Známe to všichni z dětských filmů o čarodějích nebo Harry Potterovi: když se adept kouzel příslušné zaklínadlo naučí nebo jen vysloví špatně, nestane se v lepším případě nic, v horším místo králíčka vznikne chuchvalec rosolu (nebo se místo splněného přání či pomoci něčemu nebo někomu i při sebelepším úmyslu objeví, ablaka dobra, spíše to, čemu naši předci říkali cesta do pekel). Kam to ve zrychlené a zároveň tekuté současnosti vede, vidíme kolem sebe a v médiích: žádaná je co nejstručnější povrchnost, a populace (jak vidíme i z výsledků maturit, přestože jsou děti stále inteligentnější), hloupne. Je povrchní, nepozorná. Naznačím některé souvislosti a důsledky, abych laskavě varoval a poradil… nenamlouvat si téměř cokoliv, jen aby nebylo třeba jednat.
Tahle společnost a doba opět až příliš snadno uděluje a zaměňuje nálepky a škatulky (slova, navíc odbytá) za reálné věci a jevy. Už opět by si Shakespeare mohl spolu s Hamletem postesknout a na otázku, co to ti všichni lidi čtou (ve strakatých časopisech a magazínech, na internetu, na sociálních sítích a v diskusích), si smutně odpovědět: slova, slova, slova… Nebo jinak, ďábel tkví v detailech… volební hesla politických stran, zaklínadla, ale i privátní otázky či soukromá přání mají tendenci se naplnit spíše plytkostí a populismem – protože už při vzniku to jsou bláboly (přitom už v první třídě jsme se učili, jak záleží na pouhé čárce nad písmenem: car nebo cár?)…
S nesprávnými či přímo zavádějícími překlady (nebo nepřesnými, či rovnou odfláknutými větami či slovy) se potkávám celý dospělý život. Popřemyšlím a napišu Vám o radu, odepsal mi mladý hledač duchovna, jenž právě objevil mé blogy a videa. Hm. Chce asi změnit svůj život a styly vnímání, ale jak by mohl cokoliv změnit, když váhá a nedává pozor na to, co čte? Psal jsem mu totiž, že už nikam nejezdím, jen píšu blogy a radím těm, kteří mi napíší svou správnou otázku (jako inspirace jistě poslouží můj blog, kde je téměř dva tisíce zamyšlení, některá se spoustou dalších odkazů). Nechtěl jsem, aby si napsal o radu… pokoušel jsem se ho vybídnout, aby v mysli a pak na klávesnici počítače vytvořil tu správnou otázku… tedy aby jeho úsilí formulovat přesnou (upřímně a hlubinně výstižnou a tedy správnou) otázku bylo aktivním pokusem a tedy nejlépe téměř bolestivým a hlavně překvapivým zjištěním, jak moc jsme oběťmi rutinních způsobů komunikace a vnímání. Nedivme se, když se nám přání nevyplňují, když si strany a politici nerozumí… a když na okreskách svého osudu neustále jen bloudíme a zatáčíme do slepých uliček. Řešení není v nějakém kouzelném léku nebo zázračné metodě, ale v nás a naší zdánlivě nicotné (ne)pozornosti ke slovům a niterným přáním.
Prakticky všichni studenti duchovnosti začátečníci opakovaně sklouzávají na tobogán nepozornosti k detailu (jedinému slovu či krátké instrukci), a navíc po dvou třech pokusech, když už si myslí, že jim bdělá pozornost jde, té či oné duchovní metody zanechávají. Navíc se stále více i mezi politiky a moderátory používají vatová slova, jako jakoby, no tak určitě, nebo na začátku vět třeba ehmm, ano néé, nebo na začátku otázky věta chtěl bych se zeptat… která jsou fíglem ega, jak vehnat myšlenku do pro něj bezpečnějšího tobogánu nepozornosti: řeč je pak očekávatelně plytká, rutina vítězí, nové myšlenky se nerodí.
