Mnohokrát jsem čtenářům i studentům zdůraznil, jak je důležité jak myslí, žijí, ale i co dělají, čtou, sledují a v jaké společnosti se vyskytují. Prý co tedy čtu, poslouchám a sleduji v médiích, která hrozivě zpitoměla, ptají se hned tři čtenáři. Když prý už radím nenechat se jimi zmanipulovat. A tak v mnoha závorkách popíši, co čtu, poslouchám a sleduji v době bezdomoví, tedy dobrovolně skromné izolace (v jídle, tisku, četbě, hudby atd.), a na příkladu sledování fotbalu nastíním, jak se dá zkoherentňovat vnitřní klid a mír. Třeba tím, že už dávno necvičím umění se po nějaké emocionální bouřce zklidnit (jako naprostá většina západních studentů praktické duchovnosti), ale jak jí (jim) preventivně předcházet. A navíc se bavit a usmívat. I v nejhorších chmurách se totiž dá ptát: co je na tom či onom pozitivního? Protože začíná být hůře, aby mohlo být lépe…
Mám u postele přehrávač CD s rádiem, a tak si sem tam, je-li třeba, pustím nějakou mantru, ale jinak poslouchám spíše rádio mluveného slova Rozhlas plus: především pořady jako Magazín Leonardo, některé diskuse Pro a proti, ekologické hodinky s několika účastníky, a pokud se kolem druhé či třetí ráno vzbudím a mám nasurfováno, poslouchám reprízy pořadů, které mi přes den unikly. Jinak po třetí odpoledne poslouchám Vltavu, hlavně Čajovnu (každý den v týdnu jiný autor pouští jinou hudbu, v pondělí Dorůžka, jindy Moravčík nebo Opekar: nedávno mne potěšily ukázky z CD Tomáše Kočka v unikátním propojení houslí, cimbálu a heavy metalové kytary). Roky poslouchám ve všední den po jedenácté na Radiožurnálu rozhovory s hosty, které výborně vede Lucie Výborná, na Dvojce o půl deváté půlhodinový rozhovor Jak to vidí, který se svými hosty vede vždy výborně připravená Zita Senková, někdy v jedenáct další rozhovor, který vede Martina Kociánová, a ze setrvačnosti v sobotu v osm ráno Meteor. Tam pak po hodince přepínám na Vltavu, kde se také občas najde nějaký výborný literární pořad.
Vybírám si osvědčená jména žurnalistů: čtu Lidové noviny, zvláště úterní, s přílohou věnovanou školství a pravidelnými komentáři Radky Kvačkové, a sobotní, s velkou přílohou Orientace. Koukám do Reflexu, z něhož občas cituji. Na síti nahlížím do Britských listů, pravidelně čtu Neviditelného psa, a rád brouzdám v článcích o vědě, například na stránce osel.cz. V televizi sleduji přírodopisné dokumenty (nejraději z produkce BBC, Davida Attenborougha nebo National geographic), vybrané dokumenty v rámci ekologického cyklu Nedej se (na ty o nekonečných problémech s developery a ziskuchtivci se už dívat nedokážu), dokumenty o stavbách nejvyšších budov světa nebo nové linky londýnského metra, pravidelně cestopisně reportážní Objektiv v neděli dopoledne (nedávno jsem shlédl nádhernou dlouhou reportáž z cesty po jihozápadní Číně, rýžových terasách), anebo Babylon na ČT2 s nádhernými příklady lidské angažovanosti tam i tady.
Nejen co se týká médii, ale i v ostatních oblastech běžného, tzv. obyčejného života (důchodce) si prostě vychutnávám vše, co mi stále ještě jde, a přehlížím a nezabývám se tím, co už nedokážu. Například chodívám nakoupit, když nejsou tramvaje, ulice a obchody plné, tedy brzy ráno (pro balík minerálek, které jedině mohu pít, si jezdím v neděli kolem sedmé: to je vždy mají, ale když přijdu o hodinu později, už nejsou), abych byl v ten správný čas u správného regálu: oblíbený švýcarský točený chlebík zase mají kolem osmé, ne dříve, a později už často není. Když se probudím kolem třetí hodiny ráno, bez potíží surfuji po internetu, kdy wifi funguje jak má, a píši či dodělávám blogy: to mi to nejlépe myslí. Navíc jsem se nedávno dověděl, že ještě do 17. století většina lidí chodila spát relativně časně (nebyly svítilny a svíčky byly drahé), pak se kolem půlnoci probouzeli, tak hodinku bděli, a pak nastoupilo něco, čemu se říkalo druhý spánek, a jak se dnes ví, člověku to prospívá. Hmm, vida, já to praktikuji už hezkých pár let.
Za ty roky pozitivního myšlení jsem navíc natrénoval umění téměř synchronicitně vyzobávat jen ty články, pořady a zprávy, které jsou pozitivní a stojí za pozornost. Nenechávám se tak potřísnit všeobecně převládající mediální špínou. Jak tak sleduji jen pozitivní události a scenérie, obdivuji a dojatě slzím krásou krajin, obličejů, nejrůznějších typů lidí, ale i nezištných aktivit a akcí nějakých těch ekologických aktivistů nebo aktivistek, či maminek opečovávajících svá batolata.
