Tvrdím celé roky (přinejmenším od konce 90. let min. stol., kdy jsem na kopírce nechával kopírovat z USA zasílané časopisecké a newsletterové materiály pro přílohu časopisu Regenerace a později i pro knihu Nová doba porodní), že ženy nemusí jezdit do ášramů a zenových center, že jim stačí přirozeně porodit. Později jsem s nadšením šířil informace o tom, že ženě se v pubertě, v těhotenství, ale i po přirozeném porodu a v šestinedělí vícekrát přestaví a apgrejduje mozek (no kdo z vás to má, pánové?). Jenže současné ženství je někde hluboko ukryté… Ženy v zenu se celkem snadno naučily techniku sezení a dýchání, ale tím to končilo: ztratily se (a spolu s většinou dalších studentů se stále ztrácejí) v překladu, ve formálnosti.
Později pak zvláště ty, které porodily ve velkoporodnici (továrně na poškozené výrobky, termín sociologa Bohuslava Blažka), anebo císařem na přání, a také tzv. bitevní kočky, mi nikdy, ke škodě své i svých potomků, neuvěřily (a vyčítavě se ihned třeba po velmi pozitivních prezentacích o výhodách přirozeného těhotenství a porodu, místo otázek jak na to běžně a mimo mísu ptaly: Proč nás pane Marek tak kritizujete?) Tak jako tvrdím, že teoreticky je každý zdravý člověk schopen dosáhnout osvícení, podobně totiž také tvrdím, že prakticky každá manželka je pro toho kterého muže (i díky několika miligramům chemikálie, které říkáme hormony), ta nejlepší (a naopak)… viz zenový příběh níže (a ženská desatera na konci seriálu pro věčné začátečníky).
V blozích na ženská témata jsem kdysi psával, a na přednáškách také opakoval, že všechny spory a iluze mezi ženami a muži jsou jen sémantickým nedorozuměním. Jinými slovy, na rozdíl od tvrzení dnes matrixově hojně popletených studentek a profesorek genderových věd, jsou i mnohé emancipované ženy, stejně jako studenti zenu, jen oběťmi dnes už až gordických klubek iluzí a mýtů. A mýty a iluze vládnou: šťastné zdravé těhotenství, namáhavý ale bezbolestný orgasmický porod, s dítětem synchronizované slastné šestinedělí, to vše a mnohé další by bylo a je, stejně tak jako osvícení, možné, dámy. Jak porod, tak kojení, tak přinejmenším třetí přirozený porod opravdu může být orgasmický – a žena je rázem přirozeně duchovní a intuitivně budoucnost tušící součást přírody, a záruka další zdravé generace… Mimochodem, dámy, i tento blog přináší velmi pozitivní zprávy, nenechte se poplést negativním programem svého jiného mozku.
Kdyby žil současný americký psycholog Philip Zimbardo před osmi sty lety, byl by (pro své snahy natrhávat stávající psychologickou realitu) jistě uznávaným zenovým mistrem (najděte si a pozorně vychutnejte i jeho rozhovory na ČT 24), a určitě by souhlasil s mými (rozvedenými bitevními kočkami tak odmítanými) názory, že případná regenerativní změna ve vztazích musí vycházet nejprve od ženy, a že jsou to ženy, které dělají muže a spokojenost v rodině. Ve své nejnovější knize Odpojený muž rozebírá Zimbardo výsledky výzkumů, podle nichž dnes (v důsledku nedorozumění žen se sebou samými ale hlavně s manželi) muži často selhávají ve studiu, společensky i po sexuální stránce. Připomíná velmi rozšířený život v neúplné rodině bez otce, snadnou dostupnost videoher a volný přístup k pornografii na internetu.
