Synchronicita a nějaká ta podvědomě nevyslovená, ale skutečně hlubinná potřeba zařídila: v autobuse směr Náchod (kde si mne vyzvedl student, u kterého přežiju tropické dny) jsem vyfasoval noviny, a v nich objevil rozhovor s egyptologem Miroslavem Bártou (Naše civilizace je na rozhraní, ale svět nekončí), ve kterém se objevilo to pravé slovo, viz nadpis (v nedávném blogu Natržení reality jsem jej neprozradil, a tak teď mohu navázat). Brzy budeme čelit zásadním výzvám, protože je evidentní, že spousta věcí ve společnosti přestává fungovat, říká egyptolog, který svůj slovník zmírnil, aby byl srozumitelnější: Lidé cítí, že svět se mění, ale to je v pořádku. Společnosti i přírodní prostředí mají svou dynamiku, což neznamená, že svět skončí. Jen může být za pár měsíců nebo roků svět docela jiný… Nacházíme se na vrcholu nebo těsně za ním, řekl bych…
Žijeme v době, kdy mnoho ze zavedených stálých pravd už dlouho platit nemusí, a budeme muset nalézt nová řešení… tvrdí egyptolog… a začít můžeme třeba tím, že se naučíme klást si jiné otázky, připomínám. Protože nám stále nedochází, jak moc a hluboce jsme zmanipulováni: to, co jsme, předstíráme podle přání a rozkazů druhých. To, jak (negativně) myslíme a mluvíme a chováme se, nejsme skuteční my, ale ego zombie, vychovaná několika generacemi zmanipulovaných předchůdců. Zdědili jsme převážně strach udělat to či ono, jak bychom snad původně chtěli. Od dětství byli zkoumaví kluci a holky věčně okřikováni, tam nechoď, můžeš spadnout, na to nešahej, pořežeš se, to nedělej, to rozbiješ, rozliješ, převrhneš…to se pro holčičku nehodí, kluci nepláčou, neruš otázkami při vyučování, čurat můžeš, až ti to dovolím, o přestávce se na chodbách nesmí běhat… a takto zmanipulovaného jedince je snadné přesvědčit o jakékoliv populistické pravdě… a výhodnosti autority ve vedení.
První nezbytný krok k nápravě věcí svých a lidských jsme totiž ještě neudělali: nezjistili jsme (na vlastní oči, a především mysl a rozum), že jsme v pasti. Nenatrhli (nebo nenechali jsme si natrhnout) svou realitu. Připomínám: nemůžeš z pasti, dokud nevíš, že v ní jsi. Bojíme se vykročit (ke skutečné svobodě bytí). Plna strachů a strašáků je pak i celá společnost. Příčiny? Bojujeme se zoufalým nedostatkem skutečných elit. Není se čemu divit: řeknu jen čtyři data: 1918, 1938, 1948 a 1968. Kde má tento národ brát množství elit, když je jediné století čtyřikrát tak poničilo? Sugestivně pokládá řečnickou otázku nejen Miroslav Bárta. Hm, je to ale snadné, začít se měnit (říkají odedávna duchovní učitelé). Začít je třeba především přiznáním, že jsme v pasti (jazyka, slov, emocí, hormonů) a dále, že se dá změnit myšlení. Ano, mozek to bolí, ale rozumějte: není to nic těžkého (emoce a iluze nic neváží), jde jen o zapnutí imaginárního spouštěče v mysli.
Čím víc lidí se odváží snít a pamatovat si a nepřímo ovládat sny, čím víc artistů a žonglérů a skateboardistů, čím víc meditujících kóany řešících natržení individuální matrixové reality, tím pravděpodobnější bude, že někdo z nich, náhodně (podobně jako dívka v masce chilské policistky oznamující tehdejšímu prezidentovi Klausovi, že ho jde zatknout pro krádež protokolárního pera) spustí lavinu postupné změny: symbolické natržení symbolické ochrany. Lavinu (i tu společenskou dobovou) dokáže, zdánlivě náhodně, spustit jedna jediná vločka sněhu navíc (jeden nadšenec, jeden spouštěč).
V příloze novin byla i mapa hradeckého kraje, a tak jsem se mohl rovnou podívat, proč bylo lepší jet až do Náchoda a jak daleko je Náchod od Úpice, kam jsem směřoval. Má rouhačská otázka zní: jak jsem tak mohl spustit sled událostí (rozhodnutí vydavatele, práci redaktorů, tiskárny), výsledkem kterých byla zrovna v den, kdy jsem cestoval po hradeckém kraji (důležitá poznámka: a kdy bylo třeba názorně pochopit a vidět kde a jak jsou umístěna ta města, která mne zrovna v ten den zajímala) mapa příslušného území v mých rukou? Kdo spustil všechny ty události? Nejsme náhodou všichni spouštěči všech událostí, jen jsou, protože jsme většinově negativně vyladěni (rozuměj: zmanipulováni), většinou negativní? A tak máme pocit, že svět už není to, co mohl být (viz nedávné album Rogera Waterse).
Ale jak připomíná i egyptolog Bárta: Octli jsme se v přechodovém období, spousta věcí začíná drhnout…. ale to není důvod k panice. Naznačuji, že když dostatečný počet všelijakými zdánlivě nesmyslnými (tělo a nitro transformujícími) disciplínami (nejen meditace, mantry, sny, žonglování, potápění, ale i kreslení levou rukou, canisterapie, sociální pomoc i pomoc imigrantům) vyčištěných lidí (s myslí prostou negativních nesmyslů a manipulativních idejí), navíc doplněni o dostatečný počet lidí na duchovní Cestě (Pamatujete? V nejbližší budoucnosti budou muset být všichni lidé, včetně politiků, duchovní, jinak nebudeme vůbec), začne vymýšlet a hned uskutečňovat happeningy se spouštěcím potenciálem uvnitř, transformace (vnitřní i vnější) začne nenápadně fungovat.
Je nejvyšší čas přestat spouštět negativním myšlením a jednáním negativní procesy, a začít spouštět procesy pozitivní. Je to za jedny peníze, jen s jiným znaménkem před závorkou.
Jako školák jsem vášnivě rád lyžoval (připomínám: vleky neexistovaly), a mou specialitou bylo prorážení převisů sněhových závějí, nafoukaných severními větry z Polska přes hranu kdysi pískové stěny po bývalých cihelnách. Postavil jsem se na okraj převisu, dupnul lyžemi, prorazil stopu, po které pak jezdili kamarádi, a spustil se do neznáma, dolů z kolmého svahu.
Pokouším se celé roky naznačit, že takovým spouštěčem může být kdokoliv tvůrčí a vnitřně svobodný. Chemici tomu říkají katalyzátor: něco, co dokáže urychlit jinak velmi pomalý (chemický) proces. A jak dole, tak nahoře a naopak: každý z nás může být, a často nevědomě bývá, spouštěčem (katalyzátorem změn). Jen se odvážit si to připustit. A nechat procesy probíhat (intuitivně obejít rozumové limity), důvěřovat tělu a fuííí, vzlétnout.
Pojďte na okraj, řekl. Bojíme se, řekli oni. Pojďte na okraj, řekl.
Přistoupili k okraji, on je postrčil… a oni letěli.
G. Apollinaire
