… anebo také pochvalný dopis (mail) Tomáši Reindlovi. Zatímco já potřeboval v roce 1979 při vystoupení Amalgamu v Lucerně indického hosta (hráče na tabla), dva bývalé kolegy z předcházejících kapel (na akustickou kytaru, elektrickou kytaru), jednoho zrzavého vousatého umělce hippie hráče na píšťalku a jednoho dohola ostříhaného hráče na violoncello s kamarádem, a potil se v rámci marných pokusů seskupení hudebníků sjednotit námětem, mladíci mne bojkotovali a za zády se mi otevřeně posmívali… Tomáš Reindl, kterého jsem poprvé viděl na svém semináři (kde jsem nadšeně hovořil o nádheře divných hudebních zvuků např. didžeridu, alikvotního zpěvu a mručení) asi před dvaceti lety, si poslední dobou ve své one man kapele Omnion vystačí sám s klávesami, naprogramovanými automatickými bubeníky a dalšími udělátky, hurá!
Zažil jsem to naživo již před dvěma roky a nadšeně jsem Tomáše pochválil (doporučil mu občas hrát pomalu, ale v tak překotné době dnešní mladí spěchat musí, aby za pár minut, po které vydrží pozornost případného posluchače, alespoň zaujali). Teď se zadostiučiněním sleduji lehkost a samozřejmost, s jakou Tomáš ovládá jak ony divné nenástroje, jako je didžeridu, koncovka, s jakou mručí tibetsky či hvízdá alikvoty tuvansky, tak všechna ta digitální udělátka, a dušička přede.
Matemašte, tak jsem si to kdysi dávno ani ne-představoval. Samozřejmě, ani on to dnes v době popu a playbacků asi nemá lehké, ale teď už je to jen otázka času a youtubové náhody. Ostatně, jak uvádí sám, jeho Omnion právě získal dvě nominace v americké JPFolks Awards 2017 v kategoriích: Asian song (skladba Pyg-meje) a World song (skladba Sanctus-Gayatrí). Hurá! Poslechněte si.
Tak jako se moje aspirace odrážely i v názvu (amalgam, směs kovů nebo myšlenek), tak i název Omnion naznačuje že se Tomášova vše-hudba dá a má vychutnávat vícekrát za sebou a loupat jako cibule. Chválím ho, že se konzervatoristicky nenechal zatlačit do jinak běžné hudební a kariérní opatrnosti, ostatně čas a technologický pokrok při hře, záznamu ale i prezentaci výsledků mu nahrává. Byl jsem u toho, když začínal, když získal první dobrý nástroj, sledoval jsem jak umanutě kombinuje stále dokonalejší hru na nejkomplexnější bicí nástroje na světě s udělátky a možnostmi obsáhnout jedním hlasem vícehlasy a polyrytmy… a tajně držel palce.
Už nemusím, Tomáš už se odpoutal od všech těch maločeských niterných zábran (komplexů) a jeho skladby letí do světa jakoby ani nevznikly, pardon, v zaprděném Česku. Protože pokud platí, že hudba je hned po tichu tím nejdokonalejším vyjádřením nevyjádřitelného (už pár let poslouchám, až na vzácné výjimky, nejraději právě jen ticho), pak si teď po třiceti osmi letech (a pak že pokrok neexistuje!), díky Tomášovi a jeho nahrávkám užívám, dokonalé amalgamové matemašte třetího druhu (první druh bývá a stále často je naivně barvotisková představa mručících mnichů s velkými kulatými bubny, druhý pak dalajlamovsky naivní aktivismus vyvěšování vlajek, třetím myslím přístup nadšenců, kteří se naučili mručet, jezdí budovat školy do Ladaku, a berou si z odkazu tibetské duchovní kultury praktické metody, včetně např. umění snít).
P. S. pro hledače a vyznavače Cesty: Jistě, zatímco já se snažil o propagaci jednoduše zvládnutelných zdrojů terapeutických zvuků, a rehabilitaci kouzel lidského hlasu, Tomáš coby studovaný hudebník směřoval a směřuje k virtuóznímu zvládání na hru tak složitých nástrojů, jako jsou např. indické bubínky tabla. Nebo jinak, mně šlo vždy o rozšíření nástrojů mimo rámec oficiálních výrobců, hráčů a pedagogů. A ctil jsem především hráče, kteří zahráli na pódiu tak nenápadně dokonale, že lidi spěchali domů, sundali kytaru z hřebíků a znovu začali hrát. V socialismu jsme byli obklopeni studovanými a nafrněnými přehrávači stupnic, zatímco já obdivoval cikána, který u ohně zahrál na kde co a rovnou virtuózně.
Hurá, už půl století mohou kluci hrát nejen na kytary, ale i na africké bubny nebo didžeridu, steel drumy a hangy, vznikají stále nové nástroje na které neexistují noty… a někteří, tak jako Tomáš Reindl, to vše už dokáží podat. Jako ukázku, co všechno na tyhle nástroje lze zahrát. Nemělo by to ale odradit amatérské uctívače původních dunivých zvuků, které dokáží povznést tělo ale i duši…
Protože potenciál těchto rour povznést hmotné uvažování do přece jen vyšších, protože frekvenčních sfér, je nekonečný. A co víc je nám právě v časech Trumpů a brexitů třeba? Poznáš-li tajemství zvuku, poznáš tajemství Vesmíru, říkali dávní duchovní moudří hudebníci. Protože lidské tělo ale i vesmír, to je především vibrace. Tyhle nástroje navíc mají jedno pojistku: nemohou vás nutit, pokud se nedáte a nenecháte, k racionálnímu studiu prstokladu. Naučte se vyloudit na ně příslušné léčivé a duši objevující zvuky, ale nehrajte na ně, hrajte si s nimi: dokonalé jsou už teď, samy od sebe. Tak si jděte koupit didž nebo koncovku, jděte se naučit zpívat alikvoty nebo tuvanský hrdelní zpěv kargyra, a žijte a dělte se o hudbu, kterou se na konzervatořích stále opovrhuje, která vás ale pomůže udržet v emoční a duševní kondici, a vaše tělo, mysl i partnerka si vás opět zamilují…
