Je přirozené, že se každý snažíme o stále lepší fungování. Trénujeme sami sebe v mnoha disciplínách nejméně dvě desítky let, ale často celý život. Již ve škole jsem začal trénovat i věci, kterým jsem mnohem později začal říkat duchovní: například jsem postupně dosáhl mistrovství v umění zapnout si rozhlas zrovna, když tam, aniž jsem to tušil, začal nějaký zajímavý rozhovor nebo někdo velmi zajímavě mluvil. Podobně jsem nacvičil umění otevřít noviny na té správné straně, na které byl v dobách socialismu jediný článek, který stálo za to číst. V rámci školy a později při vlastních přednáškách jsem se naučil vyladit se do jakéhosi transu, takže jsem se nepřipravoval, ale byl připraven. Podobně se tak dělo v případě koncertu, soutěže v japonštině nebo improvizovaných koncertů Amalgamu (vždy jsem ale věděl, kdy skončit).
Rád jsem rád trénoval a překonával tak sám sebe: v jízdě na kole na čas, v hodu diskem nebo ve skoku do výšky. Před lety jsem pak v zajímavém článku objevil číslovku 10 000: jeden psycholog dokazoval, že aby byl člověk schopen prezentovat sám sebe v nějakém uměleckém nebo sportovním odvětví, musí předtím trénovat alespoň deset tisíc hodin, aby se naučil, že „to“ pak funguje samo. Pak v jakémkoliv prostředí přednáší lehce, nezasekává se, improvizuje jedna báseň. Beatles čtyři roky hráli denně několik hodin, než začali hrávat, naprosto sehraní, pro veřejnost.
Dnes umím, vycvičen desítkami tisíc hodin cvičení na bubny či tabla, zenové meditace a v jiných činnostech, jednat v transu prakticky ve všem, co si usmyslím. Dokonce i „prorocky“. Když jsme bydleli za Berounem v malé vesnici, potřeboval jsem zařídit pronajatý byt policemi na knihy, nástroje a další věci. V místním věstníku jsem objevil inzerát jednoho truhláře. Objednal jsem si od něj jak police, tak čtyři stoličky, které se daly sestavit (postavit) na sebe, takže fungovaly jako komoda, knihovnička nebo skříňka. Když jsem se pak přestěhoval do nynější malé cely (nemá víc než tři metry čtvereční), sestavil jsem si provizorní postel: ukázalo se, že místnůstka je přesně na tyhle čtyři police, a na nich je deska od psacího stolu, na které leží tenká matrace, na níž spím. A dvě police se vešly na centimetr přesně – jak jsem to tak mohl (v transu, intuitivně, prognosticky), vědět?
Podobně jsem si takto nevědomě, jen tím, že jsem myslel na možnost přání či na nějakou tu potřebu, od osudu objednal a poblíž domu, ve kterém mám pronajat pokojíček, postupně zhmotnil vegetariánskou jídelnu, lékárnu a pekařství jen přes ulici, a i v neděli otevřenou sámošku jen 100 metrů od mého vchodu. Podobně jsem zvládl sny (již půl století jsem neměl žádnou noční můru), anebo mžikovým soustředěním do hary vypnout donedávna celoživotní tinitus (pískání v uchu).
Umění prezentovat své patřičné umění sportovního, malířského, lektorského výkonu, tedy to, čemu sportovci říkají zóna nebo psychologové flow, je totéž, o čem jsem čítával v knihách o indickém umění siddhis, co jsem trénoval v zenu a o čem vyprávěl můj zenový mistr.