Dojímat se nechávám rád a často: stačí mi jen jet si tramvají číslo devět přes Újezd a kolem Národního divadla pro oběd, a obdivovat detaily, lidi a ženy, situace, proměny přírody. Po letech se totiž každý vjem, i ten pro jiné negativní, stane zábavným, a já se jen usmívám. Zatímco v dětství a mládí jsem byl (z)manipulován tehdy a stále ještě obecně užívaným rčením kdo se směje, neví čemu, podobá se přihlouplému, dnes jsem natrénovaně tak pozitivní, že uvnitř se raduji a tedy směji prakticky neustále, a navenek se přirozeně ač kontrolovaně usmívám (před lety jsem se pokoušel nakazit úsměvem lidi v tramvaji nebo vagónu metra, možná si vzpomenete na krátké video smějící se buddha, ale ani jednou se mi to nepodařilo).
Sleduji fotbalové zápasy (a příslušné komentáře) mistrovství Evropy, protože jim téměř nelze uniknout, a tak obranně a zároveň preventivně praktikuji, co jsem naznačil v perexu. Tak jako jsem celé roky v totalitě cvičil a nacvičil umění rychle prolistovat Rudé Právo a objevit a přečíst si (a tehdy kolegům nočním hlídačům v Národní galerii doporučit) jeden jediný článek, který, často spíše ironicky, přinesl jedinou zajímavou a přečtení hodnou zprávu toho dne, teď jsem (kromě dávného zjištění, že se vyplatí neúčastnit se jakékoliv diskuse pod internetovým článkem, natož té s nějakým trollem) natrénoval a užívám si umění kouknout se pět minut na přenos, a televizi vypnout: intuice mi napoví, jak to bude pokračovat. Navíc si přenos umím kontrolně opět na chvíli pustit a jakoby náhodou právě shlédnout jediný gól západu. Znalci si jistě vzpomenou, kolik zápasů letos skončilo jen 1 : 0 (nebo bez branek), a kolik favoritů si vylámalo zuby na zabetonované obraně papírově slabšího. Při čekání na skutečnou ochlazující bouřku jsem šel při utkání Portugalsko – Chorvatsko spát, probudil se ke konci prodloužení, stále za bezbrankového stavu, a viděl závěrečné minuty a šťastný gól vítězů.
Shrnuto: ušetřím spoustu zbytečně promarněného času. Na kvalitu se vždy rád dívám a podívám, ale když je hned z počátku poznat (a když ne rozum, tak intuice to hned vidí), že právě ta chybí, je marné dál trénovat prastaré umění českého diváka, který kouká na české (tehdy divadelní, dnes detektivně seriálové či donutilovské) inscenace: ví, že to je šmíra, ale kouká dál v naději, že se to přece jednou už konečně musí zlepšit! Jinými slovy, času mám coby důchodce hromadu, ale je rozumnější a efektivnější se preventivně nenechat ušpinit (nejen střílečkami, ale i nekvalitou), než pak pravidelně očistit se z toho, co každý mediální den přináší. A tak kouknu, vidím, a vypínám. Doba v totalitě špinila, ale ta dnešní to dělá mnohem sofistikovaněji: přes snahu několika výjimečných umělců (naposledy viz třeba film Matrix) totiž stále větší většina společnosti žije spokojeně v iluzi o svých iluzích.
Naznačuji pokročilým (abych inspirovat), že protože vše souvisí se vším, úspěchy ne-konání (wu wei), ne-ovládání snů, dnů i života, a v rámci neustále trénovaného umění vybírat si rozinky (ve stále složitějším světě se už opravdu člověk nemusí snažit, všechno k němu přichází a přilétá jaksi samo), každodenní samsára (koloběh utrpení) je pro moudrého a natrénovaného pozitivistu opravdu nirvána. Jako bych trénoval a stále lépe uměl nějakým energetických šťouchanečkem rovnou v potencialitě kvantového zhmotnění (nevyslovených a neverbalizovatelných ne-přání či potřeb) otočit a zharmonizovat nějaký ten opačný vír energií, ze kterého by se pak za nějakou dobu, nejprve tedy v kvantovém prostoročasu, a pak v realitě hmoty člověka a jeho společnosti, vyklubal morální či zdravotní problém. Rozhodující je ale vše sjednocující původní úmysl, na který se nabalují ostatní a další události, setkání, ne- náhody, směřující k pozitivnímu cíli. Umění neztrácet tuhle nit (nejen řečí, přednáškových záměrů a sdělovaných poselství) jsem kdysi objevil a naučil se nejen při meditaci, ale i při zvládání lucidního snění (tehdy ještě nemělo jméno)
Stále tedy existuje stále víc spolehlivých zdrojů kvality, stále lépe lze vybírat z mediálního (a životního) koláče kvalitní rozinky. Jak však vím již z dob studia a zvláště zimních nebo letních školních pobytů na horách, hlavní je neztrácet (ani nadmořskou, ani mediální) již dosaženou (morální, lidskou, duchovní) výšku. A pokud ještě člověk neumí pozitivně myslet (a tím pádem filtrovat z každého dnes jen to pozitivní teď a tady), jednat a užívat si, co dělat je (zvláště na tomto blogu) přece jasné: stačí pravidelně (si) zpívat alikvoty nebo mantry, hrát (si) na didžeridoo, nebo třeba v představě posílat všem potřebným (a tedy i sobě samému) duhu. Opravdu začíná být hůř…viz konec začátku blogu. Už jste po sobě umyli hrníček od snídaně?
