Ministr zdravotnictví a ministr vnitra varují: přečtením níže uvedených citátů riskujete hluboké zhnusení nad současnou situací v tomto státu… opět naznačuji, že pokud už tak nečiníte, je nejvyšší čas vrhnout se na soukromé, individuální a partičkové aktivity: hrajte na didžeridu, zpívejte alikvotně, a v žádném případu, sebezáchovně, nečtěte běžná média, kromě sportovních událostí a přírodopisných dokumentů nesledujte televize, a udržujte se v klidu a kondici… Radujte se z pozitivních příkladů (zas deviace), podporujte své aktivist(k)y, nadšence, rozumné a respektu schopné kamarády a autority, a nebojte se je chválit,
Češi jsou stále více rozhádaní, při řešení sporů jsou agresivnější a své malicherné spory neváhají řešit i na úřadech. Část někdy až neuvěřitelných případů vyřizoval i zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček. Byla mezi nimi například stížnost na hlučný sex u sousedů, cupitání malého dítěte ve vedlejším bytě, nebo spor o hnojník pod okny obýváku.
Společenský diskurs se povážlivě rozpadá. Dochází k situacím, kdy se konstrukce sociální reality natolik liší od jiných, že jsou tyto světy navzájem takřka nekompatibilní, byť se odehrávají ve stejném fyzickém prostoru. To vede k neřešitelnému sporu o výklad toho, co je realita a přenáší se do společenského a politického života. V Matrixu, jenž měl donedávna díky relativní kontrole diskursu prostřednictvím jednosměrných médií podobu uceleného spektra, dochází k chybám. Vedle sebe rostou zcela nesourodé paralelní světy, hledající své politické vyjádření a zastoupení. Jenže demokracie, nebo vůbec dlouhodobá udržitelnost společenských systémů je založena na vnitřní kompatibilitě. Demokracie různých sociálních realit, které se vzájemně popírají, není možná. Řešení zatím není na dohled a problém nekontrolovaně a nepozorovaně roste. Nevíme ani, zda jsme ještě ve stavu, kdy se dá destrukce diskursu zvrátit, nebo zda už jsem za bodem zlomu a pouze si to neuvědomujeme. Nic neslibuje, že by došlo k obratu. Diletanti, které si česká společnost pravidelně volí za své politické vůdce, jsou věrným obrazem naprosté společenské bezradnosti. Pomatenost prostupuje apatii. Sebevražedný koktejl. Bohumil Kartous https://blisty.cz/art/87312.html
Opravdu chceme řadu lidí nechat věřit na chemtrails, protože to je holt jejich věc? Moc bych to nedoporučoval, neboť takoví lidé jsou zároveň voliči, kteří ovlivňují důležitá směřování veřejných politik, včetně té vzdělávací. Cynicky těchto nekritických voličů zneužívat pro vlastní politické účely je vrcholně nezodpovědné. Už proto, že kdyby bývali chodili do lepších škol, tak by dnes uvažovali trochu jinak. Třeba tohle pochopí i Miloš Zeman, prezidentská standarta nemá na sobě náhodou “Pravda vítězí”. Nebo to chceme přepsat? Vzdělávání je politické i etické téma právě z tohoto důvodu. Buď děti rozvíjíme a učíme je uvažovat o světě kolem sebe jako o světě možností, které si částečně sami volí, nebo děti ubíjíme a připravujeme je na jejich úděl, který jim navíc často i určíme. Není náhoda, že vzdělávací konzervativci a tmáři jsou často velmi dobře napojeni na stávající instituce, které ale fungují velmi špatně, včetně řady škol. Lidé, co jsou na straně pokroku ve vzdělávání, chtějí změny a není náhoda, že jsou vytlačováni spíše na symbolický okraj společnosti. Kryštof Kozák https://blisty.cz/art/87323.html
Rovnost před zákonem, tak se tomu říká. Zákon prý má platit pro všechny stejně, mocné i bezmocné. Jenomže česká politika tento základní ústavní princip uznává pouze, když se jí to hodí. Restituce, nesouzené masové zločiny komunistické minulosti, rozkradené „privatizace“ devadesátých let, nikdy nepotrestaná perverznost mafiánského systému prodávání akademických titulů na plzeňských právech, skandály „insolvenční“, „konkurzní“, a nakonec i „justiční“ mafie nebo kauza Altner. A k tomu narůstající počet těžko uvěřitelných rozsudků v takzvaně „citlivých“ kauzách. Jan Urban v šokujícím a otřesném blogu Žaluji
Není konec demokracie, je krize jedné garnitury, jednoho stylu, jedné myslně chápané korektnosti. Co předvádějí pravicové politické strany není pravicová politika, co předvádějí levicové strany není levicová politika. Obě spojuje jedno: neschopnost racionálně řídit stát. Ustavičně mleté poučky zleva i zprava, provázené nízkou kvalitou státní správy…Úspěch Babiše je v nebojácném lhaní, s nímž odráží každou kritiku, úspěch Zemana je v hrubosti, s níž se všemu politickému vysmívá. Copak je možné, po všech obviněních vznesených na Babiše, pustit ho k volbám aniž ho policejní a soudní řízení nerehabilitují anebo z účasti politice nevyloučí? Karel Steigerwald, Reflex 26,27/17
Vědci si pořád ještě myslí, že kdyby lidé věděli, co se děje, začali by něco dělat. Jenže to je omyl. Roky už se nesnažím nikomu nic říkat. Nemá to smysl, říká v rozhovoru geolog a ekolog Václav Cílek. Pokud podle něj lidé přestanou brát klimatickou změnu a sucho na lehkou váhu, pak to bude z náboženských nebo citových popudů.
