Již téměř čtyřicet let přednáším a píšu (poslední dobou spíše mezi řádky) o tom, jak moc je tato společnost promořená všemi minulými chybami (typu poručíme větru dešti) a hlavně neřešenými a zamlčovanými problémy ve všech oborech a odvětvích. Do pádu totality jsem jezdil po vlastech českých a moravských s přednáškami a ilegálními semináři, na kterých jsem mluvil o přicházejícím novém věku, a o předpokladech skutečné změny (tedy o špatně zapnutých knoflíčků a laxnosti s tím cokoliv dělat, i o tradiční české neschopnosti se domluvit a situaci kolektivně začít měnit). Psával jsem a přednášel, jako o možném počátku řešení, o škodlivém a násilném systému porodů (a škodlivých jeslích a školkách a autoritářských osnovách ve školách, kde si děti nehrají) jako o další ze základních příčin naší následné a neřešitelné zabedněnosti, a nadšeně popularizoval metody, jak to všechno postupně změnit. A dodnes propaguji i pozitivní příklady, že a jak to (bohužel v mnoha jiných státech a zemích) jde. Ester Ledecká a Norové na hrách zimní olympiády nám opět naznačili, jak na to. A tak si zavzpomínám (abych naznačil kontinuitu svých zájmů o zimní a jiné sporty a názorů na umanutě alternativní soukromé aktivity, jejichž čas snad konečně nastává, uspěchaní mohou přeskočit) a snad nadchnu a inspiruji citáty…Začal jsem chodit do první třídy v roce 1953 a moc dobře si pamatuji, jak jsem v čítankách povinně začerňoval titulní strany s portrétem Stalina, pak Malenkova a Bulganina, a jak jsem postupoval třídami nahoru, byl svědkem osobních selhání učitelů, členů KSČ (ředitelova specialita byla vtrhnout do třídy před začátkem hodiny a potrestat všechny zlobivé děti: rozuměj, kdo neseděl v lavici s rukama zkříženýma za zády, byl potrestán ranou pravítka do dlaní), udávajících domovnic a uječených uklízeček, zakládajících členek KSČ, které mokrým hadrem terorizovaly i primáře nemocnic.
Byl jsem na základce a pak jedenáctileté střední škole v Krnově aktivní, protože na všechno nové velmi zvědavý šprt, a v místě bydliště také vedoucí různých ad hoc sestavených sportovních pouličních partiček (s právem vybírat další jednotlivé hráče vybíjené, volejbalu, hokeje), a nesnášel jsem protežované ale nešikovné jedničkářky, které mi do družstva ve škole nutili učitelé a ředitel. V páté třídě mě poslali do Kyselky u Karlových Varů na výkrm, ale já tam brzy objevil sklad sportovních potřeb a zkoušel je a sebe, až jsem na konci dvouměsíčního turnusu byl jediný ze dvou set dětí, kdo nepřibral.
Dělal jsem všechny sporty nejprve sám, z fotek a televizních přenosů jsem zkoumal potřebnou techniku (třeba hodu diskem nebo bekendového topspinu v pingpongu), sám jsem si vyráběl primitivní doskočiště a (na)trénoval různé styly a nakonec žasl nad vynálezem flopu. Proto jsem byl ve všech odvětvích ten nejlepší a natrénovaností (techniky) překonával i spolužáky o půl metru vyšší a dvacet kilo těžší. Na konci desáté třídy (jedenáctiletky) jsem s vysvědčením (teprve!) dostal všechny diplomy za všechna vítězství ve všech školních a městských závodech (například ve sjezdu a slalomu na lyžích).
Dokonce mne všechno tělesné, i prostná, bavila tak moc, že jsem na sebe upozornil v davu ostatních nacvičujících na spartakiádu, a u vysvědčení dostal za vzorný nácvik i nějakou nesmyslnou knihu (proto jsem ale disciplínu a schopnosti těla mnohem později jako když našel při nácviku jógových ásán, zazenu a meditace). Situace se v principu a v českém systému státem organizovaných sportů ovšem za celé ty roky nezměnila (Žádný z našich medailistů ze systému nevzešel, protože ho tu od roku 1990 nemáme, přiznává už sám předseda českého olympijského výboru Kejval: Zbořili jsme ho a teď se ho teprve zase snažíme zavést)… ani lidé a hlavně bafuňáři a ministři a byrokraté se totiž až na výjimky nemění. Stát by měl začít konečně podporovat funkční rodiny, dobře vychovávající své děti, napsala po vítězství Ester Ledecké na svém blogu bloggerka, a pokračuje:
Protože o takové by nám mělo hlavně jít. Ne naopak peníze přerozdělovat těm, kteří se chechtají tomu, že někdo může vstávat v šest ráno. Ano, může – třeba Ester. Když jde na svah, aby pro nás vyjezdila dvě zlaté. Státe, zdegenerovaný pseudokorektností, což je krycí název pro růžové brýle, měl by ses konečně vzpamatovat, apeluje. A podporovat ty odpovědné. Pracovité. Kteří chtějí. Jak prosté.
