Zen pro věčné začátečníky II

17.7.2017 Najdete v rubrice Duchovnost pokročilí, Jiné myšlení

Napsal mi pečlivý čtenář, který občas přispěje výčtem překlepů v tom kterém minulém blogu (proto publikuji hned po půlnoci: teprve až když je blog zavěšen, vidím poslední chybičky), že se těší na zen pro začátečníky. Prý nemedituje, protože jezdí hodinu do práce na kole (a zpět), pracuje jedenáct hodin v kuse, stará se o rodinu a musí se s platem menším než můj důchod ohánět. Tak jsem mu odpověděl, ať si užívá plodů přírody (psal, že právě sbírá maliny a černý rybíz), a vychutnává všeho, co dělá, na 100 % – JAKO by meditoval. Zen, ten pravý, přijde sám v každé takto naplno prožité vteřině (jízda na kole i trhání malin může být nácvik pocitu teď a tady, když to člověk natrénuje tak, aby na hladině mysli neměl než jízdu na kole či trhání malin).

Ne hned, ale mnoho mnichů, kteří jsou deset a více let v klášteru a učí meditaci a opravují nováčky, sice klasického (literárního) a za Západě tak blahoslaveného osvícení nedosáhli (je to jako s orgasmem a partnerským vztahem intelektuálek, které příliš často koukaly na romantické filmy a nejsou, pro svou pasivitu, spokojeny s milováním, také protože místo aby se cele poddaly okamžiku, touží po blescích a aby se země pohnula), ale po tolika letech nácviku JAKO osvíceného jednání jsou tihle mniši už morálně a uměním soustředit se na každou vteřinu na 100 % prakticky schopni jednat osvíceně. Jen někdy v krizi na to zapomenou.

Zápaďané (a Češi zvláště) příliš snadno podléhají napínavě stereotypní četbě O zenu (viz závěr úvodního blogu), takže radím nespěchat, vracet se k odstavcům, které zaujaly, případně si psát poznámky či dokonce správné otázky (které rád zodpovím): tohle není román ale ani detektivka, naopak, ve zdánlivém chaosu dat a příběhů nabízím jiné, nové čtení běžného ale pod povrchem zázračného světa: v tomto případě několika starších blogů komentujících právě čtení (třeba o koláči, kterého se člověk, dychtící po osvícení, prostě nenají, ať dělá co dělá), ale celkový obraz si pak bude muset každý složit sám.

Celá západní civilizace (a materialistické zaměření elit) ovlivňuje a manipuluje společností. Lékaři a lékárníci studují, aby zachraňovali životy, ve skutečnosti je pomalu ničí – aby vydělali. Zákon zisku a konkurence (místo respektu a spolupráce) dominuje stále víc. Přesto existují tisíce mladých, kteří intuitivně cítí, že je něco špatně (jen zatím netuší, že existuje i něco jako buddhistická ekonomika). A kteří jsou, namísto běžného studia pro ten který papír, vnitřně puzeni zkusit nějakou jinou formu Cesty k poznání sebe sama (mnozí to pak nazvou duchovností). Tvrdím přitom umanutě již čtyřicet let: všichni budeme muset být (daleko) duchovnější, nebo nebudeme vůbec.

Lidé jsou omezeni svými egy, válečnou historií a pyšnou racionalitou. „Všichni halucinujeme. I právě teď. Pouze tehdy, když se na našem halucinování shodneme, nazveme to realitou,“ prohlašuje profesor Seth. Zenový buddhismus a praktická duchovnost jsou šancí světa na probuzení z téhle halucinace, na záchranu. Pro současné generace je už asi pozdě, ale rozhodující je úmysl: když se např. rostoucí počet mladých žen rozhodne porodit budoucí malé buddhy, za tři čtyři generace tu bude dostatečný počet vyrovnaných, respektu a empatie schopných (protože dobře porozených a hrou vychovávaných a vzdělávaných) tvůrců ideálnější budoucnosti.

