… protože jsem workshop (teď na České transpersonální konferenci) nevedl tak deset let. Těšil jsem se, trochu se obával, jak to vydrží mé nohy (taky jsem pak v neděli už raději nešel, a další dva dny jsem odpočíval jako netrénovaný amatér po uběhnutí maratónu), ale přes drobné technické potíže (viz níže) jsem odvedl obvyklý hvězdný výkon (v dobách, kdy jsem přednášel často, jsem své výkony tehdejší ženě, protože mne v téhle roli mockrát zažila, komentoval slovy „zahvězdil jsem“). Proto mne potěšila i zpětná vazba (samozřejmě jediná, ale zato nádherná) v podobě pochvaly Ráda jsem Vás zase viděla, slyšela a zažila. Děkuji za Váš workshop… a profesionálních fotek Miroslavy Holasové (na kterých je vidět, že byly foceny s vnitřním zaujetím: i ona zahvězdila). Naznačím (pamětnicky, ale i blogersky, tedy subjektivně, ale i nostalgicko ironicky) něco ze zákulisí této akce.
Organizační obstrukce komisní pořadatelky (podařilo se mi získat volný vstup pro dva své asistenty až po napsání poněkud dotčeného mailu jednomu z hlavních organizátorů, který se přimluvil), potíže s mikrofonem (nefungoval mikroport, a z počátku několikrát hlasitě zapráskal ozvučný systém a narušil koncentraci publika i mou), ani téměř dvoumetrový deštný sloup přede mnou (takže jsem neviděl na několik desítek účastníků) nemohly narušit to, co už kdysi dávno bylo rozjeto, a celé roky trénováno a cizelováno: i jako hudebník (až na několik prvních vystoupení) jsem se nikdy nebál, co budu hrát nebo říkat, a jako ten, který dokázal již v 80. letech celé hodiny nadšeně povídat o tom, co ho bytostně bavilo, jsem si těch 90 minut v tvůrčím transu vychutnal.
Co mne kromě špatného nazvučení (půlka přednášky není na nahrávce slyšet) rušilo: organizátor mne upozornil, že na pódiu jsou velké digitální hodiny, které mi budou ukazovat, kolik času mi ještě zbývá, než budu muset skončit. A to bylo to nejhorší vyrušování: pokaždé, když mi náhodně pohled utkvěl na ukazateli, jsem přes svůj zenový, hudební a lektorský trénink vypadl z rytmu a soustředění, protože jsem musel honem v duchu přepínat pozornost z přirozeného toku myšlenek v několika úrovních (obvykle stačím povídat, držet konkrétní myšlenku, mít na zřeteli v jakémsi druhém plánu kam a jak se chci dostat k dalšímu námětu, nezapomenout nit řeči v námětech, které jsem pro nějakou zajímavost či okamžité vnuknutí něčeho jiného opustil, dávat pozor abych se vyhýbal plevelným slovům, sledovat jaksi v nadhledu reakce celého publika a v detailu některých konkrétních aktivně se projevujících posluchačů…).
Celý život jsem chodil a dokázal i končit přesně (v rozhlasech jsem se vždycky při rozhovorech ptal: jak dlouhou odpověď ode mne potřebujete, a pak jsem dokázal dokončit dokonale vystavěné a dokončené souvětí rozvité za dvě minuty třicet šest vteřin, když bylo potřeba skončit za dvě minuty čtyřicet). Vždy jsem se také dokázal probudit minutu před tím, než měl zazvonit budík. A jako bubeník jsem trénoval, a pak učil jiné, nezrychlovat, a vždy vědět, kde (v taktu, skladbě či přednášce) právě jsem. Takže teď jsem pravidelně několikrát vypadl z koncentrace, protože svědomitý rozum v hlavě aktivně honem přepínal měřítko a přepočítával vnitřní hodiny (protože a přestože jsem přesně věděl, kde jsem), a tím jsem připozapomněl, co jsem ještě chtěl dodat a jaký vtip mám v záloze. Uff. Kvůli těm hodinám jsem tak posluchače ošidil o celou řadu vtipů a moudrých poznámek ze života.
