Už někdy v polovině ledna 1990, kdy jsem byl takzvaným představitelem Občanského fóra, jsem si vzal v televizi slovo na téma kolektivní vina a paušální čistky. V závěru jsem řekl, že ať si dál myslí kdo chce, co chce, ale že to, co jsme zažili, žádná revoluce nebyla: bylo to vyjednané předání moci. Zdůraznil jsem to proto, že jsem si byl jist, že jinak lidé budou čekat rychlé zázraky a uvěří, že po revoluci bude brzy všechno úplně jinak. Tím jsem chtěl vlastně říci, že se toho zase až tak moc nezměnilo a že to bude hodně dlouho trvat, než se něco opravdu důkladně změní. Za to mi všichni nadávali, protože sametová revoluce byl posvátný emblém s paradoxem – revoluce a ještě sametová –, ale já jsem od začátku věděl, že v tom, co bude následovat, bude víc kontinuity, než bychom chtěli. Že budeme chtě nechtě závislí na cestě, po které jsme šli do té doby. Jsem tedy poslední, komu je to třeba vysvětlovat, ale nikdo to tehdy ani dnes nechce slyšet. Jsme víc, než je libo, závislí na lidských vztazích, tak jak se ustálily v době normalizace. Petr Pithart
Pak se děla řada věcí, které perfektně popsal Karel Kryl v písni Demokracie. A studenti začali říkat, že revoluce jim byla ukradena. Bez ohledu na to, že v listopadu 1989 skutečně padl totalitní režim, kterého jsme už pro jeho trapnost měli plné zuby, je to vlastně pravda. A cítila jsem se velmi brzy taky „okradená“. Jak ve státě, tak v mém rodném městě, začali vylézat ti, co do té doby zbaběle čekali, jak to celé dopadne, a až my v první linii, unaveni a vyčerpáni dobou, vyklidíme pole pro jejich ekonomické a jiné zájmy. My se starali o to, aby do volených orgánů přišli noví lidé, aby volby proběhly bez falšování, byli jsme v komisích, a ti druzí o to, co z toho budou mít a co zprivatizují. Nebo se starali o to, aby jejich svazky zmizely, a tak dále a tak dále. A ještě nám u toho klepali na rameno – jak jsme to dobře zvládli. Takže pochopitelně přišlo rozčarování. Chyby začal dělat i Havel, a ti ostatní začali bojovat o moc. Začaly vznikat strany, kde nic lidského nebylo nikomu cizí. A to trvá dodnes. Jana Hamplová
http://blog.aktualne.cz/blogy/jana-hamplova.php?itemid=28401
Místo diskuze se uzavíráme v názorově homogenních bublinách sociálních sítí, kaváren či pivnic. Přijímáme jen informace, které jsou v souladu s naším přesvědčením, bráníme se odlišným názorům. Kolikrát jsem za poslední rok slyšel, jak HO nebo TO můžeš číst? Skupinová konformita takového rozsahu je obrovským rizikem, protože blokuje přirozenou komunikaci. Přitom i pouhé odmítání komunikace je aktem agrese. A hlavně, nenávist není program ani řešení. Jaroslav Kuchař
http://blog.aktualne.cz/blogy/jaroslav-kuchar.php?itemid=28402
Hlavní vadou zákazu prodeje o sedmi státních svátcích je ale něco jiného: svévole, s jakou lidem – nakupujícím, zaměstnancům, obchodníkům – předepsal pravidla chování. Žádný skutečný důvod, aby bylo 28. října zavřeno, kdežto 17. listopadu otevřeno, neexistuje, a vlastně to přiznávali i zastánci zákona v parlamentu: dali jsme tam některé svátky, jinak by nám to poslanci neschválili. Jan Lipold
„Pro dostižení Německa bychom potřebovali hlubokou reformu a změnu myšlení, která bude souviset se způsobem, jak pracujeme, jak vnímáme společenskou shodu a zda jsme ji schopni využít.“ České hospodářství se přitom pohybuje na hranici svých současných možností. Studie se zabývá brzdami české ekonomiky; třeba tuzemskými úřady, administrativou. Je pomalá, nevstřícná, zná to mnohý, kdo staví či přestavuje. Úřady se chovají povrchně slušně, ale běžně nedodržují lhůty a občan má zhusta pocit, že je buzerován. Povolovací mechanismy jsou komplikované a ničí je korupce. Podnikatelé i občané nepociťují jistotu ani jinde; zákony jsou často zpochybňovány či měněny, když se střídá vláda. Martin Fendrych
Sociálnědemokratický ministr vnitra Milan Chovanec oznámil, že jeho resort od Nového roku spustí odbor proti dezinformacím. Zaměstnanci odboru budou bojovat proti šíření nepravdivých nebo zavádějících informací a propagandy a své poznatky budou předávat policii, armádě a tajným službám. Vyvstává otázka: Kdo a s jakým mandátem bude určovat, zda je daná informace závadná, či nikoliv? Zabrousíme-li mimo českou kotlinu, vidíme, jak populistické a autoritářské tendence pochodují starým kontinentem (Slovensko, Polsko, Maďarsko, Rakousko, Francie, Nizozemí…), kterak zbytek Evropy zastihl brexit v nedbalkách a jak se ve Spojených státech v čele s neurvalým magnátem derou k moci rasisté a islamofobové. A jestliže tato doba za nepokrytého potlesku tuzemské „národně patriotistické levice“ přeje zkratkovitým a radikálně pravicovým tendencím, nemylme se, téměř neslyšně se otevírají dveře k ještě razantnějším požadavkům a řešením. Vzestup autoritářů a nastolení postpravdivé společnosti nám přitom kvasily pod rukama, zatímco jsme se ostentativně bili v prsa. Mainstreamové sdělovací prostředky a od reality odtržení politikové (ony zlořečené elity) spektakulárně selhali v adresném popisování jevů a jejich příčin, jež se kumulovaly a nakonec vedly k revoltě vyhroceného nacionalismu napříč Evropou i volebnímu triumfu Donalda Trumpa. Daniel Veselý
http://blisty.cz/art/84576.html#sthash.5kSI8IFq.dpuf
Parta blbců na pět písmen? ÚV KSČ Zrzavý vynálezce bídy na pět? Lenin. Bonzák na čtyři: PS VB. Dvojitý lak na pět: Biľak. Tuhé palivo na šest: Jan Hus. Z retro knihy Po práci legraci vybral Milan Tesař, Reflex 46/16
Nedávno zveřejněný rozhovor v tolik čteném Blesku pasoval v perexu lékaře vedoucího porod také do role uvítacího výboru: „Na začátku života je tma. Poté přijde světlo a v něm miminko uvidí tvář lékaře. Obličej špičkového porodníka Antonína Pařízka (55) vidělo jako první 10 000 dětí.“ Co je ale horší: Většina českých médií nevidí, jak jsou v některých porodnicích ženy a čerstvě narozené děti separovány, a to současným poznatkům navzdory. Nevidí, že během porodů dochází ke zbytečným lékařským zásahům, které by se daly označit za násilí. Naopak ti, kdo se snaží nezdravý stav narovnat, jsou prezentováni jako podivíni, sluníčkáři a objímači stromů. A tak kritikům a kritičkám českého porodnictví nezbývá nic jiného než vyhrát ještě několik soudních sporů. A do té doby si zoufalství a bezmoc ulehčovat humorem ve facebookovém Hnutí pro nepřirozený porod. Monika Horáková
