Student mívá občas správně hlubinné a vlastně nezodpověditelné otázky. Poděkoval jsem mu za námět, a zde je vágní leč varovná odpověď: množí se varovné hlasy, že vztahy a rodina, kterou známe, končí a skončí. Zopakuji několik argumentů a výroků, a znovu se pokusím alternativně naznačit jak hloubku zmatení současné situace, tak sci-fi varianty budoucnosti, a o to stále pracnější (a jak to tak vypadá, zatím všeobecně zcela nerealistické) cesty zlepšení. Změna je sice život, ale měli bychom si tohle stále ještě nějak fungující paradigma (individuálně!) užít, dokud to jde.
Demografická data jsou totiž, stejně jako realita, neúprosná: vztahy a rodina jsou v krizi, vymíráme. Nejen jako Češi, ale i jako bílí Evropané. Mladí mají strach mít děti. Strach z budoucnosti má až 80 % populace. Navíc v oblasti vztahů mezi ženami a muži přestaly platit odjakživa fungující vazby: co se týká žen, o příliš rychlé emancipaci českých žen (po sametu), o příliš rychlé ekonomickém osamostatnění (manželství nepřináší ekonomické, daňové a sociální výhody, jako v mé generaci poválečných dětí), i o příliš snadné dostupnosti porna (jak v časopisech na stáncích, tak dnes na internetu) jsem už psal. Zatímco před sto lety stačilo na tancovačce najít hezkou hbitou děvčicu a požádat ji o ruku (a ona byla i s věnem připravena a bez reptání odešla s ním či za ním), dnes už je delší vztah zázrak: na přelétavější ženy funguje reklama, hormon estradiol a emancipace (i ten nejinteligentnější muž si tak vybírá ženu v pytli).
Sleduji, že je zde stále obtížnější a téměř nepatřičné vyslovit cokoliv o podstatných odlišnostech a funkcích muže a ženy, konstatuje i zástupce ombudsmanky Křeček. V tomto smyslu jde o snahu o likvidaci rodiny jako důkaz pokroku, tedy jde o něco, s čím jsme se dosud nikdy v minulosti nesetkali. Máme dokonce vládní výbor, který připravuje legislativní podklady pro „volbu pohlaví“, tedy o zjevnou – a samozřejmě marnou – snahu o popření oněch antropologických konstant člověka. Dočítám se (Deník Referendum), že dosavadní tradiční postoj k rodině a k funkci muže a ženy je „postoj vycházející z křesťanských katolických tradic, jež jsou pouze tradicemi heterosexuálního muže… Vytváří se představa, že dítě je výsledkem pouhého přání, dokonce, že je lidské právo mít dítě a každému, kdo si přeje toto „právo“ uplatnit, musí být nějaké dítě dodáno, patrně z nějakého supermarketu nebo množírny. Představy o tatínkovi a mamince jsou považovány za balast z minulých věků jen komplikující snahy o jakousi rovnost, která je zaměňována za stejnost všech a všeho, jak se s tím i já téměř denně setkávám. Role muže a ženy je zaměňována, role matky je považována za nahraditelnou. Helena Klímová nedávno upozornila na to, jak vznikají nové role: nositelka plodu, náhradní matka, pěstounka, otcova partnerka při střídavé péči.
Přidejme další strach: ze vztahu. Mladí úspěšní muži, ale i mladé úspěšné ženy, kteří a které se jednou dvakrát spálili(y), v době snadného navazování známostí (také po internetu) už neradi riskují (také protože chyba, prohra, neúspěch se nenosí). Navíc jsou reklamami neustále vyzývání, aby se nevázali, ale odvázali, a když tak spolu žijí na psí knížku a vztahy opouštějí nesnesitelně lehce. V době zbožštění zisku a peněz si snadno spočítají, jestli se jim to (vztah, dítě, nebo raději kariéra a postup v zaměstnání, tedy vyšší plat) vyplatí… a pak, u žen zatikají biologické hodiny a reprodukční centra mají neustálé žně. HDP roste.
Budoucnost vztahů a rodiny nejen u nás, ale zvláště u nás, je tedy nabíledni: bude to jen horší. Další generace, které vyrůstají jen s jedním biologickým rodičem, zvyklé na střídání partnerů (partnerek), budou střídat partnery ještě snadněji. A dětí bude ještě méně. Časté jsou obrázky hereček, které pózují s miminkem, a jen někdy je poznamenáno, že dítě se narodilo císařem, že tedy byly nějaké porodní komplikace (a nikdo si to nespojí s předchozími články a fotografiemi, jak herečka s bříškem popíjí víno nebo si zapaluje cigaretu). Kdykoliv je v nějakém nekonečném seriálu zobrazen porod, rodička řve a trpí a porodníci zachraňují.
