Jak jsi pochopil prázdnotu? Kdybych byla blízko, chytl bys mne za nos. Zkus to ale prosím slovy… Vysvětlit, ale i jen popsat prázdnotu slovy prostě nelze. Šúnjatá (sanskrtsky prázdnota, nicota, bezpodstatnost, relativita) je přitom ústřední pojem mahájánového buddhismu. Podle něho je podstatou vlastního bytí …a dokonale se shoduje i s ústředními kosmologickými tématy současnosti (astronomové celkem nedávno zjistili, že 80% vesmíru tvoří temná hmota, která je ovšem prázdnotou, a temná energie, která je také vlastně prázdnem, tak jako černé díry).
Nejen tahle prázdnota ovšem není prázdno, tak jako hmota není jen cosi, co lze nahmatat, ale ve skutečnosti právě taková prázdnota, jako vesmír: vzdálenosti v atomech mezi jádrem a obíhajícími elektrony, nebo mezi galaxiemi, jsou nepředstavitelné. A právě tohle vše, navíc ale i intuitivní nechuť ke slovům, a také že tehdy prakticky nic psaného o buddhismu, natož o prázdnotě, neexistovalo, mi pomohlo objevit praktické metody, jak vyzkoušet, a tedy se pokoušet využít (nikoliv pochopit) prázdnotu.
Tahle (vesmírná, ale i Buddhova) prázdnota je přitom potenciálně vším: vesmírem, atomem nějakého prvku, stlačenou energií, cokoliv chcete (i když představit si to neumíte). To, na co přišel ve své době Buddha, přitom byl vrcholný čin dlouhou meditací a askezí vyladěného těla, a vyčištěné mysli, která dokázala přemostit verbální a myšlenkové (pojmové, vyjádřitelné) omezení sebe sama (a lidských smyslů). Právě paralely mezi vesmírem, myslí člověka a poměry v atomech, a schopnost jazyka (formulující myšlenku) mezi slovy, v rámci nějakého přemostění (metafory) popsat nepopsatelné, je už 2600 let zdrojem úžasu, ale také nedorozumění (všechno je, ano, relativní).
To, oč jde při buddhistických diskusích o čištění mysli, je přitom právě její prázdnota : aby na hladině mysli nebyly tisíce vlnek na vlnkách vln (které vyvolávají emoční a jiné tělesné reakce). Pokud se adeptovi meditace podaří nacvičit, zvyknout svou mysl, aby neplodila myšlenky stíhající myšlenky, a její hladina byla rovná, jako zrcadlo, odrážela by se na ní (v něm) nezkreslená realita, a člověk by byl dokonalý… tedy moudrý, schopný adekvátně reagovat na každou situaci či otázku… protože i každá otázka se na takto rovné hladině mysli zrcadlí zároveň s odpovědí.
Když jsem se začal zajímat o duchovnost, a po období (praktické) jógy i o buddhismus, tedy o jeho zenovou (přesněji zazenovou, meditační) variantu, termín šúnjatá jsem pro jeho lákavou záhadnost a nepochopitelnost prostě odložil a spíše jen meditoval (abych se nějak prakticky připravil na pokus teoreticky jej pochopit). Při zazenu jsem např. měl nejprve počítat výdechy a nádechy (do desíti a zase od začátku) v haře. Trvalo mi to půl roku, než jsem udržel představu převracejících se číslic v haře tak minutu, ale hned poté jsem začal trénovat (mít v hlavě, v mysli, a poté v haře) nic. Prázdnotu. Tušil jsem, že když budu mít v haře ony číslice (nebo dokonce obrázek mistra či gurua, nebo růže, jako mívali mí jógoví známí), budu se jej pak někdy v budoucnu muset nějak pracně zbavit.
A protože jsem milovník sci-fi, vždy po uklidnění jsem v představě najednou prudce otevřel okno (kosmické lodi či kajuty, tedy své mysli) a fuíí, vyletěl do kosmické nekonečné prázdnoty. Byl jsem (rozpustil jsem se v) NIC. V téhle vizi jsem se snažil, trpělivě, bez úsilí, ale umanutě, vydržet stále déle. Něco ve mně intuitivně vědělo, že čím déle budu v prázdnotě, v ničem, tím lépe připravím tělo a mysl zápaďana na tento pro něho nepředstavitelný stav, a také tím snadněji odolám pastem slov a popisů.
Mimochodem, v té době (konec 70. let. min. stol.) se také rozšířil (snad Kunderův) termín Biafra ducha: kulturně a společensky, nejen politicky, v době stále tužší normalizace, jsem se tomu společenskému nic, úhoru, prázdnotě ducha, snažil odolat, a o to víc žít svobodně v rocku, malování, při výrobě imaginárních obalů imaginárních elpíček a vymýšlení samizdatových časopísků naťukaných na psacím stroji v pěti kopiích. Tehdejší noviny byly, stejně jako rádio a televize, plné slov, které ale nic neznamenaly, tedy prázdnoty, a prodejny knih přeplněné knihami, které se nedaly číst, jak byly o ničem.