V deseti pokračováních tedy nabízím blogy s informacemi o vyzkoušených a efektivních metodách vnitřní transformace i v rámci celé řady starších blogů, převážně o tomtéž: o možnosti zjistit, že člověk současný je stále v pasti svého stylu vnímání (svět je přitom iluze, matrix) a nezvládnutých emocí. Od pozornosti, bdělého vědomí, kóanů, manter, tibetského běhu, objímání stromů, labyrintů, alikvotního zpěvu, hry na tibetské mísy, hry na didžeridu, práce s virgulí, až po meditaci prací (třeba na zahrádce, ale i při vaření a jídle)… možností je celá řada a každý si jistě najde tu svou disciplínu. Pak ji stačí pravidelně plně vědomě a zamilovaně dělat… Ale i jen samotným postupným a pečlivým čtením (ne, to není protimluv, rozhodující je úmysl) získá čtenář celkový přehled základních výhod, ale i pastí, jednoho z nejdůmyslnějších a nejověřenějších systémů kultivace člověka (jen aby se v tom pak vyznal, ale to u zkušených čtenářů a meditátorů řeší intuice).

Naznačuji, že zároveň je třeba začít si klást jiné otázky, a třeba s pomocí dalších zenově a duchovně trénovaných spouštěčů se naučit rozeznávat a pak i vyhýbat pastem (jazyka, sexu zisku, moci, technologického pokroku, konzumu pro zábavu). Máme totiž stále někde v mysli možnost, jak prokouknout všechny ty špatné překlady, iluze a matrixy současnosti. Kóany (nejlépe se zkušeným učitelem) naučí dostat se jak za slova, tedy nenechat se připoutat k jejich škatulkovému významu, tak ale ani k metodám a technikám sezení a meditací. Každá sútra, např. často i za Západě recitovaná krátká Sútra srdce, je koncentrované moudro, které se před dvěma tisíci lety recitovalo a zpívalo jako mantra, ale dnes je pro nás už jen jeden nepřetržitý kóan:

Forma je jen prázdnota, a prázdnota formou. Forma není než prázdnota, a prázdnota není než formou. Pocity, myšlení, tendence jsou taky takové. Nic se nerodí ani neumírá, nic není špinavé ani čisté. Nic nepřetrvává ani nezaniká. V prázdnotě není pocitů formy, tendencí ani vědomí. Není zde moudrosti, které lze dosáhnout, a samo dosažení je taky jen prázdnota.

Abychom si to ujasnili: před dvěma tisíci lety žili lidé, kteří nějak (také protože nebyli tak nacpaní informacemi z druhé ruky, a měli řadu metod, jak pracovat s pravou mozkovou hemisférou, intuicí, chcete-li) vycítili, že svět není to, co vidí, a na rozdíl od následných stovek generací se nenechali zblbnout a prohlédli mam a šálení způsobu vnímání! Jak jiná byla jejich pronikavá inteligence, a jak arogantní jsme byli doposud, až na výjimky, my všichni ostatní! Naštěstí už začínáme opět tušit, zjišťovat, že všechno je docela jinak.

P. S. 2: Nalezení stop

Pod stromy na říčním břehu jsem nalezl stopy. Křehká tráva je neskryla ani v hloubi vzdálených hor, ani v temnotě hlubokých údolí, nezmizí tomu, kdo sleduje cestu nebe!
Cesta je jako nos uprostřed tváře: neviditelná a přece stále na očích.
Pročítám posvátné knihy, hluboce o nich rozjímám, a tak objevuji stopy buvola.
Shledávám, že je mnoho misek obsahujících různé pokrmy, ale všechny jsou zhotoveny ze stejného kovu!
A stejně tak jsou tisíce různých soudů a pocitů utkány z jedné tkaniny vlastního já. Upřímně do nich pronikám, rozlišuji je a kus po kusu odkládám, jsem stále jednodušší a celistvější. Ještě jsem nevstoupil do brány, ale už vím o cestě.