Články Heleny Klímové jsem čítával v Literárních novinách až do roku 1969. Pak publikovat nemohla, a tak studovala různé psychoterapie a jako psychoterapeutka pak i pracovala. Po sametu navíc pokračovala ve studiu skupinové analýzy. Článek Neusmíření Evropané v čase znejišťování hranic (LN 3. 9. 16) mne po těch letech opět (matemašte!) nadchl: selko-moudrostí (příznačně se nikdy nerozvedla, má děti i vnoučata a pravnoučata), životními zkušenostmi podepřenými i celoživotním studiem (rozuměj: nezkostnatěním a nezabetonováním ve své odbornosti) a navíc aktuálností. A tak s radostí (a s mnoha závorkami, abyste četli pomalu a důkladně) ocituji, okomentuji: přeji zdravě a inspirativně náročné počteníčko:
Protože, tvrdím zatím marně již pár dekád, pokud se nevzpamatujeme, my, příslušníci arogantní bílé rasy (která vymírá, protože bílé ženy rodí stále méně), překypující v poslední době nikoli alespoň základní sebeobrannou porcí selského rozumu (či předběžné opatrnosti), ale spíše přehnanou vstřícností k jiným a pocity strachu (z cíleně přehlížených vlastních potenciálních vin), vyhyneme. A že situace ve vztazích, v rodinách, tedy i mezi ženami a muži, ovlivňuje i společenské či dokonce evropské a globální poměry víc, než si zatím připouštíme. Klímová v mnohých tématech přesně vyjadřuje totéž, co jen naznačuji:
To, co se teď v Evropě děje, je těžko možné vysvětlit pouze v termínech. Počínají si leckdy nacionál ně, jakoby proti své vědomé vůli, a dokonce ke své škodě. Souhlasím například i s tvrzením, že lidská práva se stala etickým kánonem, nevysloveny však zůstaly lidské povinnosti. Z počátku stačila tradice: desatero je přece složeno pouze z lidských povinností. Za poslední půlstoletí však pokrok technologií i rozvoj společnosti na braly takové zrychlení, že téma lidských práv se změnilo v téma lidských možností, téměř neomezených. Naproti tmu myšlenka lidských povinností, zodpovědnosti každého občana za sebe sama, za vlastní svobodu již několik generací chřadne. Chřadne občanský dialog i nezávislé konání. Role se polarizují do my a oni. Vzniká nebezpečí pudové agrese.
Netuším, jak dlouho tato esej ležela v redakci Lidových novin, ale její vyznění i dikce jsou dokonalé a snad příslovečnou poslední kapkou pomohou začít měnit pohodlné české (a hlavně i ženské) paradigma, v němž se připomíná svoboda a vyžadují práva, ale nikoliv disciplína a povinnosti. A ačkoliv to někteří odborníci jistě také pozorují, a občas připomenou, málokterý se odvážil a uměl to takto přesně pojmenovat:
Nejen genderová identita se stala se věcí výběru. Ustálené stereotypy genderového chování jsou bořeny: některé ženy odmítají tradiční mužskou dvornost, vidíme ženy jako boxerky a muže coby metrosexuály. Hranice základních rolí jsou otřeseny, tím i rodina, která směřuje ke zmaru. Předpokládá se, že matku může zastoupit otec nebo instituce. Vznikají nové role: dárkyně vajíčka, náhradní matka, jeselská pěstounka, otcova partnerka při střídavé péči.
A co je z hlediska našich každodenních životů a vztahů zásadní (a na co opakovaně upozorňuji): Hodnota feminity není spatřována v jedinečné schopnosti mateřství, nýbrž ve schopnosti pružně ba věčně setrvávat v podobě lehce postpubertální. Klímová se ale (ač tak trochu jako z nouze ctnosti) v čase znejišťování hranic snaží vidět i pozitivní rysy toho, co se děje kolem nás: Ženy se pohybují na nejvyšších podpatcích dějin, což zdůrazňuje tradiční ženskost. Mnohé matky nosí maličké děti v šátku, co nejblíže tělu, některé rodičky velmi stojí o to, aby mohly rodit doma, nikoli v instituci, mladé ženy hledají přirozenou cestu k přírodním zdrojům tělesnosti, ke své vlastní identitě. Bosé nohy, syrová strava, přírodní léčba. Hledání, omyly, přehánění, nalézání, přání ubránit se… Před čím? A hlubinně ekologicky si odpovídá (a nám ostatním a zvláště porodníkům a pedagogům napovídá): Před násilím na přírodě v člověku, před nerespektování přírodních hranic v člověku.
Souhlasím, že takové ženy jsou výjimečné, ale dosti často po pár letech snah o přece jen přirozenější vztahy k dětem, přírodě i svému ženství, končí rozvedené (mají příliš vysoké nároky a požadavky na partnera, ale vlastní chyby striktně odmítají vidět) jako bitevní kočky:
Nepřeorientovaná agresivita si hledá nové, jiné cesty, tvrdí teoreticky skupinová analytička, a zevšeobecňuje, co vidíme všichni kolem sebe, ale neumíme pojmenovat a dát do souvislostí: Postava, která veřejnost nyní krmí, není hlavně matka, babička či kuchařka. Je to zejména šéf, dominantní už samotným názvem. Nevědomou zbraní se stlalo jídlo a jedení. Proces jedení často ucpe kanál projevu mezi lidmi: rodina, kamarádi se věnují jídlu, namísto dialogu a vztahů. Jedinci se projedí k otylosti nikoli pro tu neodolatelnou přitažlivost jídla, ale proto, že jídlo je jim organizujícím prvkem prožívání, jídlem sytí tělo při marném nevědomém úsilí nasytit duši, a vzniká závislost.
