… z pocitů marnosti a vnitřní naježenosti: po marném několika nočním hledání nějakého optimistického sf filmu bez výbuchů a rvaček (na infekčním Netflixu) jsem se nakonec vzpamatoval z domácích zdrojů. K pocitům štěstí z existence mne do tlačilo postupné ozeleňování stromů na dvorku (začala střemcha, která pak spolu s vedlejším bezem rozkvetla a provoněla dvorek, pomaleji ale jistě se olistily pajasany, které nikdo nevytrhal jako nálety, a dnes jsou osmnáctimetrové, a potom začal vonět bez (šeřík)… Abych neusnul anebo nepolevil v pozornosti, občas se do závanu květinové vůně přimíchala a rozesmála mne vepřová pečeně sousedky zdola.
V sedm večer jsem byl pravidelně vnitřně projasněn pětiminutovým zpěvem nějakého kosa, anebo občasným závanem smíchu a hlavně holčičkovského výskání při nějaké dětské hře z nějakého dvorku v nějakém domě, kam nedovidím, ale doslyším. Také jsem se dobíjel pozitivní usměvavou energií občasnými návštěvami obchodního centra (chodím tam na slanou bulgurovou kaši s kozím sýrem) při pozorování batolat a holčiček. A potom mne potěšil (matemašte) a povzbudil nádherný článeček.
Nejprve jsem jej poslal mailem několika studentům, kteří mají nebo brzy budou mít děti, a teď i všem ostatním: doporučuji pomalu a několikrát si přečíst o zásadních rozdílech mezi holčičkami a kluky. Když jsem totiž koncem 90. let min. stol. na přednáškách a seminářích (většinově vždy navštívených většinou žen) kromě vtipů a informacích o rozdílech mezi ženami a muži zmiňoval základní příčinu genderového nedorozumění, všichni se tomu zasmáli jako pouhému vtipu. Na začátku století jsem pak na semináře vozil desítku exemplářů knihy Proč muži lžou a ženy pláčí a o přestávkách ji nabízel k prolistování (vydavatel byl rád, že jsem svou recenzí a neutuchající propagací nastartoval její a jeho obrovský komerční úspěch): hned jsem ale zjistil, že ženy se smály jen vtipům, které si dělaly legraci z mužů, ale nikdy ne vtipům, kterým se smáli muži.
Pokud máte doma holku, nechtějte, radí trenér a psychoterapeut Milan Studnička, aby z ní byla vrcholová sportovkyně. Holčičce, která je vedená k výkonnosti, to vždycky ublíží. Znám spoustu vrcholových sportovkyň, a to nejen ty, které ke mně chodí na psychoterapii, a rozhodně to nejsou šťastné ženy. Ta dřina jim sebrala to nejkrásnější, co ženu dělá ženou – radost ze života, něhu, laskavost. Ženám strašně ubližuje soutěživost, zatímco chlapi jsou v ní jako ryba ve vodě… Dvě holčičky jsou schopné stavět z lega jeden hrad. Kluci staví paralelně dva hrady, pak si je rozbijí a porvou se. A je to normální. Když sportují holčičky, musí si konkurovat, což je úplně proti jejich přirozenosti.
Rady jsou určeny i puberťákům a mladým mužům, kteří marně hledají svou vytouženou ženu: Až si budou vaši synové vybírat partnerku, ať si s ní hned na začátku zahrají společenskou hru. Pokud bude ta holka uvztekaná, uhádaná, tak dejte nohy na ramena a rychle pryč (podobně rychle utečte od intelektuálky se třemi tituly ze tří vysokých škol). V té ženě je soutěživost, což je šílenství. Je to známka, že uvnitř ji něco bolí, že má nízké sebehodnocení. Když se ale chechtá, i když prohrává, máte záruku, že se na tom vztahu dá hezky pracovat. Žena, která je se sebou v pohodě, si nic nepotřebuje dokazovat. Naznačuji, že kdybych to věděl v obdobích, kdy jsem se seznamoval se svými tehdejšími dlouhodobějšími partnerkami, mohl jsem si ušetřit tunu emocí a rozvod: má poslední byla tiše, ale o to usilovněji soutěživá díky koňácké drezurní výchově svého furiantského, nikdy s ničím nespokojeného a všem závidícího otce (v životě ji nepochválil, ale na rozdíl od koňů jí, Koze, nikdy nedal ani cukříček). Snad už přestala toužit po zelenější trávě po protějším kopci.
Co a kdo mne teď ještě rozesmává? Náhodné setkání s wc kdysi na louce, symbolizující usilovnou práci většiny ministrů a poslanců, s rozesmátou babičkou o berlích na ulici, s příjemnými sousedy atd. Naproti v pekařství prodává (týden na ranní, týden na odpolední směně) slečna Markéta, která oplývá nejsametovějším altem, jaký jsem kdy slyšel. Spolu s přítelem ji neustále chválíme (sebevědomím rozhodně neoplývá, asi má také jen kritizující rodiče) a rádi navazujeme hovor. A ve vedlejším domě nedávno otevřeli Prostě dobrý kafe, od sedmi ráno a přes léto i o víkendech (to vytáhnou i dva stolečky a čtyři židličky) oživují ulici. Každé ráno, když jdu nakoupit, pozdravím s úsměvem čilého usměvavého kavárníka. Tož tak… nenechme se ubít všednodenními krutostmi a ignorancí doby: smějme se a rozesmávejme sebe i ostatní.
