Velmi dobře se pamatuji na okamžiky slasti, když jsem v dětství v jedné mírné zatáčce asfaltové cesty ze školy domů občas zaspurtoval a riskantně kolo naklonil co nejblíže obrubníku, abych vykroužil ideální a co nejrychlejší oblouk – a v mysli nastolil slastný pocit dokonalosti. O tom ale žádný český učitel, žádný český a ruský trenér ještě dalších čtyřicet let nemluvil (i když bulharští vzpěrači, enderácké plavkyně a atletky, ruští a i naši vrcholoví sportovci trénink mysli tajně používali).
Až poslední dekády a hlavně roky i někteří naši olympijští medailisté a mistři světa v nejrůznějších, a dnes dosti často nových disciplínách nepřímo ale dnes otevřeně mluví o tom, že všechno je v hlavě (rozuměj: trénink a tělo jsou důležité, ale to co dělá vrcholového sportovce olympijským vítězem či mistrem světa je koncentrace a zároveň uvolnění mysli). Že je to právě stav mysli, který rozhoduje o tom, jestli cítíme zimu nebo teplo, zlost nebo respekt a radost, nebo jestli vypadneme v rozběhu nebo ve finále nezklameme a překonáme svůj osobní rekord.
Celkem suše to, oč tu běží, nedávno popsal otec asi nejlepší lyžařky současnosti Mikaely Shiffrinové, jemuž v televizním rozhovoru reportérka vnucovala tezi, že smyslem všeho trénování, dřiny a finančních obětí jistě musí být mučivá touha po vítězství. Ne ne, kroutil hlavou lékař, který je spolu s celou rodinou aktivním lyžařem. Je to o tom, že když trefíte na trati pár perfektních souvislých oblouků, chcete to celé zažít znovu (citoval Jiří Sobota v článku Sport pro šílence, Respekt 10/18). Naznačuji, že právě v nových akrobatických disciplínách a extrémních sportech, v tom, jak si dnešní mladí hrají a sportují, jak intuitivně objevují nové formy tréninku mozku a připravují se tak (podvědomě) na budoucnost, je naděje pro celý dnes tak popletený (a stále formálnější a zmatenější) svět. A šance pro mnohé z vás v téměř jakékoliv nadšeně, umanutě a uvolněně vykonávané činnosti hrou.
O tomtéž mezi řádky hovořívá i Ester Ledecká (pro kterou všechno končí, když projede cílovou čárou), o tomtéž mluvívali i čeští mistři světa v jízdě na divoké vodě, a další mladí úspěšní sportovci. Ale stejně by mohli mluvit mnozí mladí skejťáci, paraglajdisté, žongléři, o tomtéž by mohli vyprávět plavci, gymnasté, a jejich trenéři, když popisují stav mysli při ideálním sportovním výkonu jako flow, tok, když se něco děje samo o sobě. O tomtéž mluvil Jan Železný (a totéž se snaží předat svým svěřencům): jde o to trefit dokonale souvislý pohyb, aby oštěp letěl po ideální křivce, jakoby sám, jakoby bez námahy. Tahle uvolněnost, svoboda a volnost sprinterů (zatímco běží o závod, mimické svaly v obličeji uvolněně vlají na důkaz uvolnění mysli) se podobá svobodnému opuštění všech pokynů a zábran (a komplexů inkvizitorských funkcionářů politických stran a domovnic, nenávistných výpadů cenzorů a církevních vyháněčů dábla z žen léčitelek a šamanek).
Naopak, topornost a afektovanost účastnic soutěží krásy, porotců různých uměleckých soutěží, a neukojitelné dovednosti všech totalitních politických stran nesnášet neorganizovaný rock (nebo dokonce punk), nebo grafitti, nebo které kdysi (vy)ústily do potírání mladých hippie aktivit a jiných a dalších pokusů žít opět v rovnováze těl i myslí. To, co nazývali špinavým, je přitom dokonale přirozené a čisté, to co nazývají sprostým je orwellovsky přirozené a normální. Z milování dělají pornografii, z přirozeného pohybu spoustou pravidel sešněrované sportovní disciplíny, anebo spartakiády na povel.
