Zen je dokonale intuitivně pravohemisférový, a jako takový se dá posílit a trénovat disciplínami, které představitelé tvrdé materialistické vědy donedávna pohrdlivě nebo raději vůbec nekomentovali (podobně jako oficiální materialistická tělovýchova stále častější výroky špičkových atletů a jiných sportovců o podstatné důležitosti mysli, uvolnění, třeba při sprintu nebo potápění na jeden nádech). Zapomenout na sebe. Vlastně nic (vědecky, odborně) až tak světoborného: když se novináři ptali Tibeťana, jenž vedl první skupinu emigrantů která přešla Himáláj v zimě, jak to dokázal, že je to až zázrak, odpověděl: No, nejprve levou, pak pravou nohou, a tak pořád dokola…Věční začátečníci holt budou muset přečíst poněkud delší úvahy, prostě odstavec za odstavcem, pořád dál, pokročilým (po)stačí, když si přečtou jen název sedmého obrázku a poslechnou…
Na seminářích jsem s úspěchem (také abych pomáhal zapomenout na rozum, tedy na ego), jak kvůli uvolnění mysli a těla, tak pro natržení reality, používal např. tibetské mísy (které odborníci neurovědci a terapeuti se zájmem shlédli, ale pak raději rychle odmítli), pravé kreslení (levou rukou překreslit předlohu, nejlépe portrét, vzhůru nohama), učit se používat virguli (vlaštovku) při detekování nehomogenit (členové Sysifa stále reagují rudě už při pouhých zmínkách), zpívat alikvotní zpěv (který se ale často zvrhl na zpívání ve sboru a ztratil tak tah na duchovní branku), zkoušet tibetský běh (líbí se, ale pak jen už více nepoužijete), průchod labyrintem (jednou, a už mají lidi dojem, že to znají a přestává je to bavit, místo aby teprve skutečně začali) - hlavně abych pomohl zájemcům eliminovat kontrolu zmanipulovaného ega.
Počátkem 70. let min. stol. jsme s přáteli, se kterými jsem si vyměňoval a sbíral na stroji opisované překlady klasických jógových i zenových spisů, vášnivě diskutovali o tzv. siddhis, z hlediska racionálního 20. století o až nadpřirozených schopnostech jógínů a různých duchovních učitelů (rozuměj: které byly pro mnohé spíše zázraky). Nejprve jsem zastával moderní, tehdy současný názor, že to jsou jen přání myšlenky, bajky, ale snad, možná… jenže jak jsem tak cvičil (hata)jógu, vylepšoval zazen atd., zvládl jsem třeba postupně sebe i své tendence se vztekat (ostatně, pilně na sobě pracovat jsem začal až po jedné velké hádce s kolegy muzikanty z kapely, když těsně před koncertem, na který jsme půl roku nacvičovali, vypili placatici rumu na trému, a zase nesplnili, co slibovali a jen z trucu odmítali nové nápady: praštil jsem paličkami, kopl do bubnů a odešel rozohněn… až mi to na ulici došlo: vztek nic neřeší, a navíc škodí především mně samému).
Například jsem od dětství upouštěl emoce nadávkami, ale čím dál kratšími a méně vulgárními. Občas když jsem si nakopl palec u nohy, jsem zařval ježíšmárjá, ale postupně z toho bylo jen jéž… a dnes už ani celé ježkovy voči. A místo sakra občas nemohu se smíchem nezařvat (zvláště když se děje den blbec s až tak neuvěřitelnými kaskádami, až nezbude než se obdivně smát) sakrrr! A pak jsem postupně mnohem později začal tazatelům odpovídat na otázky, které ještě ani nepoložili, luštit křížovky a vědět předem, co kam patří, aniž jsem dočetl zadání, a zvláště v neděli téměř rovnou dopisovat tajenku. Začaly mne napadat ty správné odpovědi i co se týkalo pokusů vysvětlit tu kterou nadpřirozenou (rozuměj: pro současníky nepochopitelnou) schopnost. Byly a jsou to siddhis?
Jsem si jist, že totéž se jen v jiném provedení děje každému, kdo se začal (jídlem, meditacemi, mantrami) čistit: mysl mu začínala lépe fungovat. Po delší době cvičení (zároveň těla a mysli), sjednocování (slovo jóga znamená sjednocení) dojde k zázraku: člověk většinou není trénován vidět věci a lidi v souvislostech, osvíceně (pojem naznačuje, že si mysl jaksi posvítí na něco, co tu bylo, ale co jsme nerozeznali), nebo probuzen (z iluzí a falešných, dnes většinou učebnicových a novinových představ). Naznačuji neustále, že jsme jako holčičky v pubertě, před objevem, co všechno nám evoluce připravila, o čem zatím ani netušíme.