Konferenci jsem po těch téměř pětadvaceti letech s gustem, i když s lítostí nad tím zpožděním, přivítal, užil si řadu setkání po letech, společensky se unavil, ale nic zase až tak nového se nedověděl. Knihu Christophera Bache jsem recenzoval minule, a protože netuším, jestli se budu moci zúčastnit konference mezinárodní, příští rok, chtěl jsem letos dovnitř dostat především nástroje, kterými se Češi budou moci zahraničním účastníkům pochlubit. A také jejich skromného vynálezce a výrobce, kterého ovšem bude nutno patřičně zpropagovat a představit. V průběhu workshopu se mi někam vytratil, ale snad se otrkal a za rok se nechá oslavovat – protože je (bude?) za co. Organizátorům patří dík, neprodělali, všem se akce líbila, Stanislavu Grofovi zvlášť, tak ať se dílo daří.
Mimochodem, pro české zpátečnictví příznačně, ve světě uznávaný, ale u nás ostentativně přehlížený Grof mezi řečí pobaveně smějícímu se publiku oznámil, že mu otiskli článek… ale v rubrice čtenáři nám píší. Mně se za ty roky podařilo představit tibetské mísy, didžeridu nebo alikvotní zpěv jen na dvou konzervatořích a jednom mezinárodním kolokviu. A i na konferenční workshop se stále hodil vtip: Jaký je rozdíl mezi slavíkem a vrabcem? Žádný, vrabec je slavík, který absolvoval konzervatoř. Čeští a moravští studenti muzikoterapie na pedagogických fakultách mají zakázáno citovat Marka (právě tak jako studentky porodnictví nesmí citovat z mé knihy Nová doba porodní). Ačkoliv, pokrok snad existuje: zatímco mne v roce 1986 zavřeli na dva měsíce pro pokus zahrát na gong (v roce 1992 jsem přitom dokonce zahrál na tibetské mísy v přímém přenosu v televizi), Grof byl přece otisknut (i když jen v dopisech čtenářů), a studentky porodnictví prý už mohou citovat z kapitoly Dějiny porodnictví! Hurá? Nevypadá to ale ani dnes, že společnost pochopila, jak moc by její zabedněnost pomohly, na rozdíl od ministerstev a zákonných novelizací úřednických usnesení, rozpustit právě nástroje vnitřní transformace.
Samozřejmě, po tom čtvrt století, po které jsou i u nás známy a používány tzv. tibetské mísy, a po velkém zájmu v 90. letech, přišla nová nezkušená a zvuky zpívajících mís nepokřtěná generace, a tak jsem při plánování workshopu samozřejmě myslel i na seminářově osvědčenou formu jejich představení a zároveň osobní zážitek. Práce (hra) ve dvojicích, kdy jeden hraje tomu před sebou podél páteře, a druhý naslouchá zády, je velmi efektivní relaxací. Navíc aktér i posluchač jsou rozumově vypnuti, necenzurují tedy rozumem co slyší, a příslušné vibrace se dostávají tam, kam mají.
Velikost sálu znemožnila autentický prožitek zvuku nejen deštného sloupu (kousek je ho vidět na fotografii vpravo), ale i didžeridu: vlastní, velmi kvalitní, přírodně frajersky zahnutou si přivezl ze severu Čech autor nedávného blogu o touze po a učení se na tento pravěce prapodivný nehudební nástroj, jehož zvukové kvality (i ty terapeutické, rty a obličejové svaly a tedy emoce uvolňující, a realitu vnímání natrhávající při zvládání cirkulárního dechu) zrovna na workshopu pro stovku lidí sedících docela daleko prostě nevyzněly.
