Kóany byly i pro mne, kromě historek ze života záhadných mistrů středověku, prvním a tehdy největším lákadlem: to by bylo, abych ty hádanky nerozřešil, myslel jsem si jako všichni ostatní (západní) intelektuálové, kteří měli načteno. Občas mi stále chodí maily od zvědavců, kteří si píší o nějaké kóany, aby je mohli luštit jako rébusy, a pak sem tam i maily těch, kteří si myslí, že ten který kóan vyluštili. Jenže jako labyrint není bludiště, kóan není nic k luštění: není to hádanka, nic z našeho běžného intelektuálního světa. A nedá se luštit intelektem. Dokonce se mi kdysi dostala do rukou knížečka, jak v angličtině tak český překlad, vyluštěných kóanů! Oxymóron jak prase: nač je někomu vyluštěný kóan – to je jako vydání slavných detektivek s prozrazením kdo je vrah hned v předmluvě nebo dokonce na obálce! Protože i tady je cesta důležitější než cíl.
V jisté smyslu je každý kóan pozvánkou do říše ZA běžným rozumem a logikou. Jinými slovy, je to velmi sofistikovaná (ze-nová) metoda, jak slovem porazit slovo, tedy jak pozvat a donutit mozek ne-myslet (logicky) i v říši myšlení a logiky: zkrátit si cestu k nějakému objevu, nepočítat otrocky od jedné do sta, ale protože už to umím, přeskočit, je-li třeba, od devíti rovnou k devadesáti devíti. Což je zvláště u nás a v západním světě univerzit a intelektuálštiny gigantický úkol, nutně vyžadující docela jinou techniku řešení. Ne že by v Evropě neexistovaly pokusy porazit logiku (za všechny vzpomeňme filosofy Wittgensteina nebo Ladislava Klímu či spisovatelku Gertrudu Steinovou s jejím růže je růže je růže, ale to jsou jen jiné kategorie běžného myšlení, malinkatý trochu provokující povrchní extrém, hra se slovy).
Arogance, s jakou dějiny evropského myšlení a umění donedávna ignorovaly mimoevropský svět, se projevila i v říši duchovnosti (až na výjimky a extrémní verze misionářů): až teprve surrealisté se snažili dostat z pasti slov pomocí snů, ale i obrazy Magritta (nápis to není dýmka na obraze dýmky) jsou ve srovnání s kóany jen povrchním, i když občas efektním pokusem natrhnout otrokářství jazyka, tedy realitu. Zpohodlnělé ego běžného člověka v současném matrixu se navíc osvícení (probuzení z iluzí, realizace svých potenciálů, svobodné vůle) až maniakálně bojí. Přitom kóany byly a jsou i mandaly, tanky, kolo samsáry. Více viz níže odkazy na starší blogy.
Zatímco totiž už v dávné Indii učenci věděli, že život je iluze (mája), evropští filosofové zase až na výjimky podlehli zvláště v minulém století iluzi slov a pojmů a zvláště materialismu. Dnes začínáme tušit, že iluzí (chcete-li, matrixů) nás obklopuje mnoho vrstev, a až na zenové mistry nemáme ponětí, jak moc jsme jimi ovládáni. Ačkoliv nás ve škole učili, jak jsme my lidé svobodní, naprosto netušíme, jak daleko jsme se dostali od svobody skutečné.
Podobně tak platonicky západními psychology studované kóany, ale i mantry (rozuměj, jen o nich četli, maximálně si je poslechli) tak byly zkatalogizovány, ale prakticky nevyzkoušeny! Podobně tak západní porodníci (muži!) už přes sto let studují a provádějí porody, a muzikologové ve studovnách pilně studují středověkou hudbu… Přitom všichni vědí, že třeba rytmicky opakované pohyby těl dovedou mileneckou dvojici až k orgasmu – co asi udělá s myslí hodinové opakování, vyslovování a zpívání několika pozitivních slov mantry?