Mimochodem, ten pocit znají všichni běžci půl a celých maratónů, ale i středotraťaři: jednu chvíli člověka píchá v boku a je si jist, že bude muset každou chvíli zastavit, ale pak chytne tzv. druhý dech. Jakoby mávnutím kouzelného proutku uvolněná mysl přestane vysílat zmatené poplašné informace o konci dechu a bolestech toho či onoho svalu, tělo tak trochu zkratuje, ale uvolní se, a vida, běží a běží a nepíchá a nebolí a užaslý človíček si plný endorfinů vychutnává předtím netušené rezervy.
Podobně člověk funguje, když po vyřešení kóanu nebo měsících pravidelného zazenu zvykne jindy poplašenou mysl na efektivnější provoz a neumřel, když žije jakoby přidal plyn: jde to samo, bez viditelného úsilí, ale ani není třeba jásat a slavit, protože někde v hloubi mysli to vědomí, že existují netušené a téměř nekonečné rezervy hmotné a hlavně duševní, vždy existovalo. Člověk a jeho tělo i mysl jsou jeden zázrak za druhým (a od té chvíle pak chodí po ulicích jakoby pět centimetrů nad zemí a potkává podobné potenciální zázraky, kteří jen o svých možnostech a potenciálech zatím netuší). Podobné mávnutí které rozpustilo všechna mlžná oblaka iluzí jsem si vychutnával i poté, co mi začaly chodit zprávy o možnostech a zázracích přirozeného porodu (v přirozeném blaženém stavu a nerušícím prostředí), do kterého nezasahovali porodníci. Od té doby (zatím často nepochopen) nekritizuji, jen konstatuji: vidím a cítím ty obrovské možnosti každého člověka, ale i zvířátka nebo ptáčka. A užívám si nekonečný proud zázraků života a existence.
Jinými slovy, pozitivně orientovaná a natrénovaná lidská mysl dokáže neuvěřitelné věci: duch tvoří a napravuje hmotu. Pravidelně vzdychám: jak moc bychom dokázali napravit věci lidské a světské, kdyby se těhotné ženy těšily na porod a dítě a byly šťastné od početí, přes přirozený porod až k šestinedělí a kojení a výchovu batolete! Vývoj člověka je jeden zázrak za druhým, nebo jinak, jedna výhra v životní sportce za druhou, jen kdybychom si toho byli vědomi a nezacházeli s životy a přírodou jako s něčím nahraditelným.
Mimochodem, zázrak je každý mobil. Zázraků je schopen téměř každý z nás. Když jsem se rozhodl že pojedu do zenového kláštera v Japonsku, učil jsem se japonsky a zvítězil v konverzační soutěži v japonštině: díky tomu jsem získal vízum na celé dva měsíce, nejen na obvyklé tři týdny. To už jsem uměl hledat zóny a vodu a dutiny v krajině, to už jsem přeložil řadu článků a několik jeho knih a měl za sebou kurs s Rupertem Sheldrakem a vyznal se v jeho teoriích morfogenetických polí atd. Byl to zázrak že jsem se dostal (náhoda?) nejen do zenových zahrad, ale i do kláštera a ke všem těm nečekaným ale tak transformativním nástrojům?
Právě takto intuitivně jsem se dokázal vyskytovat v pravý čas na správných místech, zrovna když se tam neohlášeně objevil ten který šaman nebo znalec kabaly, když přijel ten který indický bubeník (tehdy, vážení, neexistoval internet, natož google). Nebo když jsem v letní restauraci u vedlejšího stolu náhodně oslovil dva turisty z Norska (muž ovšem vypadal velmi indicky), a v rozhovoru továrník, šijící v Oslu konfekci z indických látek, zjistil, že miluji indickou klasickou hudbu: pustil mi nějaké ukázky z walkmana, a já přesně věděl, který hudebník a na který nástroj to hraje. Tak ho to ohromilo, že mi za měsíc (protože znal i historii mého věznění a také detail, že jsem musel prodat svá tabla, abych měl na advokáta) přišel balík a v něm kvalitní indické bubínky (zázrak). Když jsem pobýval v USA, nepochyboval jsem, že se nějak dostanu na Havajské ostrovy, za přítelem. Pomáhal jsem coby dobrovolník na transpersonální konferenci v Kalifornii tak nadšeně, až si mě všimli, a v závěru jsem dostal jako nečekanou odměnu šek na tisíc dolarů (zázrak), což byla, jak jsem pak zjistil v prodejně letenek, přesně cena pro dvě osoby z Kalifornie na Havaj a zpět.
