Už jsem to několikrát zmínil: také právě proto, že člověk je tvor nepoučitelný, a také, že se po dvaceti, třiceti letech témata v módě, vaření, v ženských časopisech i sociologických a filosofických diskursech opakují (nikdo si je už pro tehdejší povrchní rychločtení nepamatuje), je už zase jakákoliv snaha o nápravu věcí lidských marnost nad marnost. Když tak sleduji začátečnické chyby svých studentů, kteří pro nějaké emoční vzepjetí cele zapomenou na to, co již zvládali, a na spirále vývoje své duchovní cesty se ocitli opět jakoby na samém počátku, a když sebezáchovně přelétávám titulky novin a raději vypínám bezobsažné diskuse v různých besedách odborníků (jen s poněkud obměněnými i když v podstatě stále se opakujícími náměty nikdy neřešícími skutečné, celospolečensky se opakující problémy), uvažuji o tomtéž, o čem uvažovali dávní moudří: vše je marnost (nad marnost), člověk moudrý vůbec není tak moudrý a svobodný, jak si namlouvá, ale skáče, jak mu sociální mozek vnucuje. Fejetonisticky, jako velikonoční pomlázku, spletu několik konvergentních témat, abych naznačil…
Někdy mám dojem, že staří lidé musejí zemřít zejména proto, že si toho příliš pamatují, a nesnesitelná tíha vzpomínek je v posledku strhne pod zem. Když občas nemohu spát, kladu si znepokojivou otázku: kolik společných rysů musí mít dnešní Evropa, aby se výrazněji podobala někdejšímu sovětskému bloku? A kolik jich musí mít, aby dopadla jako on? Napsal Stanislav Komárek v zamyšlení nad podobou někdejšího světa sovětského bloku se současnou krizí Evropy (Proces konvergence, LN 25. 3. 17)… také protože se i on už dožil opakování jejich sbližování, tedy konvergence. Už jsem to také kdysi napsal: tahle doba není pro studijní a přemýšlivé typy, a pro delší až dlouhá souvětí, nutící čtenáře vracet se k začátkům vět, aby se pokusil pochopit…
Student si (mi) položil kruciální otázku, která platí nejen co se týká individuálních chyb a marných snah o jejich nápravu, tak (přes všechny dnes tak snadno a vyčerpávajícím způsobem dostupné historické informace o předchozích chybách té či oné revoluce či rezoluce) těch celospolečenských: Jak to, že jsme tak lehce zmanipulovatelní? A tak jsem mu opět doporučil svůj dávný blog Ukazovátko, připomněl stále traumatičtější porody v každé další generaci obětí obětí, další objev neurovědců, že mozek změna bolí, a nemohl jsem nepřipomenout motto, který se snažím půl života řídit – génius dělá chyby, ale blbec je opakuje.
Neurovědci poodhalili příčinu toho, proč někteří lidé, někdy i se slušným vzděláním, tak nadšeně šíří zprávy, které jsou průhledně lživé nebo zjevně pocházejí ze zoufalých zdrojů. Ukázalo se, že prolhané zprávy přímo ovlivňují ty oblasti mozku, které souvisejí se společenským přijetím (social acceptance). Zásadní je to, že aktivita těchto oblastí mozku má na rozhodování lidí větší vliv nežli logické argumenty… Sociální myšlení je pro lidi (stejně jako ostatní společenská zvířata) natolik důležité, že mu evoluce vytvořila separátní systém v mozku, který se věnuje tomuto typu uvažování. A je velmi vlivný. Proto se nejen v pubertě chováme tak stádně, proto fungují móda a nápodoba spolužáků, ale i filmových a jiných sportovních hvězd, proto se dcery v dospělosti přes všechny proklamace chovají přesně jako jejich matky (a někdy i drezúrní otcové), proto si dvakrát s opilcem rozvedené ženy znovu vezmou opilce, a proto tak snadno podléháme vlivu psychopatických populistů a davu.
Tato sociální neurální síť a logická prefrontální kůra fungují, jako když dva lidé tahají za pilu. Jednou má navrch ten, a pak zase ten druhý. A sociální síť v mozku očividně tahá za ten silnější konec… Sociální mozek zhodnotí tu či onu zprávu podle toho, jestli pasuje do informační bubliny nebo nikoliv. Prefrontální kůra pak sehraje roli snaživého blbečka a rozhodnutí sociálního mozku potvrdí jako důležité: zásadní rozhodnutí, jestli je přijatá zpráva skvělá nebo odpad, už udělal sociální mozek, a logika nebývá jeho silnou stránkou, mnohem více dá na emoce a podobné nebezpečné věci.
Naznačil jsem to i titulkem posledního blogu: takový člověk (a většina českých žen) neví, že neví (co má). Už občas začínáme tušit nebo dokonce i vědět že chyba je v nás (pokrok neurovědeckého zkoumání mozku je, také díky obrovskému technologickému pokroku v konstrukci jeho zobrazovacích metod neuvěřitelný), ale změnit se (nebo požadovat změnu a následné optimální řešení krizí od těch, kteří za nás mění celospolečenské směry vývoje) je, jak se ukazuje, pracný a bolestivý, a tak nad možnosti té neustále něčím rozptylované opičky, která sama sebe nazývá člověkem rozumným…
Což ostatně přímo souvisí i s (nejen mými) neúspěchy ve vztazích se ženami: Musím přiznat, že ty jsi jeden z mála mužů (a že jsem jich poznala dost), který umí vydolovat z žen to jejích ženství. Protože tvoje druhá žena se mi vůbec nelíbila, a nevěřila jsem svým očím, jak se změnila, zjemnila, zženštěla, když jsem ji potkala na nějakém vašem společném semináři, napsala mi po téměř dvaceti letech jako obvykle velmi zpožděně reagující čtenářka (mezitím totiž ona zmiňovaná zjemnělá a zženštělá také podlehla vábení rozvedených kamarádek, a navíc se po jedenácti ideálních letech potatila po věčně si stěžujícím a nikdy nespokojeném otci, a zopakovala běžnou chybu nesnesitelně snadno se rozvádějících a se svými partnery nekomunikujících vzdělaných žen: aniž co řekla zvolila zásadní životní chybu běžného světa materiální marnosti). Její sociální mozek zvítězil a již zjemnělou a zženštělou osobnost přesvědčil, že nemůže jinak než mne opustit: své chyby že si chce dělat sama a má pravdu.
Opakování stále stejných chyb (a stále snazší zmanipulovatelnost i psychopatickými populisty) je tedy naším údělem, ať děláme, co (u)děláme. V rámci tak vzrušujícího života v konzumní přítomnosti je tedy marné čekat na přiznání iluzí a omylů (žádná rozvedená žena, žádný politik, porodník či bankéř vlastní chybu nikdy nepřizná): jediné, co člověk může začít měnit, jsou vlastní postoje a reakce. A jediná efektivní strategie přežití, aby se člověk nezbláznil nebo nevědomě nepodlehl tlaku zmanipulované většiny, je vybrat si niku, ve které žije, co nejpozitivnější způsob, jakým jí, třídí odpady, spotřebovává energie a vodu, rodí a vychovává děti… a jak si umí užívat si sám sebe a při vším respektu k ostatním i své okolí, aniž by spotřebovával víc, než odkáže svým vnukům. Atd. atp. Vždyť to znáte: neopakovat chyby své ani těch jiných… to je oč tu běží.
