My co jsme se narodili hned po válce (té druhé, světové), jsme si života užili co hrdla (těch kteří byli zrovna u moci) ráčila. Jak tak poslední dobou vnímám nekrology za ty (nejlepší mozky mé generace), kteří se buď upili, nebo utrápili, čekal jsem na nějaký článek, který by situaci nějak, jakkoliv, generačně shrnul. Už je tady: Lidové noviny přinesly ve čtvrtek 16. října velký a nic neřešící, ale přece jen zásadní, protože věci přesněji pojmenovávající, článek o názorech geriatra Zdeňka Kalvacha. Ocituji, doprovodím komentářem, a zmíním i symptomatický osud jednoho známého.
„Česko vytunelovalo poválečnou generaci, křičí (nejen dle mne, ale teď i oficiálně velmi správně) titulek. Do školy chodili ve směnách, protože bylo málo tříd (já chodil do 6. F, ano na jedné z mnoha základních škol ve dvacetitisícovém severomoravském městě muselo být otevřeno pět šestých tříd). Pak se nevešli na střední a vysoké školy (existovala tzv. směrná čísla, a do Prahy na vysokou mohly jen dcery okrasních tajemníků). Když zakládali rodiny, neměli kde rodit, pak na jejich dšti nezbyla místa v jeslích a mateřských školkách. Teď na ně není připraven penzijní systém,“ píše autorka Marcela A. Šperkerová, a cituje geriatra: Poválečné ročníky jsou zvláštní generace otlučená svou přemnožeností, která bizarně centrálně plánovanou ekonomiku vždy zaskočila, když se přesouvala do dalších fází života.
A to pan geriatr připozapomněl na ideologické diktáty doby, kdy obyčejný rohlík byl pamlsek jednou za týden, jediná čokoláda byla s pomletými burskými oříšky, existovaly dva druhy chleba (obyčejný a výražkový) a stály se fronty nejen na pomeranče a banány, ale i na toaletní papír (ve školách nás glajchšaltovala povinná ruština a pionýrské šátky, začerňování Stalina a Bulgakova a dalších velikánů v čítankách, zákaz Skauta a povinné pionýrské tábory, náhražky rituálů ve formě povinného skandování v prvomájových průvodech, recitace ruských básniček při každém basketbalovém utkání s nějakým tím družebním sovětským družstvem ad lib.). A nezmínil ani nenávratné škody, které dalším generacím způsobily české továrny na děti, socialistické školy a porodnice a jesle a dobový vynález Sunaru místo nehygienického kojení
Tato generace přitom Česku poskytla luxusní ekonomické podmínky. Na důchody vydělala tolik, že penzijní účet vykazoval přebytky. Ale země všechno promrhala. Česko poválečné ročníky vytunelovalo a teď nemá peníze na jejich penze. A za patnáct let nebudou kapacity na podpůrné služby, nebude na léky a skončí to tím, že krematoria pojedou na dvě směny jako školy na začátku, varuje geriatr Kalvach. Dnes se u nás stává, že potřební lidé (rozuměj: senioři) nikam a nikomu nepatří. Komunitní služby jsou roztříštěné, pro sociální ústavy jsou příliš nemocní, naopak zdravotnická zařízení je označují za sociální a vytlačí je. Obce kk nim nemají žádnou povinnost, protože neexistuje domovské právo. Jsou demedicinalizovaní, desocializovaní i demunicipalizovaní a v této otřesné situaci také odosobnění… což ovšem není chyba těchto lidí, ale společnosti.