Emancipované a často přepychem rozmazlené ženy si dnes stěžují, že opravdoví (poctiví, upřímní) muži vymřeli, ale mluví o nich a jednají s nimi a mezi sebou vyčítavě, bez respektu, mužsky. To pravá ženskost a pravá manželství a národy vymírají. Drsně odmítnutý poctivý a upřímný muž dojde selským rozumem k závěru, že má-li příště dosáhnout svého cíle, musí změnit přístup. Pokud snahy mužů, kteří berou partnerské svazky vážně, samy ženy nepodpoří, a nebude o ně poptávka, sníží se i jejich nabídka. Ženy by měly (na)učit muže jak rozvíjet a udržet vztah. Muži potřebují vědět, kde dělají chybu a jak ji napravit. Je ale třeba, aby ženy muže podporovaly ve snaze najít vhodné uplatnění, učit se a žít s lidmi v reálném světě, ne ve světě videoher a pornografie, tvrdí legendární psycholog. Ženy by si měly uvědomit, jak důležité je vzájemně se podržet a jít s mužem ruku v ruce, a v neposlední řadě i to, že muže dělá mužem především matka, a pak vlastní žena (chce to ale nerozvádět se hned, když jí muž neodpoví na sms zprávu). Jinými slovy, i zen žen je především otázkou původní ženské ženskosti (a evolučního zadání), ne bojem za emancipaci a uplatnění (to všechno přijde samo poté, co budou ženy opět něžné, své muže hladící a chválící, tedy doplňující a inspirující).
Banzan ani po mnoha letech nedosáhl osvícení, a tak se rozhodl svého marného úsilí zanechat a odejít z dalšího kláštera dolů do údolí. Ve městě uviděl řeznický krám a tak zašel dovnitř a požádal: Mistře řezníku, dejte mi nejlepší kousek masa, který tady v tom vašem krámě máte. Mistr řezník (tehdy byli řemeslníci mnohdy skutečnými mistry, např. nikdy nepoužívali na své nože brousek, udržovali dokonalé ostří jen tím, že uměli rozporcovat každé zvíře tak, že řezali podél šlach a kloubů a nože se neustále samy přiostřovaly) mu ale téměř dotčeně odpověděl: Každý kousek masa v mém krámě je ten nejlepší. Na ta slova byl Banzan osvícen.
Jinými slovy, dnes dá začátečníkovi setsakra hodně práce dostat se (přes stovky slupek desítek matrixů) až k původní podstatě zenu a lidské mysli. Zvláště v posledním století, a zvláště v posledních dekádách, špiníme svá těla a své duše čím dál tím sofistikovaněji, až pro samou špínu (kterou považujeme za něco co k člověku, např. k podnikateli, nebo politikovi, dnes prostě patří) nejsme schopni rozeznat ryzí člověčinu. Naštěstí tu již přes dvě a půl tisíciletí existuje buddhismus, a pak přinejmenším od 13. století už propracovanější systém, kterému se říká zen. Přímá cesta (předání smyslu). Pro pomalejší a málo odvážné existuje dlouhá cesta trpělivosti, hínájána, a pro ty současné netrpělivé, spěchající, mahájána (s osvědčenými realitu slov a logiky natrhávajícími kóany a jinými zkratkami a hrubými záplatami).
Zenové příběhy a (evropské metafory překonávající) kóany pomáhají mnichům a adeptům Cesty překonat své i dobové a společenské limity. Kóan Brána všech buddhů z daleké minulosti (viz níže) překonává čas i ostýchavé feministické pokusy západní ženské mysli o emancipaci: tento vskutku revoluční kóan západní zenová literatura tutlala a donedávna se neodvažovala zveřejnit. I dnes o něm ale raději mlčí.
Typické genderové a kulturní nedorozumění se objevilo nedávno, když se jedna Češka vrátila z Taiwanu z kurzu čínštiny. V něm se měly účastnice, většinou ženy, konverzačně vyjádřit k hypotetické situaci: jste účastnicí dopravní nehody, manžel řidič krvácí a nemůže se pohnout, dvě otřesené děti vzadu pláčou a vy nevíte, jak vážně jsou zraněné, ale protože dokážete vylézt z auta, musíte se rozhodnout, koho zachráníte nejprve (z proražené nádrže začíná vytékat benzín a hrozí nebezpečí výbuchu). Zatímco americké a evropské účastnice kurzu vyprávěly, že nejprve zachrání děti, japonské a čínské ženy bez zaváhání chtěly zachránit nejprve manžela… se kterým by přece mohly mít v budoucnu další děti. Tahle životní moudrost je pro Evropanky a Američanky vskutku překvapivě (ze)nová, že?
