Tak znovu a natvrdo o dnešní situaci (upozornění: pečlivým a pomalým přečtením a promýšlením této negativistického varianty pohledu na realitu riskujete přinejmenším nevolnost, to když nemáte odvahu přiznat si hloubku a důsledky situace, anebo zdravé naštvání a pak možná i počátek docela jiného směřování): zatímco my dnes důchodci jsme museli (vy)řešit svobodně nezávislý život v politické či ideologické totalitě, dnešní mladé čeká a nemine individuální odboj na matrixovém poli lesklého konzumu zábavy a lákadel všeho, od sexu (a vymírání) až k snaživému hraní rolí užitečných idiotů s vysokoškolskými tituly. Už i jiní a slavnější komentátoři se proto ironicky, provokativně a přesto oprávněně (zatím jen) ptají, zda nežijeme v matrixu… zda nějaký mladík šprýmař nenahradil u počítačové hry usedlého rodiče a nezačal hrát nějakou simulaci života docela jinak… zatímco se vám tady již roky nabízí rovnou řešení. Pokud ovšem, milé ženy, dokážete vůbec přečíst mé složité věty…
Provokativní a nikoliv ironická otázka dr. Flégra, jestli je naše vědomí opravdu naše (viz video o vlivu cizopasníka, který velmi úspěšně řídí činy a chování třetiny lidské populace), vede jak k opětovnému uvažování o míře svobody jedince (když jsme my muži tak snadno ovládáni hormony, ovšem ženy neví, že neví ještě důsledněji, a pak cele míjejí původní evoluční zadání mít děti a pečovat o ně, o rodinu a svět, přičemž cele míjí původní evoluční zadání mít děti), tak k (z toho vyplývající, pro feministky seminářové bohyně ještě provokativnější) otázce, jestli, přes a právě pro obrovské změny ve společnosti ve prospěch žen, nejsou motivy mnohých těch tzv. emancipovaných (právě tak jako sociální a politické motivy psychopatů, pardon, vůdčích politiků) spíše epigenetické (vyvolané nezvládnutými hormony i cizopasníky), anebo už i důsledkem nevědomých ale o to urputnějších aktivit genderových šprýmařek, vychovaných a vzdělaných do rolí mužů (ve stylu zkusme to, co to udělá, anebo ještě ženštěji – nevím, co chci, ale nedám pokoj, dokud toho nedosáhnu). Intenzita a počet zpráv, svědčících spíše o matrixových než o logických a očekávatelných algoritmech lidského chování, totiž roste a už si toho všímají i jiní. Indicií jsou řady a množí se: viz i oskarový večer v Hollywoodu.
Jinými slovy, když si čteme, že a co všechno je iluze, nebo že žijeme (pinožíme se, špatně porozeni, nedomazleni, vmanipulováni do ustrašené poslušnosti a pasivity a chemicky ušpiněni) v matrixu, anebo když dokonce někdy ve šťastné chvíli jakéhosi mžikového prozření máme pocit, že víme, nebo jsme alespoň zahlédli, o co jde, i tak jsme vedle jako ta douglaska. Až teprve hlubinné životní zklamání (ale tam je poznání ušpiněno emocemi), či jakékoliv natržení reality, snad naznačí, jak vysoko ční naše sebestředná pýcha a jak slepí jsme k břevnům v očích svých… V tomto ohledu je každé sebemenší umanuté vybočení z ubíjejícího a hypnotizujícího toku reality spíše pozitivní: i nerdi a geekové (viz příjemné ženské video o vlivu minulých sci-fi filmů na naši realitu) a jiné kmeny už jsou nutnou (i když mediálně cenzurovanou) součástí reality, která je daleko víc sci-fi než je tzv. běžným poslušným občanům voličům čtenářsky, natož účastnicky, příjemné. Už to přece víme: co je masové, kolektivní, systémem řízené, a větší než pro desítku přátel, je společenskému životu spíše škodlivé.
Dobrá zpráva: přes vývoj posledních půlstoletí se sem tam někomu (Gaussova křivka je i v tomto pozitivně důsledná: oněch 4 až 10 % magorů vždy udělá své) podařilo uchovat si selský (rozuměj: zdravý) rozum: Homo sapiens sapiens je nejen tvor sociální, ale jak ukazuje řada psychologických výzkumů, také tvor stádní, většina jeho příslušníků se bojí svobody a hledá vůdce. Vůdcové se rekrutují převážně z osob psychopatických, postrádajících pocit strachu a tedy působících na okolí jako jedinci charismatičtí, v lecčems přímo dokonalí. Psychopati znalí manipulace pak své predátorské sklony uplatňují jako vůdcové smečky. V Rusku dodnes teskní část obyvatel po velkém Stalinovi, Německo 30. a 40. let mělo jen málo občanů, kteří nebyli fascinováni Hitlerem, KSČ dostala v roce 1946 většinu… (Radkin Honzák)
Hm. Přitom planeta je stále krásná a krásná bude i po našem případném vyhynutí vlastní blbostí. Jak ostatně už více jak dvě a půl tisíciletí naznačuje buddhismus (např. kolo samsáry), řešení vždy a všude existuje. Tak znovu, krok za krokem, i teď a tady: přiznat si, v čem a jak to (ne)žijeme, duchovní disciplínou usměrnit (rozhodující je úmysl, viz stručný návod příště) a postupně vyčistit tělo a mysl, a bez ohledu na panující středověké poměry a pověry budovat soukromé ostrůvky pozitivní deviace (dnes ve věku normálnosti nenormálnosti je totiž jen každý angažovaný skutečný, i když zakuklený člověk, normální). Směřovat tak k vzájemně obohacujícím se partnerstvím a samo doma při-rozeně po-rozeným porodům budoucích buddhů. Jde to, vážení, a je nás takových sice pomalu, ale přece stále víc.