Až v posledních dekádách pronikly i do Evropy a USA první zvěsti (a pak i učitelé) praktických metod vedoucích ke kýžené transformaci (nemám na mysli zvýšený výskyt vizážistek, umělých řas a možností líčení žen a dnes i plastických operací). Když jsem u pana doktora Tomáše v polovině 70. let min. stol. poprvé uviděl deset obrázků krocení buvola, byl jsem nadšen. Zvláště ten nejabstraktnější, osvícený obrázek (jen tuší ručně malovaný kruh) mne uchvátil: to, co v očích a myslích Západu měl být a stále je naprostý konec snažení (vystudovat, dostat diplom a hotovo) je tady jen část toho všeho - a zbývají obrázky dokazovaly moudrost zenu ale i tisíciletou převratnou a zároveň skromnou prakticky duchovní zkušenost dálněvýchodních mistrů a učitelů. Když totiž např. i dnešní adept zenu vyluští kóany, musí mistrovi slíbit, že nejméně tři měsíce bude mlčet (aby nebyl typická evropská rychlokvaška, která nakonec uvadne na svou pýchu a aroganci začátečníka).
Kóany jsou takové slovní (symbolické, myšlenkové) otvírače konzerv, pomocí kterých se i špatně porozený a zákazy a tresty vychovávaný (spíše drezúrovaný) člověk může třeba jen špatně přeloženým čtením dozvědět (a nejprve jen snít) o jakés takés tak exotické a mýtické svobodě. Kóanů existují tisíce, a Japonci či Tibeťané mají celé systémy, roztříděné třeba podle intelektu: kóany otevírací, kóany pro intelektuály, pro méně chytré, pro úplně hloupé, nebo příliš vzdělané… tak jak byly potřeba v rámci klášterního života.
Kóany tak navíc odhalují i jeden z paradoxů zásadního kulturního nedorozumění: naše ovlivnění (naprogramování) i písmem a jazykem. Ti, kdo ale poslechnou instrukce zenového mistra, a např. pokud řeší kóan MU (Má pes buddhovství, tázal se mnich. Mu, odpověděl mu mistr, přičemž mu znamená zápor, jakési NE), a převalují si obrazně kóan celé hodiny, nejlépe nepřetržitě, jako horký brambor, nebo dokonce pálivý uhlík, v haře, cvičí a posilují i v běžném životě právě velmi užitečné umění vnímat svět skrz haru (která bezpečně přecedí vše, co je běžně vnímáno bez nezbytné reakce, jakoby odrazem, v zrcadle, a uchrání mysl právě před pádem do emocí, viz i fígl jak bájný rek mohl kouknout na Medúzu, aby ji mohl zabít).
Člověk tak může obvyklým způsobem vnímat realitu, ale vypíná a pak skokově vypne posuzování (včetně ulepeného připoutání ke slovům a pojmům) a nezbytnou a nevědomou emoční reakci. Nepřímo totiž trénuje pro Západ překvapivou schopnost mysli (racionality, tzv. běžné logiky) vypnout se: jako to dokázal baron Prášil, který se z bažině vytáhl za vlastní vlasy: vymanit se ze světa ega, které je dobrý sluha, ale zlý, protože nevnímaný a stále dominantnější pán.
Ostatně už dávní Indové používali a používají fígle, jak na past jazyka: kdysi dávno vesničan, který nebyl příliš chytrý, jel s kravami do města prodat část úrody, a protože se mu to podařilo docela rychle, řekl si, že se zastaví v ášramu a zeptá gurua na radu, jak dosáhnout osvícení, ale aby to bylo jednoduché, že si nic delšího nezapamatuje. Guru v rozhovoru zjistil, že vesničan neumí číst a psát a není příliš bystrý, a tak mu řekl, že stačí, když bude celé dny a týdny v třetí čakře opakovat slovo Ráma (označení velmi uctívaného a pozitivního boha). Vesničan jel domů a opakoval si Ráma, ráma, ráma, ale po nějaké době zapomněl, jaké to je slovo. Znělo to jako Mára, napadlo ho, a pokračoval v opakování. Po mnoha letech, kdy už byl v pořádku, navštívil gurua znovu, aby mu poděkoval. Guru si na něho vzpomněl, a jen tak pro kontrolu se zeptal, jaké že to slovo mu uložil si opakovat? A venkovan řekl Mára (což je jméno boha smrti).
