Dvacet sem hořících pater Grenfel Power v západním Londýně nám opět připomnělo, a postřelený americký senátor potvrdil: v jakých časech to žijeme? Jak tenká je hranice mezi životem, jak jsme na něj byli my v civilizované Evropě zvyklí, a mediální realitou, na kterou si zvykáme, ať chceme nebo nechceme? A jak nebezpečné je, když nám, po tolika záběrech převrácených člunů na moři a tolika dětských tělíček na pláži, i díky médiím, srdce otupěla, okorala, zkameněla? Trump, brexit, Zeman, tropy na jaře, zrušené obchody (už žádné důchodci oblíbené vietnamské obchody s textilem, a že byly v mém blízkém okolí tři), pokračující migrace právě tak jako neschopnost politiků ji vyřešit, krize českého školství a partokracie tak hluboká, až se o ní už velmi kriticky píše v běžných novinách, dnů blbců přibývá… a jednou z hlavních příčin jsou podle mne (česká) média!
Psal jsem, že média škodí, již několikrát. Co takhle naučit se intuitivně vybírat rovnou pozitivní zprávy? Našel jsem jednu takovou (matemašte!), která nepřímo obžalovává manipulující roli českých postfaktických médií: Petr Janyška, bývalý velvyslanec ve Francii, přináší (LN 14. 6. 17) v článku Takový obyčejný pařížský den celou sérii důkazů, že jinde v Evropě život funguje! Ocituji a okomentuji…
Známí se nastěhovali do lidové čtvrti Paříže. Během několika týdnů stihli obě děti zapsat do školy a školky hned za rohem. Každé dítě se musí dostat na školu ve čtvrti a pro každé dítě je místo ve školce. Ve třídě, kam chodí starší, je devatenáct dětí ve třídě, a nový prezident mluví o dvanácti dětech na třídu. Menší klouček má ve školce mimo jiné půlroční blok věnovaný hravou metodou čínské kultuře, naučil se pár desítek kaligrafických znaků, říct pár slov. Starší měl ve školce podobný modul o Eskymácích, teď o nich ví vše včetně toho, jak se staví iglú. Včera byli se třídou v Muzeu fotografie. Jsou to obyčejné školy, včetně složení dětí všech barev a původů. Divíte se, že má Francie nejvyšší porodnost v Evropě? Ženy mohou aktivně žít, pracovat, být matkami a neznamená to být tři roky zavřená na pískovišti, naznačuje bývalý velvyslanec situaci ve státu, který funguje. Již roky na podobný popis situace čekám, protože mi ženy na přednáškách (když jsem třeba hovořil o tom, že ženy ve Francii mají možnost pracovat na třetinový či poloviční úvazek, a pracovní místo jim zaměstnavatel podrží), doposud nevěřily ani slovo.
Potřebujete-li si udělat odběr krve, nemusíte se hnát hned ráno před sedmou k doktorovi, ale kdykoliv během dne si zaskočíte do laboratoře, kterých je v každé čtvrti několik, otevřeny jsou do večera. V mnoha mají koutek pro děti, odběr se koná v malých místnostech, kde jste sami se sestrou, lékařské tajemství se tu bere vážně. Na každém rohu je lékárna, v Praze jsem si zapomněl vyzvednout lék, vysvětlil jsem lékárnici situaci, a ta mi prodala krabičku i bez receptu. Má právo rozhodnout a důvěra je tu podstatným jevem. Lék vloží bez ptaní do vždy neprůhledného pytlíku, nemusí každý vědět, co berete. Všude všichni zdvořile zdraví, legitimaci do metra si dobijete na kterékoliv z 365 stanic metra, platíte mincí nebo kartou. Večer vám arabský prodavač dá automaticky nákup do tašky, i v těch nejchudších čtvrtích. Všude ochota, na každé poště mají automaty, kde si zvážíte dopis a koupíte známku, můžete si tu okopírovat dokumenty, píše dál český občan žijící v Paříži.
