Negativní synonymum známe všichni: den blbec. Když se nic nedaří. Já celoživotně nepokračuji ve vadné práci někdy v pátek třináctého (pokud již z rána dá drobnými příklady najevo, že se nebude dařit). Mívám je jen občas, většinou mi věci a život fungují. Zvláště teď v důchodu, když vycházím mezi davy jen velmi zřídka. Přesto ale zpozorním, když se mi dobré věci dějí tři dny za sebou. Den borec za dnem borcem. Jak prosté, řekl by Sherlock Holmes, nebo nějaký zenový mistr.
Ve čtvrtek jsem se probral z hezkého snu na pokračování, a přestože jsem měl v kapse jen nějaké drobné, popadla mne nezřízená chuť ztřískat se (což obvykle činívám jednou za měsíc) dvěma stripsy s malými hranolky za 39,- A tak jsem do kapsy strčil kreditku a přestože na účtu nic být nemělo, důchod mi měl přijít až v neděli, prostě jsem to vyzkoušel. A vida, výjimečně tam peníze byly již ve čtvrtek odpoledne. Právě přijela tramvaj, nebyla fronta, a já se zakousl do příjemně kořeněného kousíčku kuřete. Zaslechl jsem pak mezi davem na Andělu nějaké divné zvuky, šel blíže, a vida, k tomu všemu potěšení navíc u malého zesilovače seděl hoch, který velmi dobře hrál na didžeridu, a navíc jako další nástroj měl u nohou na malém stojánku hang drum. Joj, to už jsem byl ne 5, nebo 10, ale 15 centimetrů nad zemí. Den borec.
Druhý den velmi brzy ráno jsem rozepsal blog na pondělí, vyčkal popoledního příchodu předem ohlášeného studenta na satsang, mistrovsky a jednoslovně zodpověděl jeho momentálně kruciální otázku (jak zacházet se vzdorem) a pak se s ním pár minut hlasitě a slzavě smál. V rámci pohovoru pak dostal zadání: vymyslet opak pojmu den blbec. A protože je původně brňák, vymyslel den borec. Jak prosté… Vyřešili a probrali jsme ještě další věci, stihli něco upravit v počítači, a musel jsem jít do čajovny na setkání s Monikou, pražskou šamankou od indiánů Kogi z Kolumbie (viz blog o tom, že české ženy jsou životem programovány jako muži). A bylo to úchvatné, byla nenamalovaná, a proto nádherně žensky přirozená, a navíc, jak postupně vysvítalo z rozhovoru, ošlehaná předchozími větry života, a také proto v rámci pobytu mezi indiány pak zrale rozkvetlá pochopením, že se žena a muž v páru (když muž plní její přání, ale ona toho nikdy nezneužívá) dokonale doplňují. Pak se dostavil až z Úpice autem přispěchavší další satsangový student, kterému jsem se o setkání v čajovně zmínil do telefonu, chvíli naslouchal, a byl nadšen tak jako já. Monika odešla, a já rozjetý všemi těmi zážitky zahvězdil i s dalším tazatelem. I na něho stačily jednoslovné, ale přesně mířené odpovědi, i on se smál, až slzel. Při odchodu jsem navíc zašel k vedlejšímu stolu pozdravit a povzbudit dvě krásná asi čtyřletá dvojčata s jejich přirozeně žensky laskavou a dětem se plně věnující (nenamalovanou!) maminkou, ale nebylo třeba: prý mne kdysi zažila na přednášce v indickém centru. A když jsem pak dětem nabídl, jestli by si to se mnou vyměnily, že ony by mohly být dědeček důchodce, a já bych byl dvojčátky, vehementně odmítly. Jak prosté… Druhý den borec.
Ráno jsem programově (místo do šesti) spal až do osmi a šel nakoupit za příjemně čerstvého ale slunečného rána. V sobotu občas poslouchávám od devíti rozhlasový Meteor na Dvojce, pak na Vltavě někdy přepínám na literární přílohu, od deseti pravidelně a nadšeně poslouchám výborný pořad Laboratoř na Plusu. Tamtéž jsem si pak vychutnal rozhovor s ekonomem Tomášem Sedláčkem. Jeho popisy, jak si vychutnává život tím, že jezdí na elektrickém monokole (nemá to žádná řidítka, a tak jezdí se svačinou nebo knihou v rukách v jakési imaginární bublině, ve které se cítí jak v Itálii: všichni ho zdraví, mávají, tykají mu), a jak se baví tím, co ho živí, a vůbec vším, čím se zabývá: nadchl a mnohokrát rozesmál i jinak přísnou moderátorku… příznačné ovšem je, že zrzavý extravagantní diskutér vyrůstal jako dítě v Dánsku, Finsku, že se tam naučil se sám učit, a už tehdy s učiteli diskutoval (tak jako to dělával v tehdejší a dělá v nynější vlastní rodině): jak prosté.
Bytný Karel od někoho dostal v zavařovačce směs již zpracované dýně hokkaidó, a požádal, abych z toho připravil dýňovou polévku (musel jako obvykle někam odejít něco urgentně vyřídit). Tohle je navíc má nejoblíbenější zelenina a polévka zároveň: jak prosté je na másle a cibulce část drobně nastrouhaného zázvoru osmažit, vlít nádherně oranžovou kaši (navíc zdravou a plnou vitamínů), přidat trochu vody, kterou jsem vymyl sklenici, trošku povařit, přidat zbytek zázvoru, aby pak přece jen mužsky zachroupal a zaštípal mezi zuby a na jazyku, nakrájet zelenou cibulku na ozdobení, a pak si pochutnat. Jak prosté…
Tajemství šťastného a tudíž i zdravého života? Je to otázka volby (pozitivního úmyslu): mysl si pomocí různých jednoduchých (většinou tisíciletími vyzkoušených buddhistických) technik automaticky vybírá a v proudu života vnímá jen ty krásné, pozitivní a harmonické (a proto i harmonizující) okamžiky. Půl života si už vychutnávám (a vnímám a žiji) jen to, co se mi zamlouvá, nebo co mne posouvá. A tím, co stejně nemohu ovlivnit, se nezabývám. Registruji, případně nabídnu řešení, ale nenechám se rušit, když jsem odmítnut.
V čajovně Bílý jeřáb jsem si objednal miso polévku, ale byla velmi slaná. Tak jsem jako vždy nerudnému čajovníkovi poradil, že miso, ze kterého polévku dělají, je asi čerstvé a tedy hodně slané, že postačí, když jej budou dávat jednu lžičku místo dvou. Okamžitě ztuhl a pak ucedil, že oni budou polévku připravovat tak, jak ji připravují dosud. Na námitku, že tak vychovává další generaci lidí s vysokým tlakem, odpověděl, že to by museli přestat podávat i přeslazené zákusky. No to ale znamená další generaci cukrovkářů, dodal jsem s úsměvem, ale to už kvapil pryč. No a co? Třeba mu to někdy dojde. Je to prosté, i když v podobných případech dlouhodobě…
Naznačuji, že jen a jen na nás záleží, jak se v té které situaci (přičemž tyhle a jiné nás ovlivňují od rána do večera po celý život, a je kontraproduktivní, když se jimi necháváme semlít, místo bychom je aranžovali, režírovali anebo míjeli) zachováme. A pak se den borec bude vyskytovat stále častěji, a dokonce i za sebou… Jak prosté…