Mám podrobnou zkušenost, zvláště v posledních deseti letech. V médiích se sice množí celkem výstižné, ale přece jen jaksi příliš vyváženě (rozuměj: uhlazeně, jen aby se to nikoho nedotklo) psané články, které by ještě před několika lety vůbec nemohly vyjít. Vždy, když píši o uspěchanosti seminářových bohyň, nebo o přehnané české toleranci ke konzumaci urychlovačů všech zážitků, tedy nikotinu, alkoholu, sexu a drog, jsou blogy rekordně málo čtené: většina mých čtenářek se naučila to prostě nečíst, nevnímat.A podobně marně varuji před lpěním na sítích – Klímová to také pozoruje: současná kultura hýří smajlíky, přátelstvím po síti bez těla, společenským líbáním, falešným self, falešným pojetím vlastní identity. Jsou to projevy preventivního popření agrese, jakési usmiřovací rituály… Nesmíme plácnout dítě běžící vstříc jedoucímu autu, i když jazyk těla je pro batole nejsrozumitelnější a pro vás v tu chvíli ulehčením napětí.
S ohledem na rychle postupující krizi rodiny a společnosti je pak jedno, jestli já zdůrazňuji jako počáteční příčinu traumatické porody (a nevšímavost systému k nenahraditelné roli ženy jako rodičky a matky), zatímco Klímová to chápe poněkud teoretičtěji (zejména s ohledem na evropskou situaci a pokud se týká terorismu páchaného již oficiálně přizpůsobenými mladými majiteli těch správných pasů: Což vše souvisí jak s nezpracovanými traumaty, tak i s poslední hrozbou, migrací ze zemí islámu: prožitky druhé (třetí) generace po traumatu nyní panují Evropě jako osudové znamení. Zatímco o přijetí okolím se v tolerantní či ledabylé Evropě děti příchozích nemusely příliš ucházet, silnějším poutem se jim stává energie vzešlá z potlačených traumat generací předchozích. Hodnoty společnosti evropské ti to synové příchozích odmítají, obracejí se k tomu, co si představují jako kulturu svých kořenů, k islámu. Dnes ovšem islám klesá v podobě prezentované islamisty do hluboké regrese, až na úroveň prehistorického kmenového božstva: toto božstvo si nyní žádá lidské oběti. Potřeba spirituální se tak ocitá ve službách pudu agrese, a náboženství propůjčuje svůj hlas destrukci.
Důsledky neřešených trendů i aktuálních potíží, včetně neochoty a i neschopnosti o těchto věcech a jejich skutečných příčinách, přes celou řadu konferencí na těch nejvyšších úrovních, diskutovat, Klímovou vedou k podobným závěrům – zatímco já marně tvrdím, že kromě humanizace porodnictví a radikální transformace školství a zdravotnictví pomůže jen skutečná, každodenní individuální duchovnost (a uvádím vždy konkrétní metody a tisíciletími ale i současnými neurovědeckými zjištěními potvrzené cesty, jak jí docílit), Klímová je přesvědčena, že je třeba se chopit lidských povinností, převzít zodpovědnost jedince za sebe a zodpovědnost lidských skupin za vlastní historii. Navíc připomíná, že maximální počet jednotlivců, kdy jedinec je s to se osobně se skupinou identifikovat, je zhruba pět set, což byl optimální počet členů lidského osídlení za posledních deset tisíc let. Počtem nad sto tisíc se počínají neduhy megapolis: nad možnosti skupiny převládne anonymita, lidé na sebe vzájemně nedosáhnout svými smysly (a demokracie nefunguje a mobilní telefon či FB se nepočítá).
Přestože jsem si téměř jist, že o skutečné duchovnosti na terapeutických seminářích, kterými prošla, o praktické duchovnosti nebyla řeč (příznačné je, jak se mnozí psycho-odborníci bojí slova duchovnost a stále jej nahrazují opatrným a v naší materialistické společnosti přece jen bezpečným slovem spiritualita), směr potřebného usilování vystihla, jako žena a matka, správně: Je třeba mít na mysli vertikálu růstu člověka: horní konec vertikály je povinně nepojmenovatelný a neuchopitelný, avšak trvale inspirativní a žádoucí, počátek vertikály je pevně zakořeněn v těle a smyslech, v lidské živočišnosti… (a nakonec jsou její postřehy a závěry prorocky moudré až buddhistické). Ta se proměňuje v hodnoty humánní a spirituální v každé generaci a v každém jedinci znovu. Je třeba pečovat o druhé a stejnou měrou i o sebe samé.
Uff. Teď už jen aby se takovéto názory začaly uplatňovat i v nové generaci sebevědomých ale i soucitných mladých a tedy nekonformních a sebezáchovně podnikavých žen a jejich partnerů, aby se podařilo polidštit porodnice (abychom si, věřte nevěřte, ochránili kulturu a genofond, a tedy sebe samé, protože o to tu běží) a školy (abychom zachránili a podpořili všechny ty právě narozené génie), aby malé, ale o to výkonnější správní jednotky či státy pomohly prosadit rozumné (ve vertikále Klímovou naznačené) vize… Nikdo (kromě populistů), ani Klímová, netvrdí, že to bude snadné, ale všichni varujeme: je nejvyšší čas si to všechno uvědomit a začít napravovat… a za tři generace…