Pozor na další iluzi: jakoby se zen dal vystudovat a osvícením (ale v Evropě i dokončením vzdělání) mohlo něco (s)končit. Diplomem (ale ani smrtí toho či onoho mistra) přece nic nekončí. Navíc v Evropě a v USA ženy stále nemají možnost vystudovat na matku – budoucí mateřství atd. Duch a smysl zenu, možnost synchronizace jednoho pochopení a interferenční dar ostatním (viz Sheldrakeovy morfické rezonance), a vědomá pozornost, kterou společnost založená na základech buddhismu (a zenu zvláště) stále uznává jako etalon, a je stále součástí každodenního života, se nabízí i dalším zatím jen výjimečně umanutým hledačům duchovního, ale i běžného vzdělání dalších generací.
Naznačuji opakovaně, že každý muž je pro rozumnou a ženskou ženu tím nejlepším a ideálním partnerem a idolem – jen když ho začne a bude chválit (znám českou ženu, matku malého buddhy, která toho svého už pět let neustále chválí, a z vyplašeného maturanta bez jakéhokoliv profese vyrostl starostlivý, milující a dostatečně vydělávající muž, na kterého je spolehnutí). A že prakticky téměř každá žena (tedy aspoň donedávna, než začala emancipace a gender) ášramy, duchovní centra, zazen a jiné meditace k poznání sebe sama nepotřebuje. Má přece možnost naplnit své poslání a porodit (domorodé a jiné kultury vědí, že porodem se dívka zrodí v Ženu).
Japonka z příběhu o bráně všech buddhů jistě nepotřebovala mnohaletý zazen, ale mnohé i české mužsky vychovávané ženy rozmazlené emancipací dnes potřebují jako sůl naučit se znovu respektu k mužům (a samozřejmě jíst vegetariánsky, nemalovat se a nelíčit, meditovat prací, myslet spíše intuitivně a rozhodně pozitivně, a pečovat spíše o druhé než o sebe).
Zatímco muž musí pracně a dlouze hledat duchovnost a někdy se mu snad podaří jí dosáhnout, nebo alespoň zahlédnout smysl (buvola) svého života, ženě by stačilo být (zůstat) ženská, počít, přirozeně porodit a pečovat (opakuji, ne o své řasy a svetříky či boty, ale) o svého muže a své děti. Jenže ženy jsou dnes vychovávané a vzdělávané jako muži… a na své evoluční zadání zapomněly. Takže v (za)zenu nebo v zenovém centru by mohly nalézt i svou… ženskost, anebo spíše naopak.
P. S.: Ještě před deseti lety nic podobného, sice zjednodušeně, ale velmi názorně dvěma tak odlišným tvorům jako jsou ženy (a muži) vysvětlujícího mé tvrzení, že problémy ve vztazích jsou jen nedorozumění, neexistovalo. Dnes (jako jedno ze svých největších životních zadostiučinění) vřele doporučuji vychutnat si přinejmenším prvních 30 minut talk show evangelického pastora Marka Gungora, jinde proslaveného svými přednáškami o manželství a vztazích mezi muži a ženami. Škoda že to nemohou vidět a objevně zažít mé tehdejší partnerky, ale i studentky zazenové meditace, kinhinu (meditace v chůzi), či nadšené (ne)řešitelky kóanů: stejně by mi ale ani dnes (kognitivní disonance) nedaly za pravdu.
Zapomenout na sebe
Bič, provaz, buvol i má osoba se rozplývají v Prázdnotě. Obrovské nebe se nedá poskvrnit žádným soudem či myšlenkou, stejně jako se sněhová vločka rozplývá ve výhni kovářské pece a pramen se ztratí v nezměrném oceánu. Stopy patriarchů připomínají kapku rosy v poledním žáru nebo vánek mizející na obloze.
Nehledám již osvícení ani Buddhu, nevyhledávám jejich blízkost, ale nezdržuji se tam, kde nejsou. Veškerá přání zmizela, netoužím po ničem. Nikdo mne nevidí, protože nepřebývám v žádném stavu. A i kdyby ptáci v chvále a poctě sypali nádherné květy na moji cestu, nemělo by to žádný význam.
http://blog.baraka.cz/2010/03/zen-duchovnost-a-sex/
http://blog.baraka.cz/2014/03/nejen-o-ceske-tantre/
http://blog.baraka.cz/2014/05/podrobneji-komentovane/
http://blog.baraka.cz/2011/04/brana-vsech-buddhu/
http://blog.baraka.cz/2011/07/ne-sobe-ale-jinym/
