Ochranný Svaz Autorský se rozhodl, že mu budeme platit ještě víc než doposud. A jak se rozhodl, tak se také stane. Sněmovní návrh Petra Gazdíka, jenž měl zastropovat poplatky, které tato nikým nevolená, soukromá organizace denně tahá z našich kapes, neprošel. Když máte, tak jako OSA, miliardový rozpočet, z jehož využití se nemusíte nikomu zpovídat, lobbying ve sněmovně se zřejmě dělá skvěle… OSA sází na to, že její poplatky vnímá populace jako nutné zlo, v podstatě jako další daň. Když si kupují cdčko, vědí, že zaplatí navíc DPH a autorské poplatky. Jsou na to už zvyklí. Problém je v tom, že daně a autorské poplatky jsou v principu něco zcela jiného. Daně platíme státu, který má za úkol investovat získané peníze v náš prospěch. Aby daně opravdu šly tam, kam chceme, volíme si své zástupce, kteří se zavazují utrácet peníze tak, jak my chceme. Naproti tomu, autorské poplatky platíme soukromé organizaci, která pak peníze rozděluje podle svých vlastních interních pravidel a pouze ve prospěch vybraných jedinců. Pro takové jednání existuje jméno. Krádež. Je načase postavit ji mimo zákon. Nenechme si toto každodenní okrádání nadále líbit!
Ostentativně kašleme na to, abychom zajistili elementární podmínky k přežití demokracie. Dokonce ani pomyslné budoucí elity nepřipravujeme na skutečnost, že to budou ony, kdo bude muset hledat cestu k uspořádání a vedení společnosti. Jestliže elity nebudou chtít demokracii, demokracie nebude. Není po ní reálná poptávka. Je to způsobeno tím, že si je málokdo schopen uvědomit riziko demontáže demokratických principů. Starší generace odkojená totalitou ji nedokáže dost dobře pochopit a mladým lidem nikdo nevysvětluje, proč je demokracie důležitá. Proto ji nemají žádnou ambici za ni bojovat. V okamžiku připomenutí si české státnosti je to chmurná perspektiva. Bohumil Kartous
Všichni víme, že den daňové svobody přichází po půl roce, kdy dochází k tomu, že přestáváme pracovat na stát, tedy v podstatě na vrchnost „třetího“ druhu. Dřív byla robota na panském, což byl i stát, který bylo nepochybně nutno udržovat také v širokém rozsahu. Kdyby někdo řekl, že v demokracii jste fakticky jako nevolníci a státu neodevzdáváte povinný desátek, ale povinnou polovinu, tedy že od pondělí do půlky středy makáte na erár, přemýšlelo by se o věci jinak… V současné demokracii za potlesku politiků i přihlížejícího zmanipulovaného voličstva dochází k tomu, že takovéto jednání považujeme za normální, slušné a běžné. Dobrá, je to možná pochopitelné, kdyby za to stát něco nabízel. Pod rouškou konání veřejného blaha ale oklešťuje svobodu a chystá neustále další a další majetkové evidence, které nevedou do budoucna k ničemu dobrému. Když už majetkovou evidenci mám, tak se prostě rozhodnu další příjmy zdanit a svoje postavení posílit. Václav Vlk
Takže Boris Johnson nyní podporuje vstup Turecka do EU, poté, kdy postavil svou kampaň za vystoupení z EU na základě toho, že Turecko v blízké době vstoupí do EU. Britský ministr obrany prohlašuje, že Velká Británie bude blokovat snahy EU o posílení jejích bezpečnostních kapacit, ačkoliv Velká Británie opouští EU se slovy o tom, že Velká Británie chce po Brexitu posílit bezpečnostní opatření ve styku s EU. Liam Fox, britský ministr obchodu, naznačuje, že Velká Británie opustí evropskou zónu volného obchodu, jelikož se domnívá, že jiné trhy jsou důležitější, mezi tím britská premiérka nám sděluje, že EU podepíše s Velkou Británií „ambiciózní obchodní dohodu. Politici mě nikdy nepřestanou překvapovat. Guy Verhofstadt, bývalý premiér Belgie a poslanec Evropského parlamentu, který bude zastupovat EU ve vyjednávání o Brexitu
U protinožců je porodní systém zcela jiný než v České republice. Velmi často se rodí doma. „Tady má rodička po celou dobu těhotenství jednu porodní asistentku a ta ji celou dobu provází, stará se o ni, je i u porodu a navštěvuje ji v šestinedělí“ Za takovouto službu porodní asistentky dostávají zhruba dva tisíce dolarů. Domácí porody se na Zélandu považují za velmi bezpečné a to i přesto, že u nich není přítomen žádný lékař. Ten se volá pouze v případě, pokud nastanou komplikace, které porodní asistentky neumí zvládnout samy. Žena má možnost volby, jak a kde chce rodit, zda v kleče, v bazénku a podobně. Nedostává ovšem žádné léky proti bolesti, maximálně panadol. Markéta Koláčková
„Nedívali jsme se jinam, když děti ohrožovali nacisté, a nesmíme se dívat jinam ani teď,“ řekla tento týden britská labouristická poslankyně Stella Creasy na výročním sjezdu Labouristické strany, a pokračovala: „Problémem nejsou uprchlíci, problémem jsou politikové. Ty uprchlické děti potřebují, aby naše vláda udělala, co je její povinnost (potlesk) a zahájila procedury na jejich ochranu.