Člověk zvládne techniku určité činnosti, ale pak musí na techniku projevu v jakémkoliv oboru zapomenout. Ve vrcholovém sportu vědí všichni trenéři, a dnes i olympijští vítězové, jak důležité je nacvičit ten který výkon (tu kterou disciplínu), ale nemyslet na to – prostě nechat to být, nechat to jaksi samo projevit, a někdy až fascinovaně, jakoby shora zírat, jak to tam dole ten konkrétní člověk zvládá – ať už tělesně nebo myšlenkově. Postupně jsem pak zvládl i velmi dlouhodobé cíle: rozhodl jsem se jet do Japonska a po dvou letech příprav na všech možných úrovních (např. jsem se naučil systém metra v Tokiu) jsem nakonec jako jeden z tisíce získal vízum na dva měsíce (které jsem prožil v jakémsi dlouhotrvajícím transu)
Dnes už i původně socialističtí psychologové vědí, že myšlenka mění fyzicky stavbu mozku i těla (zvláště, když se to, natrénovaně a s čistou pozitivní myslí, umí): čím víc jsou tělo a mysl natrénovány, čím hlouběji se člověk umí dostat do onoho transu (ve snech jsem např. trénoval umění létat) a nenechat se z transu vyrušit jakoukoliv myšlenkou: to jsem pak hned spadl na zem. Čím víc na to či ono člověk nemyslí, tím je pak ale výkonnější a překvapivě dosahuje vrcholových výkonů, o kterých předtím v období, kdy upoceně trénoval tělo i mysl, ani nesnil.
Suma genetických a lidských vlastností získaná dědičně a pak výchovou a vzděláním by se mohla nazývat karmou. Právě tak je ale možné vysledovat karmu jednotlivých národů či historických období. Až teď ovšem my neindičtí adepti duchovna zjišťujeme, jak moc záleží na celkovém naladění mysli a člověka samotného: sociologové zjistili již před lety, že například ve městě, kde se neuklízejí ulice, není dostatek košů na odpadky a samospráva nedbá o pořádek, jsou i lidé nepořádní, nespolupracují a vesele odhazují odpadky, kde se dá. Opačně ve městech, kde jsou ulice uklizeny, se i lidé mezi sebou chovají přátelsky a kooperativně.
Dnes se také ví, že to vše začíná již v těhotenství (když se těhotná na dítě i porod těší, vše běží bez komplikací, jak má), nejlépe domácím porodem, anebo že naprostá většina vězňů má to, čemu se říká vězeňský gen: násilně porození či dokonce (jako všichni diktátoři, které jejich otčímové bili) jsou náchylní k výbuchům vzteku a násilného řešení problémů. O většinově netušené souvislosti mluví jeden porodník: jak se chováme k dítěti v děloze nebo na porodním sále, tak se bude ono chovat k lidem nebo zvířatům a přírodě.
Přitom za mého mládí neexistovala možnost kulturisticky pěstovat svaly, právě tak jako čtverných krasobruslařských skoků či stovky pod deset sekund. Ve sportu a zábavě se vyvíjíme, a aniž to kluci a holky tuší, trénují tím i své mozky. To, jak vypadá současná civilizace, ovšem není náhoda, špatně porození a nedomazlení starostové či premiéři nemají nikdy dost funkcí a peněz, a lepší to nebude. Jediné řešení, o kterém jsem často psával, a které dosud nebylo nejen porodníky, ale ani ženami, pochopeno, je postupně ve třech, čtyřech generacích změnit porodnictví od samého základu. Od násilného tahání dětí z vystresovaných rodiček přejít k šťastně a orgasmicky porozeným dětem, které budou daleko inteligentnější, ale i soucitnější, než je kdokoliv z nás.
V tomto smyslu se přitom ale ukazuje, že recept na řešení všech světových problémů je znám už dva a půl tisíce let: již Buddha mluvil a začal tak vychovávat své nástupce, a v mnohých buddhistických spisech se píše o důležitosti šťastného těhotenství a přirozených porodů (tehdy samozřejmě neexistovaly obrovské velkoporodnice a porodníci v pátek odpoledne nespěchali na chaty, a proto se neuchylovali k císařským řezům).
Již tehdy bylo jasné, že se (v klášterech a duchovních centrech) dá nevědomí, tedy to, na co spoléhají vrcholoví sportovci (co je přirozené geniálním dětem a podstatou každého z nás, jen rozfoukat závoje mlhy programů civilizace, tedy dosáhnout osvícení) kultivovat a učit přirozeně (přirozeným porodem, přirozenou výchovou a učením hrou, přirozeným tréninkem nebo zenovou meditací). Vše souvisí: naše soudobá společnost zatím stále více špiní.
Ne náhodou jsem den před příchodem kamaráda, kterému jsem tohle všechno nadiktoval do počítače, na Netflixu objevil nádherný a provokativně o možnostech rozvoje lidského mozku spekulující film Luca Bessona z roku 2014 Lucy.
https://uloz.to/file/IOeGAoHYu0bB/lucy-2014-cz-tit-avi