Po nadechnutí v závěru 60. let min. stol. přišla „normalizace“, a já začal své generaci říkat „nepovolená“ (slovo zakázaný bylo zakázané, i když StB jej ještě i v roce 1986 (!) záměrně lživě v mém rozsudku účelově použila v rámci obvinění a odsouzení za poškozování republiky v cizině… čímž naznačuji, že jsme se z toho marastu většinově vlastně nikdy nevybabrali). Osud několika vzpurných a umanutých, kteří byli permanentně naštvaní (na každý establišment), a stylově ničili své mozkové buňky pivem a pak neemigrovali (Magor a mnoho dalších, v posledku nedávno zemřelý Milan Kozelka) byl jen individuálním vyhrocením celospolečensky (režimem, státem!) (u)kradených životů. Také proto byly naděje v roce 1968 a po roce 1989 na nápravu věcí lidských ze samé podstaty pokřivených a svobodě neuvyklých dvou tří generací z principu marné. Najděte si na googlu stockholmský syndrom…
Právě Milan Kozelka (o dva roky mladší než já) jakoby až živočišně ztělesňoval to, o čem všeobecně a slušně hovoří i geriatr Kalvach. V 70. letech jsme se pravidelně vídali, několikrát společně umělecky pábili ve formě happeningů, několikrát jsme v partě okupovali Karlovy Vary a tamní pivnice a vinárny, on se občas objevil na koncertech skupin, ve kterých jsem hrál. Občas mne navštívil (a vyfasoval od mé tehdejší ženy oběd a nějaký svetr nebo aspoň tlusté ponožky), ale nikdy nepřistoupil na mé rady zkusit začít být přece jen, alespoň v osobním životě, někdy, terapeuticky, pozitivnější. V 90. letech a na přelomu století jsem ho zpovzdálí sledoval, kterak pracně v hospodě na Stodolní ulici slepoval dohromady pivem sborníky poezie na Ostravsku a jinde (k překvapení všech to dokonce i vyšlo!), a na internetu radostně kvitoval, že pro svou permanentní nasranost našel odpovídající literární formu. Když měl (ostatně jako skoro vždy) daleko do žlabu, vzkazoval jsem mu před rokem, že ho dvakrát týdně zvu k harekrišňákům na oběd. Nikdy nepřišel. Neuměl vystoupit ze své (všechno a každého) osočující masky, která začala být jistou dobu v jistých intelektuálních kruzích sadomasochisticky a spíše jen mimo jeho dosah zábavná. Už knihou Život na Kdysissippi (2008) či brožurkou Semeniště zmrdů (2012) nakonec přece jen zaujal, a tak se ti, které si nevzal do huby (pardon, klávesnice), prý cítili opomenuti…
Hm. Prý měl nádherný pohřeb. Přišlo hodně lidí a řeči byly vzletné. Pcha, chce se protestovat. Na to vám nejen Kryl (a neznámí vojíni) a Magor (i když ti dva si svých pár minut slávy ještě stačili užít), ale i Milan zvysoka kašlou! Kde jste všichni byli celé ty roky tehdy i nedávno, když Milan zoufale toužil po jakémkoliv (a samozřejmě s křikem naoko odmítaném) ocenění a potřeboval koupit další pivo a polífku? Jako obvykle a ke škodě nejen těch, kterých se to týká (týkalo), ale i nás všech, pocty přicházejí v Česku zásadně in memoriam… (protože je to bezpečné).
A tak i článek názorů geriatra Kalvacha je spíše smutný (a jaksi in memoriam), než burcující či apelativní: ano, poválečnou generaci jsme vyždímali, stejně jako doba vyždímala a odhodila do smetí i Milana Kozelku. A lepší už to pro nás, příslušníky poválečné generace, nebude: Česká společnost nemá ráda svoje seniory. To jde naprosto proti Evropě, která prosazuje koncept bezvěké společnosti.
Ano, minulé století (bez lásky) dalo zabrat i generaci mých rodičů, ale stejně vážně negativně poznamenalo jak generaci poválečnou, tu, která tady ve střední Evropě aspoň nepoznala válku, tak velmi pravděpodobně poznamená i tu následující (okomentuji někdy příště). Naznačuji již velmi dlouho: dokud nezačneme (zatím tedy alespoň na svých dvorcích) rodit své děti přirozeně (a orgasmicky, jako buddhy), dokud je nenecháme vzdělávat se hrou, dokud se nenaučíme myslet a jednat pozitivně, budou i ty další generace vytunelované…