Právě takto jsem náhodně (?) potkával slavné hudebníky, se kterými jsem udělal rozhovory pro své samizdatové časopisy, právě takto jsem pak vozil z Holandska nahrávky velmi kvalitních skupin, které jsem pouštěl do éteru na stanici Vltava. Právě takto náhodně (?) jsem se seznámil a tlumočil (a pozval je koncertovat do Prahy) se zpěvákem a autorem manter Henry Marshallem, a později s Devou Premal, právě takto náhodně (?) se mi ozvala česká emigrantka, učitelka břišních tanců, které jsem uspořádal první seminář v Praze, právě takto náhodně (?) jsem zorganizoval první týdenní seminář hry na didžeridu. Byly to siddhis? Ano i ne. Možnosti tu byly vždy, jen bylo třeba zapracovat na uspořádání podmínek. Ale podobně jako současná věda, která nic skutečně převratného neobjevuje, jen postupně vždy popírá, co si myslela předtím, po nějaké době příslušné (duchovní) praxe přicházejí až nevysvětlitelné zázraky, popírající co si člověk o zázracích myslel předtím.
Právě proto, že jsem o ně neusiloval, zvládl jsem je jaksi bokem. Ale také jsem se pragmaticky naučil pokračovat v jakémsi transu vždy, když jsem něco překládal, hrál, vymýšlel, potkávat nové inspirace. Totéž jsem předváděl v rámci dvou měsíců ve vazební věznici v Ruzyni (viz kniha Český zen str. 43).
Nikdy jsem totiž nezapomněl na umění zapomenout na sebe (dělal jsem to všechno pro jiné). I do Japonska v roce 1979 jsem jel a fotil a chodil po památkách a kupoval knížky a posílal domů kufry dokumentů, abych později mohl i ostatním zprostředkovat zemi, která funguje, abych je, právě tak jako teď, když to píši, tedy o čtyřicet let později, inspiroval (aby se o totéž snažili i teď a tady). A když jsem to zvládl, a dnes je navíc k mání tolik nových lepších překladů a dokonce i přímé poznání, a navíc nabízím i duchovní shrnutí v megablogu a v desaterech, tak proč ne i vy, a kdy, když ne teď?
Ostatně jiným člověčím aspektem života guruů a mistrů je (zvláště kvůli výchově budoucích duchovních učitelů v klášterech, většinou ne náhodou vysoko v nedostupných horách) jejich nečekaná nepřipravenost na záplavu sexuálních nabídek v Evropě a v USA, kam v druhé polovině 20. století přijížděli učit z Japonska, Indie i Tibetu. Chogyem Trungpa dokonce vydal nádherně drzou knihu o závislosti Zápaďanů na diplomech o nezávislosti (na materiálních a jiných oceněních, Duchovní materialismus se jmenovala), ale sám to také občas nezvládl: alkoholu, bohatství a sexu (podobně jako mnozí jiní dálněvýchodní mistři sem tam nějaké té studentce či sekretářce) s úsměvem podléhal. Na hluboké výstřihy, minisukně a dívčí těla v tričkách bez podprsenek tyhle duchovní učitele život v asketické tradici a v buddhistickém klášteru nepřipravil. Jak by mohl, právě izolovanost tamních klášterů umožnila mnichům, plných testosteronu, na příslušnou pro výcvik nutnou dobu zapomenout na sex (neviděli ženu, zvláště mladou, celé roky). Už Buddha totiž odmítal ženy v klášterech, protože viděl, co jejich přítomnost (ač v neforemných a velmi volných kimonech, včetně vyholených hlav) v komunitě (z)působí.