Nikdy ale nezapomenu jak jsem v roce 1989 v Amsterodamu na nárožích, kde obvykle sedávali kluci s kytarou, spatřil jiné kluky s podivnou rourou, kterak provozují velmi mystické hluboké a nikdy předtím neslyšené, nepřerušované (viz naduté tváře při cirkulárním dechu), přesto a právě proto ale niterně probouzející tóny. Hned po sametu jsem pak zorganizoval první týdenní workshop hry na didžeridu u nás (vedli Australan Ian Wood a tehdy začínající Ondřej Smeykal), a na seminářích propagoval plastovou rouru (na 106 cm dlouhou průměru 4 cm, k dostání v každé prodejně instalatérských potřeb, se naučil prakticky každý, kromě přísných protože žáčky i své synky neustále napomínajících učitelek s permanentně přísně staženými obličejovými svaly). Synkové se naučili prdět do trubky prakticky ihned, a jejich přísné maminky učitelky tak nejen u nich poněkud (hurá!) ztratily autoritu.
Snad vše bylo zvukově a zážitkově lepší další den ráno, v rámci hodinové možnosti účastníků vyzkoušet si všechny z Centra Dajána dovezené nástroje vnitřní transformace. Pokud nějaký zájemce stále nechápe nadšení těch, kteří je už zkusili, nechť se u Dana Čady objednají a Dajánu na hodinku dvě navštíví. A třeba se pak dostane i ke královskému nástroji (unikátnímu vynálezu valašského ogara Martina Pečenky), kterému jsme začali říkat sférická píšťala (protože hráči objeví hudbu sfér). Tato současná variace na mystické a dlouhou dobu odborníky popírané duchovně transformativní kvality a možnosti tzv. peruánských píšťalek, (které byly dvoukomorové a malé), je v téhle současné verzi tedy čtyřkomorová a dosti veliká na to, aby její zvuk byl pro zvukově, hudebně i duchovně rozladěné Zápaďany i Čechy mysticky interferující přímo v hlavě, tedy v mysli. Navíc rozhodně není k předvádění, nahrávání či hudebnímu chlubení: jde o zážitek zároveň koncentrující, povznášející, a vibračně mysl (vědomí) napravující.
Co mne také potěšilo: že se mi nevytratila jistota, s jakou jsem zahvízdal alikvoty. Protože neslyším na jedno ucho, je vždy potíž v novém akustickém prostředí (proto si vždy dávám ruku za ucho, abych se orientoval a měl přece jen nějakou zpětnou vazbu, bez které se to nedá) hvízdat vysoké tóny. Ale kdykoliv jsem zpíval do mikrofonu, a měl tedy možnost zesíleně se slyšet odrazem od zadních stěn sálu, dopadlo to výborně. Nevím, jestli jsem to v sále dost zdůraznil (rušily mne právě ty hodiny), ale alikvotní zpěv považuji za super nástroj vnitřní transformace. Laciný (vždy a kdekoliv po ruce), nehmotný, vibrace pracují s vibracemi na druhou a další… Jestli po mně něco zůstane, nechť je to několik manter a právě alikvotní zpěv, který jsem představil svým krajanům brzy po sametu, propagoval při několika festivalech a koncertech, jehož vrcholové zpěváky jsem přivezl na koncerty nebo zorganizoval jejich workshopy, a který jsem připomněl teď po letech.
P. S.: Zvídaví čtenáři najdou další podrobnější informace o zmiňovaných nástrojích (vnitřní transformace) v několika videích na Youtube, v dalších blozích, ale i v časopisech Baraka. Jeden nadšenec workshop natáčel (i když jsem ho občas přistihl, jak sleduje spíše svůj mobilní telefon než dění které točil), tak snad se na atmosféru budete moci podívat na stránkách centra Dajána.
http://blog.baraka.cz/2010/02/jak-na-sferickou-pistalu/