Uff, Pražan unavený věčnými frontami na poště a nasupenými úředníky na úřadech se diví. A pak se dál dočte: Taková je západní Evropa, takhle v ní žije obyčejný člověk. Tak vypadají normy, na které je tamní občan zvyklý a které se předávají do další generace. V Česku se to ale nějak neví, našinec si to nepřečte, konstatuje autor. Média vypichují katastrofické situace, pár zapálených aut, občas demonstrace, obyčejný život u nich nemá místo…Chytnou se jednoho neštěstí, jednoho atentátu, píší o extrémech. Ale šedesát milionů lidí žije jinak…
Závěr je jednoznačně pozitivní: Poslední dobou lze stále znovu číst, že Evropa jako by byla v úpadku, a že my bychom měli pokukovat kamsi k Rusku nebo k Číně… To že Evropa má problémy, neznamená konec světa. Problémy byly a budou, nejsou ale než prostě úkolem k řešení. Západní Evropa je stále místem planety, kde se lidem žije nejlépe, nejcivilizovaněji. Je stále magnetem pro většinu lidí světa. Srovnání jsou nejlépe vidět na střípcích všedního dne.
Připomínám své úvahy o morfogenetických polích: čtyřicet let komunistické diktatury proletariátu, dvacet let normalizace, a po krátkém období euforie pak po posledních patnácti letech vlády starců a politických stran bez straníků, pasivita obyvatelstva vychovaného školami jako z doby Marie Terezie… takže se nelze divit, že se tady staví nejdražší, nejpracnější a nejhrbolatější dálnice, že české rychlíky jsou stále česky špinavé a pomalé atd. atp., což se muselo někde projevit. Český Honza a Marie se stále až na pár aktivistických výjimek neozvou. Teď nás napomíná Evropská unie, i co se týká hluku (chybí hlukové limity), Ostrava se celé roky každý podzim dusí smogem… přičemž příslušní ministři se střídají jako figurky na orloji bezmoci na jedné, a prohlubuje se arogance na druhé straně (viz foto z pražského úřadu níže).
Blíží se komunální volby, a tak znovu, jako obvykle, apeluji (tentokrát parafrázovaným heslem Pirátské strany: Pusťte je na ně!) Mladí, jděte k volbám a volte (proti favoritovi) jako ti v Anglii, ženy, ukažte ego-mužům, co si o neschopných politicích myslíte. Chtělo to hodně tlaku osvícených lidí, emancipovaných žen, píše Petr Janyška. Kéž by už i člověk v Praze zažil takový obyčejný pařížský den…
Naznačuji již hezky dlouho a zatím marně, že to, co žijeme, není demokracie (tak jako to, co jsme žili, nebyl socialismus). Pozitivně umanutých aktivistů a aktivistek všech oborů je i u nás stále víc, jen se o nich neví. I ve Francii to trvalo, než se jedna z nich před lety stala ministryní pro ženy a školství, a postupně v parlamentu prosadila to, o čem si teď se závistí zatím jen čteme… Na každém jednotlivci záleží, ne že ne… Jsme to my, kteří to jediní můžeme změnit, tak kdy, když ne teď (když už začíná být tak zle, že by mohlo začít být lépe)?
P. S.: Proč zrovna Francie? Protože tamní ženy jsou skutečně, ne jen mužsky, e(wo)mancipované. A jsem si jist, že vývoj tamní společnosti za posledních dvacet let byl notně ovlivněn také existencí filmu Nádherná zelená (natočila samozřejmě žena, Coline Serreau, v roce 1996). Přečtěte si, co jsem o filmu napsal již před lety, najděte si na googlu (odkaz níže, ten v blogu z před osmi lety nefunguje) a pokochejte se a nadchněte snímkem, který zenově nahlodá vaši médii přikrmovanou falešnou realitu, polechtá bránici (kdyby to nebylo k smíchu, bude to k pláči), a měl by se povinně promítat středoškolákům, vysokoškolákům (hlavně medikům), sociálním pracovníkům, učitelům, ministrům školství a zdravotnictví, a ústavodárcům.
Film:
https://uloz.to/!6BPxs2n5TKqb/nadherna-zelena-la-belle-verte-avi