Nápověda: říkejte si rychle za sebou máramáramáramára… a bude to znít i jako rámarámaráma… šlo a jde jen o onen zvuk, nikoliv o význam slůvka. Ostatně, ve druhé třídě jsem s klukama rád opakoval rychle za sebou slovo čapí, jež tak dostávalo silně zakázaný nádech… Mantricky opakovaný zvuk ztratí svůj slovní význam: slovo se stává mantrou, energií potravou pro třetí čakru, aniž by byl zapojen rozum, a mysl si tak zvyká na provoz bez obvyklé nadvlády ega. A pak, nenápadně, najednou, aniž to třeba má formu osvícení, začnou fungovat i jiné části dosud takto nepropojeného, tedy nepoužívaného a ztuhlého mozku.
Kóan se tak stává mantrou a na významu slov nezávislým zvukem (tedy podnětem do pravé mozkové hemisféry), a tohle víceúrovňové užití slova bez ocásku významu, jako rozumem a databází emocí neposuzovaného podnětu, se stává technikou niterného posunu kvality, a nakonec i nástrojem (metodou) vnitřní transformace. A to je něco, co žádný vědec (podobně ze skript a přednášek přes všechno vzdělání a řadu titulů a vědeckých prací žádná studentka genderových věd) nepochopí.
Jinými slovy, ego za cenu strachu ze smrti (rozuměj: iluze, že když umře ono, umře i jeho nositel) nedovolí tzv. rozumu, aby umřel (přestal fanaticky řídit a kontrolovat vše) – jak věděli i dávní moudří staří Řekové, kteří každoročně, v Eleuzíně nebo v Delfách, za pomoci odvaru z námele, tedy alkaloidu podobného LSD, na místech velmi silného vyzařování pozitivních zón, pravidelně trénovali pravou mozkovou hemisféru a intuici a dopřávali svému rozumu wellness holistickou dovolenou.
Samozřejmě, na Západě nechápaný paradox vědomého usilování je přitom toliko pro hovada dobré, jak by řekl učitel národů: chce to dočkat času, (na)trénovat příslušné myšlenkové svaly (cestičky), a docílit tak vnitřní zralosti. Proto je kóan MU! otevírací: logika a rozum jsou nakonec v koncích, chce to poslechnout tisícileté instrukce mistrů (rozuměj: předpřipravit si mysl a závity, zharmonizovat napětí na katodě a anodě, viz i mail studenta z dovolené v díle III), ale navíc nebýt k ničemu připoutaný, tedy jaksi se nesnažit, nic nečekat, a prásk, blesk osvícení! Takže pro šprty mám jako třešničku na dortu a test neusilování oblíbený kóan mého mistra: Myše žere kočičí žrádlo, ale kočičí miska je rozbita.
Zvláště zde platí paradox, že lze kóan rozlousknout jedině vypnutím logiky, ale to se povede jen trpělivou a energeticky a zdánlivě náročnou leč obvyklými formami neusilovnou prací s harou a v haře: jde tu o stejný paradox a omyl jako s českou a západní tantrou, která není uměním trénovat sex jako potěšení, ale dlouhodobě téměř kulturistickým posilováním určitých svalů v oblasti genitálií (aby byly vůbec schopny interferenčně spustit v mozku kontrolované rytmy sexuálního pudu), vedoucí až k satori, osvícení. Nebo, jde o návrat domů, do jakéhosi šťastného ráje, z doby před myšlením (což je také slavná instrukce mistrů).
Kontrolní kóan: Má Čech buddhovství?
Nápověda: anglické rčení tvrdí, že nejlepší důkaz pudinku je jeho snězení.
Návrat domů
V podvečerním tichu sedím na buvolovi a pomalu se vracím domů, klidný tón bambusové flétny zní soumrakem. Tleskám do rytmu, odměřuji hudbu nebes, udávám takt. A kdo mne slyší, zpívá se mnou!
Zápas je za námi. Zisky a ztráty se vyrovnaly. Zpívám píseň venkovského lesníka, dětem hraji melodie pro radost. Na hřbetě buvola bezstarostně pozoruji oblaka. A kdyby mne kdokoliv zavolal zpět, ani se neohlédnu.
https://marek.blog.respekt.cz/chvala-koanu/
https://marek.blog.respekt.cz/brana-bez-dveri/
http://blog.baraka.cz/2012/07/dva-koany/
http://blog.baraka.cz/2010/03/koany-navod-na-pouziti/ Andrea
https://marek.blog.respekt.cz/dobre-utajeny-zen/