Sociologické výzkumy prozrazují, že i jen letmý pohled na peníze člověka dělají sobečtějším (o to víc u žen kuřaček, jichž je u nás i v té nejmladší generaci rekordně evropský počet), a že mladé české (ale i brazilské a venezuelské) ženy se těhotenství a porodu zvláště bojí (důvody mohou být nejen ty výše naznačené, ale i podnikatelské: ženy investují do svých stále vylepšovaných těl, a nechtějí o své investice přijít). Pečovat o ženu (jak si dnes mnohé opečovávané a rodinami či tatínky rozmazlované zvykly) je i pro muže stále náročnější – protože to ony jsou stále náročnější. Považují svou evoluční výhodu (stačí přijít nahá a každý chlap je bezmocný) za jakousi zaslouženou přednost, a bohatě využívají všech svých současných práv (na zábavu, užívání si, snadný rozvod): nikdo jim, také protože jsou emancipované do té míry, do jaké se jim to hodí, nikdy necitoval indické rčení, že Ganga práv pramení v Himálaji povinností.
Samozřejmě bude stále vítězit evoluční atraktivita oblého ženského těla, a pudová touha ženských samiček zahnízdit – jen si budoucí mladý muž bude muset umět vybrat. Tedy, nejprve hledat a pátrat po nějaké přirozeně nezmalované, nejlépe kolektivně sportující, chytré leč ne přespříliš či mužsky vzdělané, a nejlépe z malého města (ty z vesnice jsou stále ještě naprogramované babičkami a matkami hesly typu: To nesmíš, co by si pomysleli lidi!). Ostatně různá Desatera šťastného manželství, partnerství či Jak si najít muže (ženu) jsou k dispozici i zde na blogu.
Je pravděpodobné, že v zájmu prosté reprodukce (přičemž je navíc možné, že úbytek lidstva bude pro ty přežívající a bohaté pohodlný a vítaný) budou vztahy, zvláště ty dlouhodobější, jen výsadou milionářských podivínů. Lidé si sex budou stále užívat (a budou tak kontrolováni) za pomoci nejrůznějších aplikací, antikoncepcí a nanotechnologických vynálezů, a možná se budou rozmnožovat pomocí rozmnožoven (muži zanechají za úplatu sperma, ženy si je draze koupí a nechají aplikovat, a za ty nejbohatší jiné ženy děti odnosí a porodí). Rodina jak ji známe, tedy spíše jak jsme ji znávali, bude jen vzpomínka (či velmi draze placená služba). Ale oni si ti naši vnuci se samotou na jedné, a životem plným jiných požitků (a bez složitých vztahů a rodiny) na druhé straně jistě poradí… Budou muset. Jen se možná budou pětkrát denně klanět směrem k Mekce.
Naznačuji, že vztahy a rodina jsou pojmy, jejichž společenský význam, jak jsme jej znali, valem upadá a jsou a budou stále méně potřeba. Život si však, i přes krizi vztahů a rodiny, jistě najde cestičky, jak předat geny, o to se nebojím. Ostatně, romantická či partnerská láska (dokud je smrt nerozdělí) je kulturní konstrukt, který před několika sty lety také neexistoval. Lidstvo se bez ní obešlo, a znovu obejde. A v budoucnu bude, třeba ve formě nějaké pilulky, k dispozici buď oficiálně, i když velmi draze, i na černém trhu, to ale ještě dráž.
O to víc bude záležet na tom, jestli a jak se přestaneme (individuálně!) obávat toho, co neznáme, zabývat tím, co nemůžeme změnit, ale naopak, jak začneme pozitivně ovlivňovat to, co jedině můžeme ovlivnit, tedy sebou samými: jak využijeme potenciálů své mysli. Jak (snad ve třech stále lépe se rodících generacích) přestaneme trpět tím, co nemůžeme ovlivnit, ale naopak jak dokážeme pozitivně ovlivnit to jediné, co ovlivnit můžeme: pomocí mysli (které nepřekáží nezvládané emoce) i své postoje k realitě. Jedna zenová hádanka se ptá: Co je nejpružnější na světě? Odpověď zní: mysl. Ale v pouhém IQ řešení není. Tibetští lamové a jiní duchovní mistři odjakživa vědí, že teprve ve spojení se soucitem rozum funguje. Teprve osvícená, na dobových dogmatech neulpívající mysl pružně funguje (a je schopna reagovat na jakékoliv vnější změny). To je, oč poběží, a k čemu směřujeme. I v rámci vtahů a rodiny totiž platí, že všichni budeme muset (individuálně!) být daleko duchovnější, nebo nebudeme vůbec…
K čemuž nám zcela jistě pomohou některé dávné i nové metody vnitřní transformace (kromě didžeridu, tibetských mís, sférické píšťaly, alikvotního zpěvu či virgule i agnihotra, terra preta, nebo třeba diving). A ty pak naučíme i své potomky. Metody a cesty vedoucí k tomu všemu a mnohému dalšímu už známe. Ostatně, již dlouho naznačuji, že ještě není tak zle, aby mohlo začít a začne být lépe…
