Od malička mne pronásledovala otázka, co to je ta pohádková živá a mrtvá voda. Poslední dobou se na toto téma rojí nádherné rozhovory, a od lidí, kteří mají s vodou víc společného než my prostí konzumenti, zvláště v posledních tropických létech a v době stále většího sucha, přicházejí i náznaky odpovědí. Užijte si zpověď čerstvého tatínka, ale také vášnivého včelaře a odpovědného pečovatele o krajinu (sází stromky kde a kdy se to dá), a třeba se nechejte inspirovat. Přiznám se, že kdykoliv zaslechnu písničku Voda má (text od moravského básníka Skácela) v podání jiného Moraváka, Jury Pavlici, mám slzy na krajíčku. Naznačuji také ale ve svých blozích, že slz na krajíčku při vědomí, jak s vodou zachází nejen naše současné na zisk orientované zemědělství, ale i vzhledem k blahosklonné samozřejmosti, s jakou my Češi plýtváme pitnou vodou, bychom slzy lítosti měli varovně mít všichni. A zároveň připomínám práce japonského profesora Emota, (viz můj více jak deset let starý blog) naznačující, jak obrovskou nadějí bude snad nejen pro vodu, ale i pro vývoj celého lidstva (a změnu stavu vulgarity u nás odshora dolů) změna a zpozitivnění našeho myšlení.
Průběh letošního léta na mě coby člověka od mala žijícího v přírodě a s přírodou silně zapůsobil. Stalo se více věcí, které byly pro mě novou zkušeností. Narodilo se nám první dítě, poté přišla největší vedra, jaká jsem dosud u nás v podhůří zažil, a zároveň po celou dobu nespadla ani kapka. Když jsem v polovině července (což je obvykle období druhé velké snůšky medu) kontroloval svá včelstva, s překvapením jsem zjistil, že jsou na pokraji smrti hladem. Pokud bych je okamžitě nenakrmil každé šesti kily cukru s vodou, bylo by po nich. Rostliny měly tak málo vody, že i když kvetly, v květech se netvořil nektar. Desítky stromů, které jsem poslední dva roky vysadil na svém pozemku v rámci sebezáchovy, shodily listy. V bytě, kde jsem měl miminko a manželku v šestinedělí, se nedalo vydržet horkem, venku bylo až 37 stupňů ve stínu.
Opravdovou záchranou nám byla řeka Úpa, ke které jsem denně rodinu vozil. V zalesněném Ratibořickém údolí bylo příjemně vlaho. Miminko spalo v kočárku, žena v houpací síti mezi stromy a já trávil vděčně dlouhé minuty ponořený v proudu, nebo tůních v říční vodě. Rybníky a nádrže byly plné silnic a nemělo ani cenu k nim jezdit. Po dvou týdnech horka i voda v řece začala ztrácet svojí svěžest a vůni. Nakonec jsme začali utíkat až do hor, do jednoho z hlubokých údolí, kterým protéká potok. V bučině rostoucí kolem něho byla až o deset stupňů nižší teplota a voda zůstávala chladná, čistá, léčivá… Proto po celou dobu tohoto léta o vodě přemýšlím více než dříve.
Dětství jsem strávil v horách, nejčastěji brouzdáním v čistých potocích a říčce. Voda mě fascinovala natolik, že i přes zákazy maminky jsem se denně vracel po pás zmáchaný a ani výprasky s tím nic nezmohly. Voda mě odjakživa přitahuje. Možná proto, že pobyt u ní jaksi kompenzuje výbuchy mojí ohnivé povahy. Poslouchám ji, čichám její vůni, ochutnávám, obracím kameny, abych viděl, co v ní žije a hlavně, pokud je čistá a studená, celý se do ní potápím.
