Geniálně jednoduchá ale o to efektivnější metoda jak na ego a (každého z nás neustále napomínající) kognitivní mozek se japonsky jmenuje hara. Indové vědí totéž o třetí, energetické čakře. Když jsem koncem 70. let min. stol. poprvé viděl v katowickém zenovém centru knihu Philippa Kapleaua (Tři pilíře zenu), ve které byly jak zmínky o haře, tak i obrázky správného posezu, a hlavně nákres, na kterém bylo jasně vidět, že mniši sedí na silném polštáři (a mají tak páteř rovnou, ale zároveň stabilitu), zajásal jsem. Byla to řešení dvou velkých záhad. V centru jsme navíc dostali půjčit nádherná hnědá meditační kimona, a každý jsme si sedli na příslušně vycpaný polštář, abychom se mohli soustředit na haru: až do hary v představě dýchat. Hara, o které jsem do té doby jen četl (tedy umění přenést a vydržet mít vědomí a veškeré vnímání v oblasti pod pupkem), a tajemství správného posezu v lotosovém sedu, ve kterém pak i Evropan vydrží sedět tak dlouho, jak je třeba, byla vyřešena!
Meditace i zazen se rázem zkvalitnily, a já mohl v haře, v představě, mít a imaginárně pracovat i s konceptem prázdnoty (představoval jsem si, že otevřu nějaké dveře v nějaké kosmické raketě, a vyletím do kosmického vakua, tedy do prázdna). A jak jsem tak začínal z povzdálí rozumět japonskému životu (celé roky jsem v druhé polovině 70. let min. stol. studoval, sbíral, zajímal se o cokoliv z Japonska. a začátkem 80. let pak jezdil po klubech a domácnostech a promítal diapozitivy se spoustou tematických námětů, např. pro ženy, s obrázky přetékajících regálů v supermarketech, maminek při přebalování miminek v park a pod.). Podával jsem vizuální zprávy o tom, že tam nemají kočárky a mimina ženy nosí na břiše či na zádech, ale také o mokrých a suchých záchodech, které vám nahřejí zadek, rozeberou moč a stolici a dnes výsledky dokonce odešlou internetem vašemu lékaři. Suchý záchod, tedy velký igelitový trojvrstvý pytel, se naplněný, automaticky zapečetí, spustí se chemický proces a pak lze malopěstitelům prodat plný pytel vynikajícího hnojiva. Registroval jsem ale, jak mi většinou nejprve ženy, ale pak i jejich muži, odmítají uvěřit a vše berou jako jakési pohádky nějakého amateura (tak jsem tehdy podepisoval své obrazy a překlady).
Trénink vnímání světa pomocí hary, tedy nenamočeného v emocích, probíhal na nejrůznějších úrovních. Zpětné vazby nebyly ani ze strany cestovatele, ani coby zenového buddhisty, ze strany ostatních zrovna příjemné. Vyprávěl jsem např., že všechno souvisí se vším, ale nepochodil, právě tak jako o dvacet let později s teorií Gaia Jamese Lovelocka, a o třicet a více let později s kvantovým prostoročasem. Byl jsem jako Marko Polo. O to víc jsem zároveň po večerech a v různých partičkách, i u mne doma, organizoval přednášky. meditace, vyřezával kudlou rybičkou zenové hole a meditoval. A pak v roce 1981 byl připraven: přijel mistr, se kterým jsem si už rok dopisoval, a má zenová studia byla na seššinu ve Varšavě dokončena, viz autobiografická kniha Český zen, i praktická kniha cvičení Návod na použití člověka.
Cituji z kapitoly Hara: Když při zazenu nebo kinhinu člověk vědomě přenese svou pozornost do hary, a když se mu pak podaří takto setrvávat stále delší dobu, začnou se s jeho vnímáním dít pozoruhodné věci. Jako by v mozku zapojil další obrovskou kapacitu operační paměti. Dochází mu souvislosti. Vidí detaily problému, ale zároveň i jeho řešení. Každá otázka má v sobě ocásek odpovědi, jen jej uvidět a zatáhnout.
Benefity se začaly postupně projevovat jakoby samy od sebe: tím, jak jsem většinu emočně náročných věcí svedl dolů, do hary, a uvolnil mysl, začala intuice přebírat žezlo a já nalézal věci, lidi a situace, které souvisely spíše se siddhis, až nadpřirozenými schopnostmi jogínů. O dekádu později jsem např. našel (nejprve se mi o jejich zvuku zdávalo) svůj výrazový, rozuměj hudební neverbální prostředek: tibetské mísy. Další roky jsem nejraději hrával v kostelích, a záznam dvou živých koncertů je na mém blogu (a snad bude i na youtube): doporučuji vychutnat si dokonalé vyjádření nevyjádřitelného, nádherně abstraktně zvukově zenové sdělení, probouzející v posluchačích (často s otevřenou pusou a spadlou bradou) schopnost vnímat právě to, o co jde v zenu. Mohli také zaslechnout, o čem nelze mluvit, ale co je Za hudbou (tak jako kóany naznačovaly, co je Za slovem).
