Tak dlouho totiž trvalo, než se (kromě několika tv filmů s obvyklým obcházením podstaty problému, totiž s taktikou mrtvých brouků) objevil názor jednoho dotčeného člověka, a druhého odvážného odborného v LN (středa 12. 9. 18), tedy devadesátiletého spisovatele Pavla Kohouta, který ve svém článku navíc citoval další dva přece jen upřímnější autory (J. X. Doležala v Reflexu a především profesora Pafka v LN). Snad to, třeba, rozhýbe stojatý rybník (ne)zodpovědných etických profesorek a ustrašených bafuňářů různých zdravotnických odborných společností.
Pavel Kohout popsal svou představu své dobrovolné a hlavně dobré smrti, a nebral si servítky při popisu stávající situace: Proč v tak pokročilé zemi, jako je ta naše, musíme bolestně a nedůstojně umírat v téhle pasti, když už jiné země v Evropě problém vyřešily? A nebojí se adresovat své otázky konkrétně: Proč jsem z obrazovky svědkem vašich nekonečných sporů, dámy a pánové poslankyně a poslanci, které jsou přehlídkou ješitnosti a často se rozpustí v blábolu? Vyloučím-li ohrožení míru či občanských svobod, neznám téma tak důležité, jako je, ano, šťastný odchod ze života… Debatu o tom, završenou odpovídajícím zákonem, jsem od vás neslyšel…
Před mnoha lety jsem byl pozván do diskusního pořadu Sněží na ČT 2, moderovaného tehdy známými publicisty otcem a synem Schulzovými, a zhrozil se nad vyhýbavými plky zasloužilých odbornic a odborníků. Trochu jsem se tehdy nad ukázkou téhle bezmezné a skrývané totality, stále ovládající naše životy od narození po smrt, rozhořčil, napsal několik blogů o dobré a dobrovolné smrti, a od té doby mne už nikdy nikam nepozvali. Až tedy teď jsem velmi rád slyšel od profesora Pafka konečně odvážné slovo do pranice: Pokud má člověk nastaveny hodnoty tak, že nejvyšší je hodnota svobodného rozhodnutí, musíme respektovat svobodné rozhodnutí o ukončení života.
Málokdo si totiž připouští hloubku totalitního myšlení institucí a státu jako takového: jsme cele zajatci systému nejen, pokud jde o daně, nejen pokud jde o očkování a porody, ale také pokud jde o umírání a smrt. Stále platí, že sebevražda, jak tomu alibisticky říkáme, je vyšetřována kriminálkou, a pokud někdo někomu pomůže odejít, může být a bude potrestán. Stát nás tak vlastní i ve smrti a po ní. Více a podrobněji jsem o tom psal v několika blozích právě před šesti lety v pramalé naději, že se mi snad podaří iniciovat jakoukoliv diskusi na toto téma. Hm. Ticho po pěšině, jen samí mrtví brouci a totalitní obava o tom vůbec začít mluvit a psát.
Nezbývá než znovu začít pokládat ty správné otázky: kdo a v jaké instituci změnu v téhle oblasti zdržuje (bojkotuje), takže je náš stát skrytě, i v téhle oblasti (ostatně podobně jako v mnohých jiných), tak surově opožděn? Komu a z jakých důvodů na tom záleží? Cui bono? Pavel Kohout má plán B i pro případ, že v jeho den D jeho sen o šťastném konci s pilulkou zůstane nezákonný: Tak si tu hostinu zařídíme jako po česku sami a rodinu ochrání před trestem ručně psaná pozvánka na mejdan, jakých jsme za život pořádali bezpočet. Vyzápasili jsme si svobodu, vyzápasíme si i smRt.
Je to otázka života a smrti, zbabělosti či občanské odvahy (už nám přece nehrozí vězení či dokonce smrt). Pojďme nastartovat tiché hnutí směřující k možnosti tichého důstojného umírání… Budou přece komunální volby: ptejme se budoucích poslanců a dávejme najevo, že budeme volit jen ty strany či budoucí poslance, kteří projeví alespoň zájem o řešení otázky smrti a umírání. Je třeba vyřešit právní aspekty, organizaci, a najít prostor, kde by se v nějakém hájku dalo důstojně odejít a spočinout.