Asi není náhodou, že právě v době pokryteckých rezolucí a nelogických zato drzých ideologií, fake news a stále tužší vlády formy nad duchem (stačí se podívat, jak vypadají naše zákoníky a sborníky předpisů), narůstá počet mladých vyznavačů stále jiných a překvapivých nových disciplín dosahování přesně takového stavu mysli, o jakém ví Shiffrinová, Ledecká, ale i Ondřej Bank, Lukáš Pollert, ale věděli i Michelangellové, da Vinciové, Goyové, Mozartové, Miles Davisové, Dylanové, Frank Zappové, a všichni další velcí malíři či sochaři a zenoví mistři všech dob. Tenhle divný chvilkový(často až orgasmický) trans dokonalosti vždy byl a stále je a stále častěji bude přirozenou součástí života umanutě tvořivého člověka, součástí jeho duchovních možností.
Nebo jinak: zatímco v minulosti se ojediněle nějaký indický zpěvák nebo hráč na sítár nebo tabla, anebo téměř šílený umanutý malíř sochař či skladatel sem tam letmo dotkl dokonalosti a vykroužil oblouk setkání těla a duše, dnes narůstá počet podivných sportů a zábav. A tak free diving a všechny další různé extrémně akrobatické hrátky mladíků překonávají nejen rekordy, ale také zatím platná, a nakonec spíše nebezpečná pravidla a zákony (společenské, ale i fyzikální).
Asi není náhoda, že málo chválení muži, trenéři, psychopatičtí politici ovládaní tzv. rozumem, rozuměj, zvrácenou logikou, a podléhající svému skrývanému pokrytectví, trestají, co nechápou a z čeho mají strach: třeba z přirozenosti a jinakosti žen a jejich menstruace. Že realizují svobodu jejím omezováním a zakazováním nebo aspoň zesměšňováním přirozených činností… Že nesnášejí svobodnou tvorbu, ale vyznávají stádní disciplínu. A že nejsvobodnější jsou zenoví mistři (a dvorní šašci a bajkaři).
Je to zdánlivě jen stav mysli, nic konkrétního. Ale o tomtéž okamžiku rovnováhy vnějšku i nitra mluví všichni duchovní a zenoví mistři. O tomtéž by mohly mluvit, kdyby je nezakřikli nevěřící zakomplexovaní muži, všechny přirozeně rodící a kojící ženy (které přece byly devět měsíců v jiném stavu (mysli). A totéž zakazují a trestají všichni špatně porození a zákazy vychovaní, rozuměj – nedomazlení učitelé, kazisvěti a diktátoři, premiéři a prezidenti, kterým se nedaří… protože jim nedošlo, že nejde o jejich ega, ale o princip (rovnováhy). O ideální, ale dosažitelný a vlastně bezusilovný (nějak evolucí v mysli člověka potenciálně připravený) stav mysli.
Zatímco má generace měla rock, hippie hnutí, a česká společnost pak neunesla tíhu z nebe spadlé svobody, ta současná opět sní o virtuálních možnostech změny světa, a intuitivně dělá a trénuje předtím nevídané nové formy hry na rovnováhu v prostoru, ale často i ona pak zbytečně ochotně podléhá konzumu slastí. Takže zaplaťpánbůh za ty vrcholové sportovce, kteří v přímém přenosu užívají docela jiných stavů mysli.
Lyžování, stejně jako život, může být zběsilá jízda na hraně možností, jejíž krása se vyjevuje jen občas, v krátkých záblescích absolutní, ale pomíjivé rovnováhy, končí citovaný a až zenově moudrý článek v Respektu. Ano, i Ledecká a Shifrinová dokazují, že být mladý znamená toužit být (navzdory systému) svobodnější než jejich rodiče, ale ti jim, někteří, kupodivu, na rozdíl od těch našich zakazujících, naštěstí, už často i přímo pomáhají.
