Už jsem na toto téma občas zabrousil i s návodem pro jedince uprostřed davů, zmítaných turbulencemi doby (viz třeba osobní blogy jako Lahoda jahoda, nebo ekologické Užívejme, dokud to jde atd.). Teď navíc vnější beznadějnost (či individuální rozladěnost nad nepoučitelností politiků i populace) vykrystalizovala do rázného činu i jeho stručného a výstižného pojmenování: brexit. Za časů zbrkle černobílých řešení a dvojkové soustavy (buď zůstat v EU, nebo odejít, buď pravdoláskař nebo zastánce ruky volného trhu), kdy je jedinec tlačen k okamžité a budoucnost dlouhodobě ovlivňující volbě (přičemž kluci si jen hrají se sirkama), nezbývá, než sice vnímat realitu, ale plně se, bez zbytečných emocí, soustředit na světy uvnitř.
V případě mého důchodcovství jde o umění vychutnávat si v pomalosti a detailech co je nádherné a možné a stále to ještě existuje, a netrápit se tím, co už nezvládám. Nejde už o akčnost, ale o pozorování. O umění aplikovat dávné jógické umění svědka: registrovat, vnímat příčiny a souvislosti, ale nebýt obětí situace – uchovat si humorný nadhled, vnitřní svobodnou integritu.
Když už člověk nemůže ovlivnit či dokonce pozměnit vnější svět, řítící se (dle Váchala do ďáblovy řiti) k nejistým koncům, stále nějak může ovlivňovat to, jak svět kolem vnímá: nedat se vyždímat naprosto zbytečnými emocemi. Přičemž jediná emoce, která skutečně pomáhá, je humor a smích. Aplikoval jsem tuhle disciplínu již v dobách totality, zvláště za nekonečných přímých přenosů z jednání 13., 14. a dalších sjezdů Komunistické strany Československa. Učil jsem se v těch dobách hrát na indické bubínky tabla, a to se musí celé hodiny v sedě opakovat tytéž prstové a dlaňové techniky úderů na různá místa blan dvou různě velkých bubínků (aby se prsty postupně zcela uvolnily). Kýžená rychlost a hbitost prstů se dostaví, až když člověk zapomene, že něco chce a musí: jakmile se uvolní, najednou zahraje tentýž rytmus dvakrát, a po letech cvičení třeba čtyřikrát rychleji.
Seděl jsem před zrcadlem, koukal jak na sebe, jestli mám správnou techniku posezu i pohybu prstů, ale zároveň na televizní obrazovku s přenosem sjezdu a jeho hlavních řečníků, ale měl zvuk televizoru ztlumený a slyšel jsem gramofonovou desku, třeba živé vystoupení Led Zeppelin nebo Rolling Stone. Zatímco na obrazovce hýbal pusou Gustáv Husák, já slyšel ječení vlasatců. Nejoblíbenějším hitem byl první tajemník a prezident, který donekonečna opakoval: I can´t get no, satisfaction…
Jistě, vymazat emoce úplně nelze. Ale takto viděný a slyšený první tajemník člověka emočně vyčistí a uvolní přece jen víc, než kdybych na situaci nadával: pasivně pojímanou situaci jsem si aktivně transformoval. Dnes po letech po mě sklouzávají neustálé a současné stesky politiků a ministrů o tom, co mají za problém a jak budou řešit problematiku sklizně či nedostatku toho či onoho, jako po igelitové pláštěnce: jsem impregnován. Vybudovat jsem si celé systémy vlastních alternativních aktivit (děti, chata, bigbít, kapely, scházení se zazenovými kolegy, překládání buddhistické literatury, učení se japonštině, opisování samizdatových tiskovin, fotografování dětí i koncertů atd.).