Tohle všechno ale řeší a snad vyřeší pomyslné tři generace vědomě přirozeně a osvíceně (po)rozených malých buddhů. I současní duchovní učitelé, až na dvě tři výjimky, se narodili a vyrůstali v současném velmi špinícím světě. Poté dosáhli osvícení, ale základ všeho toho problematického tam někde dole pod vrchní hladinou zvládnutých emocí stále je. Ideální osvícená bytost je zatím jen ideální, nikoliv reálná. Jen budoucí (doma a bez lékařských zásahů rození) malí buddhové s tím (a se sebou) mohou v budoucnu něco (u)dělat, pokud přežije homo sapiens… a uskutečnit duchovní sen namalovaný na japonské mandale světa (viz zmínka v X. díle), ve kterém budou žít jen osvícené bytosti (teď slyším tichý šum zvuku stovek pašákovských plácnutí, jak to mnohým dochází)…
Jeden můj student se přijel zeptat: Až dosáhnu osvícení, to už to budu umět s ženskejma? Zklamal jsem ho striktní odpovědí: Ne. A vysvětlil: zatímco předání genů je jeden ze dvou evolučně nejzákladnějších pudů, duchovnost, jak ji známe, je něčím nad tím, tak jako láska či přátelství jsou emoce, vznikající až na původních vrstvách životně důležitých emocí (přežití, hlad, žízeň, únik před nebezpečím atd.). Rozmnožovací pud se vší tou soustavou hormonální produkce a sexuálního puzení je a vždy bude mnohem silnější, jaksi hodně nad duchovností. Guruové, zenoví mistři a lamové sice v ášramech a klášterech celé roky trénovali i jak dobře zemřít, ale nikdo je nepřipravil na záplavu erotiky na Západě. Na sex zkrátka nelze zapomenout (viz i dávný blog I guru je jen člověk), a kulturní nedorozumění jsou přečastá. Říkejte to ale českým studentkám na víkendovém semináři, když jim zrovna přidělí nového pohledného partnera v rámci tantrického výcviku…
Jen výjimečně motivovaní jedinci (jedinkyně) si totiž nejen najdou smysl a cíl, ale změní priority, a krok za krokem se vydají chytit buvola, rozuměj, svou lidskou dospělost (realizaci svých potenciálů)… ale ne kvůli papíru nebo medaili, ale aby pomohli jiným! Protože, další zenový paradox, matrix okimonovaných studentů s diplomem toho kterého na Západě usazeného mistra je právě tak iluzí, při vší úctě k těm poctivým, jako matrix otitulovaného mistra, v praxi spíše ředitele několika klášterů či center.
Ale při trpělivé a umanutě neusilovné práci na sobě samém (tedy spíše na jednotlivých disciplínách), při až bodhisattvovské pomoci jiným, se nakonec občas podaří vyčistit se a zeskromnět až tak, že (jako mnich po desítkách let v klášteru někde v Japonsku nebo v Číně) snad i tady u nás budou žít a pomáhat druhým lidé, kteří i v krizových chvílích budou myslet na jiné víc než na sebe: a s ranečkem na holi budou i po osvícení zase denně chodit na tržiště (viz poslední obrázek): nejde přece o olympijskou soutěž v počtu osvícených mistrů, ale o lidi, kteří budou schopni osvíceně jednat pro druhé!Tedy ne soutěživých rybářů, ale tolerantních učitelů s respektem ke hře dětství a jinakosti, schopných naučit každého seriózního zájemce lovit ryby (dokud jsou).
Zapomenout na dosavadní povrchní a chybující sobecký život v povrchní a pokrytecké společnosti (ne)lze, ale být ke všem tolerantní (mnozí zase až tak nemohou za to, co je formovalo) je něco jiného. Kapleau vyprávěl, jak už coby zenový mistr navštívil jednu vesnici, a u vchodu do kláštera museli všichni překročit ožralce, válejícího se přímo v malé brance. To je pan Jamada, omlouvali se organizátoři setkání, opilce uklidili, a slavnost mohla začít. Kdy vše úspěšně proběhlo, a kanadský mistr zodpověděl i několik otázek, zeptal se sám, jestli mají ve vesnici nějakého duchovního rádce a učitele. Máme, říkali vesničané. A koho, proč tu není? No, on je to pan Jamada, setkal jste se s ním ve vchodu. Ten ožrala, divil se kanadský zenový mistr? No, on má problémy s pitím, ale jinak je to výborný duchovní učitel a často pomohl skoro nám všem…
Zapomenout na sebe i buvola
Bič, provaz, buvol i má osoba se rozplývají v Prázdnotě. Obrovské nebe se nedá poskvrnit žádným soudem či myšlenkou, stejně jako se sněhová vločka rozplývá ve výhni kovářské pece a pramen se ztratí v nezměrném oceánu. Stopy patriarchů připomínají kapku rosy v poledním žáru nebo vánek mizející na obloze.
Nehledám již osvícení ani Buddhu, nevyhledávám jejich blízkost, ale nezdržuji se tam, kde nejsou. Veškerá přání zmizela, netoužím po ničem. Nikdo mne nevidí, protože nepřebývám v žádném stavu. A i kdyby ptáci v chvále a poctě sypali nádherné květy na moji cestu, nemělo by to žádný význam.
http://blog.baraka.cz/2013/09/tri-unce-praxe/
http://blog.baraka.cz/2014/06/alikvoty-pro-hledace/
http://blog.baraka.cz/2013/05/paradoxy-bodhisattvy/
http://blog.baraka.cz/2012/11/schumacher-college/
https://marek.blog.respekt.cz/ucitel-46047030/