A tak vždy nabízím jiné a další metody a možnosti, a čekám, někdy několik měsíců, někdy několik let, až je život a další náraz reality (či štulec těch nejlepších učitelů, tedy řvoucích šéfů a všechno věčně jen kritizujících partnerek) popostrčí opět do podobně kritické a změnou těhotné situace… a na směr, vedoucí tou správnou (rozuměj: pravou) cestou. Těch několik praktických rad, které jsou i v knize Návod na použití člověka – jaký jiný, pravdivější či výstižnější název jsem mohl použít? Lidem se to líbí, ale jen přelítnou knihu jako detektivku (případně si to či ono cvičení jednou dvakrát vyzkouší), a hned si myslí, že už to umí a přestanou – má sice, tak jako správně vyslovené osvědčené zaklínadlo použité ve správný okamžik, schopnost a sílu věci a zvyky měnit, ale musí se nejen umět číst a vyslovit, ale alespoň tři pověstné měsíce to intenzivně trénovat.
V případě tazatele, který (po)přemýšlí o jakou radu si mi napíše, přemýšlením (tedy levou mozkovou hemisférou) opět jen trénuje staré ego rutiny a (zlo)zvyky, zatímco kdyby to či ono cvičení dělal přesně, jak je (v zadání) popsáno, a vytrval (jak může doufat, že za pár minut či dnů změní prakticky celoživotní zvyky mysli i těla?), bude pomocí pravé (nelineární, vztahové, tvůrčí) mozkové hemisféry uvykat své tělo a mysl na jiný než obvyklý povrchně egoistický program (který spustí při sebemenším náznaku, že to či ono cvičení by mohlo vyčistit negativitou zanesená propojení, zapne signál strachu a nařídí paniku)…
Ono typické váhání položit tu správnou otázku je znakem nepřipravenosti, anebo prosté lenosti. Člověk tuší, že by měl to či ono udělat, ale váhá… a šlape si po štěstí. Indové vypráví o žebrákovi, který celý život sedával na velkém balvanu a vyprávěl kolemjdoucím o svém snu vykopat velký poklad. Když umřel, vesničané se rozhodli pochovat ho pod balvanem, a když jej odstranili, našli pod ním poklad. Grof zase rád cituje typickou historku, naznačující roztržitě západní způsob hledání odpovědi na otázky po smyslu života a vůbec: v noci člověk potká člověka, která pod lampou usilovně něco hledá. Tak mu chvíli pomáhá, a pak se zeptá, kde přesně ty klíče ztratil. No, támhle kousek za rohem. No a proč hledáte tady? Protože tady je vidět…
Přitom možnosti nápravy jsou dnes všude kolem nás: při hledání na Googlu prostě musíte umět vepsat to správné slovo, jinak najdete samé nesmysly. Při zadávání PIN čísla do bankomatu musíte zadat to správné, jinak se ke svým penězům nedostanete. Při řízení automobilu nebo lokomotivy, natož celé továrny, musíte dělat správná a zodpovědná rozhodnutí ve správný čas (případná chyba strojvůdce stojí mnoho životů). Při používání chytrého telefonu musíte najít a správně používat všechna ta tlačítka a jejich další funkce – ale ke každému mobilu přece jen vyfasujete podrobný návod na použití: ve škole života nám ale nikdo žádný návod na použití člověka nedal.
Při potřebě naléhavého řešení důležitého zadání musíte být klidní a emocí prostí, jinak budou vaše rozhodnutí zbrkle špatná: a tak znovu laskavě připomínám, jako ostatně moudří všech věků, nezbytnou pozornost a koncentraci na to, jaká slova, s jakou výslovností, a s jakým úmyslem píšeme nebo vyslovujeme. Už Buddha učil, že je třeba mluvit a tedy i realizovat jen ta správná (rozuměj, pravá, nanejvýš pravdivá) slova.
P. S.: Už chápete, milí studenti a čtenáři, proč mám tak rád (a proč po vás chci) ty správné otázky? Už vám dochází, proč je tak důležité naučit se vyjadřovat otázky a přání s veškerou pozorností k detailu, výslovnosti, načasování a bdělosti? Kdysi jsem potkal pána, který se mne několik let pokoušel (formou pohlednic nebo krátkých dopisů) na něco zeptat, ale nikdy se nezeptal. Pravidelně mi píší zájemci o setkání, že mi někdy napíší, jestli by se se mnou mohli setkat… Hm, asi tuší, že to setkání by mohlo změnit směřování jejich života, ale…