P
roč to dělám? Před lety jsme s kamarádem strávili týden u Divoké Orlice a chodili se potápět do tůně. Na dně se chytili kamene, ponořili se i s hlavou a se zadrženým dechem jen splývali v proudu ledové vody. Počáteční bolest z chladu a překonávání touhy po nádechu se po několika vteřinách změnila v naprosté zpomalení a přímé napojení celé bytosti na vodu. Naprosto jasný a neopakovatelný pocit, jak voda vytahuje vše špatné z těla ven. Během několika vteřin odchází únava, bolest, špatné myšlenky. Celé tělo se převibruje na čistou slast. Když jsem se po minutě vynořil, byl jsem vyléčený. Tento zážitek mi navždy změnil pohled na to co je voda.
Od té doby jsem to udělal nesčetněkrát a na různých místech. Ověřil jsem si, že nejlépe funguje voda v čistých horských potocích a říčkách bez okolního průmyslu a zemědělství. Voda v řekách, kde se už vypouští nějaký odpad, tuto sílu ztrácí buď částečně, nebo úplně, bez ohledu na teplotu. Stojatá voda, i když je čistá bývá příjemná, ale pocit převibrování těla není už tak silný jako u vody tekoucí. Voda není jen tekutina, co se používá k pití, mytí a splachování záchodu jak si myslí většina lidí.
Voda je bytost, která má schopnost přijímat, nést a předávat jakoukoli informaci. Je to bytost tak inteligentní a úžasná, že ze sebe nechává vznikat všechny životní formy včetně lidí a zároveň jim (sama sobě) slouží jako médium a tvoří životní prostor. Voda reaguje změnou své struktury i na pouhou lidskou myšlenku, jak ostatně ukázaly i fotografie japonského profesora Masaru Emota: i pouhá pozitivní či láskyplná myšlenka poslaná v duchu do sklenice vody ji může proměnit v lék.
Kouzlo vody horského potoka nespočívá jen v tom, že je bez nežádoucích chemických příměsí, ale hlavně v tom, jakým prostředím protéká a jakou energii na sebe váže. Vibrace balvanů, plných minerálů vzniklých hluboko v zemské kůře. Vibrace lesa, kde nespočet mikroorganismů, hub, rostlin, živočichů žije v harmonických vztazích tvořených tisíce let. Ve vztazích tak složitých, že je těžko člověk ve své omezenosti může domyslet. Takovou vibraci může při koupeli převzít voda našeho těla, místo vibrací velkého zmatku, ve kterém většina z nás žije. Proto je úleva tak rychlá a tak citelná. Je to tak jednoduché. Vinzenz Priessnitz, kterého zachránila síla horské vody před životem mrzáka, díky tomuto poznání dokázal mnohým pomoci.
Voda nám dává mnohé. Není načase, abychom také nabídli něco my jí? Jaké vibrace dáváme vodě my ve svých vanách, bazénech, záchodech? V našem průmyslu a zemědělství? Co děláme proto, aby tu mohla existovat ve své čisté podobě? Přitom je to OPĚT tak jednoduché. Každý z nás může změnou svého chování snížit nechutné plýtvání vodou. Každý se může chovat tak aby méně znečišťoval. Řada z nás má pozemky a může je osázet stromy a rostlinami jejichž kořeny vodu udrží v půdě. Spousta z nás může vytvořit zahradní jezírka, používat dešťovou vodu, vyměnit splachovací záchod za separační. Za septik přidat kořenovou čističku a vodu znovu využít. Každý z nás má přístup k těmto informacím.
To co se děje není ani normální, ani dobré. Snad ani ten největší technokrat letos nemůže říct, že globální oteplování je mýtus. Vědci opakovaně na tuto situaci, kterou je třeba začít okamžitě řešit, upozorňují. Bez dostatku vody v krajině se celý ekosystém zhroutí. A s ním i naše komfortní životy v naší pohodové zemičce, ze které voda pouze odtéká, ale žádná odnikud nepřitéká!
Je nejvyšší čas ponořit se do vody, vyslechnout její volání, pochopit jak moc je posvátná a začít dělat vše pro její záchranu.
Ondřej Straka
Odkazy na aktuální rozhovory o vodě:
Josef Fanta rozhovor:
Apel Víta Voženílka:
ukázka přednášky Nadii Siswartonové na TEDx
https://www.youtube.com/watch?v=DGiGBLwaY7U