Situace se u nás, až na výjimky (a umanuté alternativní jednotlivce, jako byl Lukáš Pollert), po jednačtyřiceti letech komunismu a ani po sedmadvaceti letech po sametu, bohu a nám všem žel, moc nezměnila. Jak se to má dělat (zde ve sportu) ale předvedlo na těchto hrách olympiády Norsko: Naší představou je sport pro všechny, řekl předseda norského olympijského výboru Tom Tvedt: Děti mladší 12 let by se měly sportem hlavně bavit. Takže do té doby se nesoustřeďujeme na to, kdo vyhrává. Místo toho se snažíme přitáhnout děti do některého z našich 11.000 místních sportovních oddílů. V těchto organizacích pravidelně sportuje 93 procent dětí a mládeže v Norsku. Všichni naši medailisté začínali v místních sportovních oddílech, dodal.
Tuto filozofii potvrzuje i Tore Övrebö, šéf organizace Olympiatoppen, která sdružuje vědce, trenéry, výživové poradce a další, kdo pracují s olympioniky. „Děti do 12 let mohou soutěžit, ale nezaznamenává se, kdo skončil na prvním, druhém, třetím místě. Chceme, aby si hrály. Aby se rozvíjely po společenské stránce. Aby příliš nedychtily po vítězství. Při sportování a hrách se toho hodně naučí. I to, že je nikdo nehodnotí, že nikdo neměří jejich výsledky, jim dá hodně. Cítí se lépe a u sportu zpravidla déle vydrží,“ citoval list The Time Övreböa, podle něhož má hlavní motivací sportovců po celou jejich kariéru být právě zábava a trávení času s přáteli. Zlatá a následováníhodná slova…
Navíc, věřte nebo nevěřte, norští olympionici nedostávají od svých svazů žádné odměny a prémie. Domníváme se, že prémie dělají z lidí něco, co by být neměli, objasnil Övrebö. A podle stříbrného a bronzového medailisty z Pchjongčchangu lyžaře Kjetila Jansruda platí v norském olympijském týmu ještě jedno pravidlo: Není v něm místo pro idioty (rozuměj: pro vyžírky, šmejdy, sázkaře a různé Pelty) Není důvod, proč by se dobrý sportovec měl chovat jako pitomec, řekl listu The Guardian.
Proto rád koukám na přenosy z vrcholových sportovních událostí: vidím nádherné hotové mladé lidi, neopakovatelné a před pár lety nepředstavitelné akrobatické výkony (na bruslích, snowboardech či lyžích v U-rampě, učí nejen tělesné, ale i duševní rovnováze ale i fair play), a sleduji nové sportovní techniky a vynálezy. Protože jsem vždycky tušil, že ve zdravém těle fungují zdravé charaktery. A že dobří atleti všeho druhu se ve svém výkonu rozpouštějí a ocitají mimo běžnou mysl: meditují. Nalézají, stejně jako buddhisté, jinou, skrytou podstatu existence, jsou přirozeně praví: ega se rozpouštějí, skutečný tolerantní člověk rodí. Co když navíc tím, že si hrají (vzpomeňme jak se za poslední roky technologicky vyvinula jízdní a cyklokrosová kola), evolučně trénují své mozky i těla na budoucnost? Sport rozhodně nevyřeší problémy světa, ale dokáže nabídnout dostatek krásy, poezie, ba občas až téměř nadpřirozena, napsal jeden sportovní novinář (už jsem zde psal např. o potápění na jeden nádech, ultramaratoncích, a důrazu na zklidnění mysli při skoku do výšky nebo na můstku atd.).
Proto jsem na druhé straně vždy trpěl sledováním simulantských hereckých výkonů primadon (fotbalu), a vítězstvími sportovců ze států, které podporovaly drogy… a proto jsem s ostatními nadšeně fandil orlu Eddymu nebo jiným amatérům, pro které vždy bylo důležitější se zúčastnit než vyhrát. Proto jsem vždy toužil žít ve státu, kde se žije bez pokrytectví a oficiálních lží. Proto nadšeně přeju, dokud je to bude bavit, úspěchy Ledeckým, Sáblíkovým a jiným mimostádním nadšencům. A hlavně naznačuji, že když to (ve školství či ve sportu) nejde státně, můžeme si (a našim dětem) to, navzdory státu, umanutě (za)řídit doma, v rodině.
P. S. o den později: Titulní strana i článek v Reflexu 9/18 (věnován Ester Ledecké), je uveden citátem (Ester není naše, ale je svá. Buďme rádi.). Životní příběh a postoje Ester Ledecké jsou v naprostém protikladu k čecháčkovství a švejkování, které vyznává velká část společnosti, tvrdí Viliam Buchert. Ester nezplodil žádný systém. Vše naopak dokázala navzdory systému...Doporučuji přečíst si.