Poslušnost ani vzdor nevedou k zodpovědnosti. Děti by se měl naučit to, co slyší, zpochybňovat. Dospělí používají stejné vzorce chování a učení, které do nich dostala škola, když byli sami dětmi. Je to trochu začarovaný kruh. Hodně z toho, co vnímáme jako negativa našeho společenského života, šlendrián, korupce, nezodpovědnost, absence kritického myšlení, se děti naučí už ve škole, i když to škola záměrně neučí. Je to zejména autoritativním nastavením, které je v rozporu s principy demokracie… Ano, systém je důležitý, ale záleží na pořadí: když se dítě nastartuje objevováním, měl by tam být dospělý, který mu pomůže objevené zařadit do kontextu. Ale tahle část výuky by měla přijít až jako druhá… Děsí mne to utahování šroubů. Přitom dřívější tereziánské cíle – gramotní poslušní poddaní – už se přežily. Dnes potřebujeme děti vzdělané jinak. Podstatná věc není řešení jednotlivostí, jako je kariérní řád, povinné přijímačky, státní maturity. Podstatné je, abychom si ujasnili smysl vzdělávání, a také to, že to půjde jen v případě, že škola bude naplňovat potřeby dětí. Psycholožka Jana Nováčková, Soutěž je škola nemorálnosti, LN 27. 9. 16
Kdybych lákal voliče, aby dali své hlasy KSČM, byl bych možná věrohodnější, než jsou dva čerství boleslavští zvěrozvěsti (ano, zvěrozvěsti), obžerný Narcis, nyní místo diplomatických povinností se veselící s Rusy na Rhodu a barokní tajtrdlík, co si vozí zadek ve zlatém kočáru, kteří při svatováclavské vzpomínce obracejí český národ ke křesťanským hodnotám. Co já vím, tohle společenství, z neznámých důvodů na ateismus hrdé, zato při hledání spirituality špiritusem nasáklé, se hlásí k svatému Václavu, když mu teče do bot. Svatováclavský chorál pěli všichni za Protektorátu, posléze se na něj pamatuju v roce 68 a úplně naposled je v mé paměti v statisícihlasém provedení v listopadu 1989. To byla vzývána také svatá Anežka. Že máme ještě Vojtěcha, Prokopa a Ludmilu (tedy z těch, co již delší čas postávají na Václaváku) tehdy nikdo nevzpomněl, ale také jim nikdo předtím nesložil chytlavé písničky. Víra, naděje, láska, moudrost, spravedlnost, statečnost a mírnost jsou ctnosti, které z obou hlasatelů křesťanství vskutku jen kapou. Něco z toho měli, když byli mladými buřiči, ale u starých hofrátů se i ti nejpečlivější po nich budou marně pídit. Zato pýchy, obžerství, závisti a hněvu je tam dost. Radkin Honzák
Člověk intelektuální, vysoce vzdělaný, mívá sklon nahlížet na svět nikoli jaký je, nýbrž jaký by dle jeho osvíceného zdání správně býti měl: plný míru a vzájemného porozumění, a pokud se vůbec vyskytnou konflikty, je si jist, že jsou řešitelné dobrou vůlí obojí strany. Že svět takový není a nikdy nebyl, sice ví, ale nepřipouští si, nejsa realistou, nýbrž optimistou ne-li z přesvědčení, tedy z jakéhosi pocitu stavovské povinnosti. Není slepý; také on vidí nadcházet ledaco varovného, problematickou budoucnost věštícího. Maje však před očima svět, jaký by ideálně býti měl, odmítá z tisíců alternativ příštího vývoje vzít v úvahu jinou než nejoptimálnější. Intelektuální sebeklam, matka průšvihů, dalo by se říci. Luděk Frýbort