Mnozí mí studenti zvládli základní techniku práce s harou, ale pak přestali usilovat o další zkvalitnění tohoto způsobu fíglu na ego a rozum, a pro samou zaměstnanost detaily všedního života zůstali a zůstávají na stále stejné úrovni. Proč ne, většinou jsou ve věku, kdy je potřeba založit rodinu a zplodit dítě (současné příliš emancipované ženy jim to svými emancipovaně negativními postoji ke všemu, včetně rození dětí, rozhodně neusnadňují) – už nabrali správný směr a vše další je jen otázka trpělivosti a dalšího vývoje (až začne být tak zle, aby mohlo začít být lépe). Nebojím se o ně. Také četní absolventi mých letních seminářů si vyzkoušeli, i co to je hara (viz jednou ženou psaný a níže uvedený blog Konečně správně o haře). Jen tak dál…
Jenže jako v pohádce o jezinkách, nejvíc přispívá růstu ega vlastní a o to víc nenápadná a u nás běžnější touha po moci, penězích, slávě atd. Tak jako jsou stromy v lese propojeny v půdě houbovými vlákny (a komunikují, ač jsme o tom donedávna netušili, a ziskuchtiví lesníci a majitelé lesa tušit odmítají), tak je nebezpečný nenápadný nárůst egoismu a tvrdnutí srdce i těch zdánlivě nejšlechetnějších osobností: velmi nebezpečný jsou i zdánlivě bohulibé sponzorské dary od producenta tabáku nebo exportéra zbraní, od automobilky, která softwarově šidí měření prachových částí ve výfucích, nebo od huťařsky největšího znečišťovatele v regionu (po kterém se pak nenápadně jmenuje největší pódium na hudebním festivalu), nebo od téměř monopolního, na prostředí a volební sliby se neohlížejícího výrobce a dodavatele předražené elektřiny, který si tím (a koutkem pro děti) platí odpustek za zničené zdraví i mladých návštěvníků festivalu. Publikum tedy užitečně idiotsky hraje dobrovolné statisty v mega reklamě těch největších zlodějů duší a ještě si u toho královsky užívá.
Právě zde vládne všeobecně nevnímané Kohákovo anonymní Zlo (viz níže). Proto je tak důležité nejen nelhat a nepomlouvat, neubližovat a zůstat skromně nezávislý, a tedy svobodný… ale navíc si, vážení věční zenoví začátečníci, dávat velký pozor (viz i nácvik bdělého vědomí) i na to, kdo chválí, od koho dostáváte diplomy, a s kým a v jakém oboru či funkci podnikáte (do jaké pasti či v jakém matrixu se plácáte aniž jste si toho všimli).
Neustálá práce s egem a bdělá pozornost (kdo chvíli necvičí…) je dnes, kdy doba špiní stále sofistikovaněji, životně důležitá nejen co se týká zazenu a případného osvícení, ale okamžik po okamžiku hodně ovlivňuje i to, co myslíme, mluvíme, čteme a jíme a dýcháme, jakou ekologickou stopu zanecháváme, a tedy také koho volíme a (ne)podporujeme. Výmluvy, že není čas, neobstojí, naopak: čím víc lákadel, tím snadněji (vzpomínáte? rozhodující je úmysl!) člověk udrží (bude zároveň levou zadní nacvičovat nejen haru, ale) i bdělou pozornost… a (u)brání se svodům. jakoby bez námahy. Navíc se tak dá trénovat pobyt v haře – která si všechno přebere, aniž člověka namočí do emocí.. a navíc i citlivost na další jemné pasti a patičky (ega i matrixů). Důrazně opět připomínám umanutou pravidelnost, tedy hezky česky (ze)nově: Kdo chvíli necvičí, je lapen lupiči, bdělého vědomí: a znovu zpitomí.
Neubližování jiným ale i sobě a době, tedy pozornost k pozitivně vnímaným detailům kolem (trenéři ork a delfínů v Kalifornii tomu začali říkat pozitivní podmiňování: zatímco nikdy nijak nereagují a negativní aspekty chování těchto nádherných savců, chválí je a odměňují za všechny pozitivní prvky jejich chování a her), je skrytá a nenápadná ctnost – jenže překročit bezpečnou hranici je nesnesitelně snadné: jako když podáte jezinkám prstíček… Proto různá desatera, sliby mnichů atd. Uvidět natož pak lapit či zvládnout buvola (ego) cesty k duchovnosti je zvláště dnes pro cunami zábavy a slastí bez angažovaného a poučeného úsilí až téměř nemožné.
Chycení buvola
Ovládnu jej po hrozném zápasu. Nevyčerpatelná je jeho síla a vůle. Do dalekých planin uniká vysoko nad mlžené mraky. Anebo zas pevně stojí v neproniknu-telných roklích, kde příkré skály se přes sebe vrší.
Dlouhou dobu přebýval v lesích, ale dnes jsem jej chytil! Kličkuje a neustále mění směr s divokou touhou uniknout. Následuje své chutě, a když zatouží po sladší trávě, odchází, kam se mu zachce. Jeho mysl je vzpurná a paličatá. Když jej chci zkrotit, musím zvednout bič.
http://blog.baraka.cz/2014/12/jake-to-je-byt-v-hare/
https://marek.blog.respekt.cz/omleta-pokrytecka-moudra/
https://marek.blog.respekt.cz/seminar/
https://marek.blog.respekt.cz/kalijuga/
http://blog.baraka.cz/2014/11/10109/ prázdnota
http://blog.baraka.cz/2012/05/6520/ konečně správně o haře
http://blog.baraka.cz/2010/06/jsem-v-hare/
