Tak jsem konzultovala se svojí vedoucí bakalářskou práci a ona mi nedoporučuje Vás citovat. V zahraničí by to prý bylo v pohodě, ale tady by to neskousli, napsala mi studentka, která píše na konci třetího ročníku vysoké školy bakalářskou práci o vztahu studentů sociální práce ke smrti… Hurá, byl jsem na sebe často pyšný už za dob socialismu, viz níže, a mohu na sebe být pyšný i v kapitalistickém důchodu. A nemohu se o svou pozitivní emoci ironicky nepodělit… přestože v několika aspektech jsem se, překvapení, dočkal (i když až po oněch čtyřiceti a více letech).
Když jsme v 70. letech min. stol. odehráli nějaký půl roku připravovaný a nepovolený rockový koncert, a nepozvali si mne pak na výslech, zarazil jsem se: že by se nám to nepovedlo? Zájem StB býval značkou kvality. Věděli jsme také, že jsou města, kam se nejezdí hrát, protože to vždy zavání průšvihem: komunisté a snaživí předposražení pořadatelé si tak chránili např. Hradec Králové, České Budějovice nebo Kroměříž a okolí. A tak když mne v roce 1986 zavřeli do vězení, abych nemohl na Letné zahrát na gong, s gustem a pýchou jsem se při jednom výslechu dověděl, že mi jako nástroje, kterými jsem páchal trestnou činnost, zabavili elpíčka, kazety, bubínky a dokonce magnetofon a gramofon. Byl jsem asi jediný hudebník na světě, který byl zavřen a odsouzen za new age hudbu (a to ani nezmiňuji, že na mne dvakrát vtrhli do cely bachaři, když jsem zkřížil nohy do lotosového meditačního sedu, pod záminkou, že mi musí zabránit v pokusu zabít se)…
Nebo: protože jsem uměl psát rychle na psacím stroji (trénoval jsem to na samizdatech a šíření informací o Chartě 77), přepisoval jsem kamarádkám své tehdejší ženy diplomové práce. Studentce hygieny jsem pomáhal s diplomkou na téma ergonomické poměry v kravínech (jestli a jak mají hluboko do žlabu). Práce zjistila, že socialistické kravíny jsou tak špatně postaveny, že české krávy dojí (ve srovnání s kravami v dobře postavených kapitalistických kravínech) málo. Připadalo mi to málo úderné a zeptal jsem se: A tos´ nezměřila ergonomii dojiček samotných? No, změřila, A co ti vyšlo? Že kravám se žije špatně, ale dojičky trpí a ničí si zdraví ještě víc… Tak jsem to v doslovu k práci připsal, a když pak ještě studentka jela (za profesora, který si zlomil nohu) na celosvětový kongres ergonomů do Švédska, přepsal jsem jí diplomku ještě v angličtině (neuměla anglicky, prostě jen přečetla foneticky, co jsem jí vepsal pod české řádky). Měly veliký úspěch, diplomka i Marienka, a poprvé za dvacet let ji zvolili za českého zástupce do evropského výboru ergonomů (což se žádnému děkanovi či profesorovi předtím nestalo). Když se vrátila na fakultu, byl z toho tutlaný skandál, okamžitě ji vyhodili, ale psal se podzim roku 1989 a ona s úspěchem dostudovala.
Po sametu jsem se rozjel, začal přednášet bez omezení, ale po pár letech a několika oficiálně vydaných knihách mi začaly psát nešťastné učitelky – studentky muzikoterapie (jenž si chtěly zvýšit kvalifikaci a tak při své práci navíc studovaly večerně): nejen že jim zakázali citovat Marka, ale dvěma z nich pak kvůli mně nedovolili dostudovat. Ostatně, na konzervatoře mne také pozvali jen třikrát (a to ve stylu hned dvakrát za sebou: poprvé a naposled)… a dodnes se terapeuticky nesmí zmínit, natož používat, didžeridu či tibetské mísy (o alikvotním zpěvu ani nemluvě).
Přes kosmetické úpravy se moc nemění ani situace v českých porodnicích. A když si rodičky vynutí nějaké změny, tak jim povolí třeba používat nějakou tu vůni anebo nezkasírují manžela, ale koza totalitního přístupu k rodičkám a zázraku zrodu nového života zůstala celá. O absurdnosti systému svědčí i příhoda: po jedné přednášce o přirozených porodech na střední zdravotnické škole (profesoři se hned po pár minutách zvedali a odcházeli) a výzvě k dotazům se jedna studentka odhodlala: No, kdyby to všechno, co jsem nám tady vyprávěl, byla pravda, tak se o tom přece už dávno učíme, ne? Svatá prostoto a Hlavo XXII! Pak se situace přece jen někde poněkud zlepšila: napsala mi před pár lety studentka porodnictví z Brna, že už mohou citovat z mé knihy Nová doba porodní, i když jen z kapitoly Dějiny porodnictví… Hurá?!?
Podobně okrajově (a ve stylu vlk se nažral) jsem se, po více jak čtyřiceti letech, ale dočkal v případě umístění třetí čakry, japonsky hara (ne do oblasti solárního plexu, jak se traduje na základě špatných obrázků a překladů prvorepublikových zpráv o józe): zatímco většina Češek stále umisťuje haru na solár, teď mi jedna známá vyprávěla, že byla na kurzu pro ženy a tam jim lektorka vyprávěla, že hara je pod pupkem. Když se překvapeně ptala, odkud to ví, suverénně jí sdělila, že to se přece už mnoho let ví z knih a přednášek Vlasty Marka! Uff…
Teď v novinách vyšel delší článek o tom, že snad končí špatné umírání v Čechách, a primář interní kliniky Fakultní nemocnice Vinohrady Havrda prohlásil, že v paliativní péči zůstáváme dvacet let pozadu… Hm, před čtyřiceti osmi lety jsem začal marně zjišťovat, že se nejen něco, ale vše musí změnit i v českém pohřebnictví a na prosekturách, před dvaceti lety jsem přispěl do sborníku o dobrém umírání a byl umlčen v diskusním tv pořadu Sněží, tak snad teď… (už i prezident totiž stárne a tak se pochvalně zmínil o hospicích)!
Už pět let nepřednáším, nehraji, celé roky si píšu a sám vydávám, co chci, ale vida, stále na sebe mohu být pyšný a dávat si pašáky: mám teď hned několik důkazů, že jsem pořád v mnoha oborech značně avantgardní a oficiálně nepoužitelný alternativec. Když tak těch čtyřicet Mojžíšovských let porovnám s roky, po které se marně snažím iniciovat změny v českém porodnictví, hudebním i základním školství, paliativní péči i v pohřebnictví, a z nadhledu věku koukám na situaci specificky upozaďovaného národa, vím, že nejprve musím zemřít a nějaké medaile in memoriam (ne kvůli egu, ale věci samotné) snad, po oněch třech generacích (tedy ne čtyřiceti, ale dvakrát čtyřiceti letech) přijdou (i když, právě protože jsem byl mezi mrtvými brouky odborníků ostentativně přehlížen, asi ani potom pomníky nebudou, protože se o mně přece nepsalo!)… Marnost nad marnost, a rozlité mléko, a špatně zapnuté první knoflíčky dalších generací… a promeškané šance v každé další generaci novorozenců – to je, oč u nás běželo a stále běží.
