA 3, jaro 96), Experimenty, které by mohly změnit svět (MANA 3, jaro 96), Posvátný čas, posvátné místo (BARAKA 0, zima 96), Znovu posvětit svět (BARAKA, zima 96), Fyzika andělů (BARAKA 2, léto 97), Setkání imaginace s výzkumem (BARAKA 5, léto 98), Psi vědí, kdy přijdou páníčkové domů (BARAKA 9, 2000)
http://www.baraka.cz/Mana/Mana_3.pdf
http://www.baraka.cz/Mana/Mana_1.pdf učení jinak
http://blog.baraka.cz/2012/01/new-age-zadostiucineni/
http://blog.baraka.cz/2009/01/marilyn-fergusonova-nove-zpusoby-uceni/