Z prostoročasu doby najednou začaly probleskovat a nakonec zářit perličky na dnech dnů a měsíců: byly to doby folkových porubských kolotočů a hraní ve studentských klubech v Brně či Ostravě (ale i ve ValMezu a Znojmě, ale i v Martine a Bratislave). A nakonec se objevily synchronicity: ty či ony události, setkání, náhodně zachycené přírodopisné dokumenty i v tehdejší televizi, nebo socialisticky kritické materiály o Japonsku, které si stačilo prostě stranově převrátit, a neslyšet a nevidět tvrzení že vzduch a voda v Tokiu se nedají dýchat a pít, což dokazují lidé na ulicích kteří davově nosí roušky na ústech (přičemž jsem věděl, že Japonci si vždy, když se cítí nachlazeni, dají roušku na ústa, aby nešířili infekci) – přinášely hromady informací, které „nastavovaly zrcadlo“. Když jsem potřeboval někoho potkat, za dvěma pražskými rohy jsem ho potkal. Když jsem chtěl něco rozjet, sem tam jsem utrousil poznámečku, zanechal nějakou stopu, a za týden či měsíc se to či ono jakoby samo od sebe stalo.
Zároveň jsem umanutě leč trpělivě trénoval umění vnímat to, co jsem vnímal, na 100 %. Bdělou pozorností. A být vědomě v haře. Dnes po letech se to projevuje třeba tak, že registruji emočně náročné situace (kouřící těhotné, ječením matek k poškozenému dětství a životu odsouzené děti, neřešitelné a nespravedlivě posuzované rodinné situace různých menšin), nebo naslouchám stížnostem studenta začátečníka (častěji začátečnice), ale jen jako by z pozice svědka, nenamočen v emocích: rovnou vnímám to či ono možné pozitivní řešení. Když jsem teď poslouchal podcast (zvukový záznam) autorsky načteného blogu, znovu mi došlo, že vždy, když načítám popis něčeho negativního, co nemohu změnit, ale pro účely blogu a kontrast náznaku pozitivního řešení musí být popsáno, začnu chraptět a musím si odkašlat. Hm, hodně dlouho přednáším i o tom, že hlasivky jsou nejcitlivější svaly v lidském těle a zrcadlí emoční stav celého člověka (a tedy že jejich uvolněním lze uvolnit i emoce).
Blogy píši a načítám s plným soustředěním na zamýšlené poselství, takže se emocemi nezdržuji, ale ani se netrápím, když se ony popisované a komentované negace projeví tak, že hlasivky zaprotestují. Emoce se neplánovaně a v nečekané souvislosti nepřímo dostavily, ale protože se jimi nezabývám, nejsem v nich namočen, jsou jen z pozice svědka dalším důkazem relevance popisovaných či komentovaných témat, přičemž ale nemohou narušit vědomou koncentraci na to, co právě dělám: to je také onen buddhistický fígl sebeobrany vůči egu – když pomáhám jiným, jaksi vypínám soutěživé trénování především sebe (heč, umím sedět v zazenu předpisověji a vydržím meditovat déle). O tom, že emoce tu jsou (že mi nic lidského nezůstalo cizí), svědčí jen nutnost si odkašlat. Emoce (bezmoci) přišly, něco dosvědčily, ale protože jsem se jimi víc nezabýval, bez dalších následků i odešly.
O to víc si všímám, a vychutnávám, jak ne-náhody zapracovaly (podobně jako vždy, když jsem v transu zaujatosti řešil neřešitelnosti) teď třeba na dramaturgickém umístění toho či onoho blogu: pořadí podcastů je náhodné, a nezávisí na mně, přesto až příliš často téma padne na současnou situaci jako, jak říkala babička, prdel na hrnec. Načasování podcastu (Situace) bylo i teď, po brexitu, nezamýšleně ideální – a přineslo jak titulní fotografii (svého muže i doma porozeného chebského buddhu, pardon, syna, vyfotila dula Jana), tak i nápad se poohlédnout, vybrat nejlepší blogy za poslední rok a knižně je opět vlastním nákladem (snad se studenti přidají) vydat.
Pracovní název další knihy fejetonů je Situace, a tak tímto vyzývám pravidelné čtenáře: napište mi (sestavte) vlastní seznam nejoblíbenějších blogů, bude z toho další knížečka obtížného, ale jistě i inspirativního a hlavně alternativně jiného čtení naší společné situace…
P. S.: Vedra a třídenní úpal mne zbavily nových myšlenek, takže tímto spojuji příjemné s rehabilitačním a užitečným: nového čtení bude v dalších dnech velmi pomálu, protože tělo potřebuje prázdniny, a všechno už bylo několikrát řečeno a naznačeno (ale protože nikdo neposlouchal, je třeba to opakovat). Máte tedy čas listovat v seznamech minulých blogů, a vybírat. Howgh.