Tehdy jsem už pilně po antikvariátech sháněl literaturu Indie (vycházely jen sociálně laděné romány a povídky), ale pak už jen spíše klasické romány z Číny a Japonska, a překládal různé duchovní spisky a knížečky z angličtiny (nejraději příběhy ze života mistrů a jejich dialogy s mnichy, kóany, ale také knihy Suzukiho a Wattse o zenu) a často narážel na evidentně špatné (doslovné nebo kulturně nepochopené a zmatené) překlady základních buddhistických (a duchovních) termínů. Jedna příhoda ze života jednoho zenového mistra mne při hledání prázdnoty (a smyslu dalších základních buddhistických termínů) nasměrovala: dva mniši se přeli, jestli se hýbe vlajka na střeše hlavní haly, nebo vítr, který hýbe vlajkou. Mistr je chvíli poslouchal a pak řekl: To vaše mysli se hýbou… Takže jsem se soustředil na vlastní mysl a prázdnotu v ní. Právě onen niterný nepopsatelný pocit z bytí v prázdnotě (při meditaci) mi pak pomohl nějaký ten špatný překlad rovnou odmítnout a s drze začátečnickou odvahou hledat a nalézat alternativní termíny (anebo alespoň použít původní termín v přece jen logičtějším, na vlastní zkušenosti např. s prázdnotou založeném kontextu): poradil jsem si nejen s Bachovým Rackem, ale i s Patandžáliho Jóga sútrou.
Naznačuji, že adept probuzení musí nejprve dosáhnout prázdnoty, aby se stal plným (rozumným, ve smyslu obnovy selského rozumu vždy po ruce). Tedy postupně si vyčistit, vyprázdnit mysl, přeplněnou (jako šálek čaje který zenový mistr ve slavném příběhu naléval buddhistickému profesorovi) poučkami, popisy, přehledy, vzorci, historickými fakty a výklady tak, až se mysl a mozek adepta cele ztratí v iluzi, že právě tohle je život: je to přitom jen popis života.
V prázdnotě (mysli) není na čem ulpívat, není cokoliv, k čemu se lze připoutat. Není pak pouto, tedy utrpení. Ale návody jak dosáhnout prázdnoty jsou dnes nekonečně dlouhé a tak mnohoslovné, že jediným řešením je zapomenout na slova. Jednou ze správných odpovědí na otázku mnicha po prázdnotě je tedy chytit ho za nos a zakroutit. Proto také sútry (i poslední česká kniha o té diamantové) tak podrobně hovoří o tom, že na Cestě k probuzení žádné zásluhy (stavění stúp, překládání a komentování súter) neexistují. O to víc je na cestě k prázdnotě (a vysvobození z iluzí) kontraproduktivní, nesmyslné vychutnávání dlouhých i když čtivých záznamů přednášek (třeba, při vší úctě, Petra Pavlíka) na téma prázdnota.
Proto také jednou místo proslovu Buddha jen pozvedl květinu v ruce: v geniální (verbální) prázdnotě tohoto gesta ovšem byly jak vesmíry plné budoucích súter a knih s komentáři, tak pozdější zenové a tibetské vynálezy metod, jak se nedat připoutat slovy a znovu a znovu nalézat Drtikolovu chudobu (protože právě takto přeložil Buddhovu řeč o prázdnotě), dnes bychom řekli tak terapeutickou prázdnotu mysli. Jeden z dalších fíglů jak na mysl pak bylo heslo beatniků Here and Now, tedy žít v přítomnosti, teď a tady (rada mého mistra Co děláš, dělej na 100% naznačila správný směr): sám život v každé situaci, jako stěrač na skle automobilu, setře tu předchozí, takže není na čem ulpět a mysl je vždy čistě připravená, prázdná). Proto lze učit jedině příkladem, buzarem nebo oklikou… A proto jsem byl tak nadšen heslem Nic nečekej, a buď připraven na vše.
Prakticky mi tehdy pomohlo jednoduché meditační cvičení. Představ si, zněla instrukce, jak tvým tělem shora dolů, páteří, prochází tenoučká, jako nit tenká linie červeného světla (klidně až z kosmu, a do hlubin Země). Pak s každým nádechem tu nit světla nechej rozšířit. Už je jako šňůrka, pak jako lano, pak je silná jako tělo, pak jako pokoj, ve kterém medituješ, pak jako město, ve kterém žiješ, pak jako země, ze které pocházíš, pak jako světadíl, pak jako celá planeta, pak jako sluneční soustava, pak jako Mléčná dráha… Pracoval jsem tedy s konceptem ničeho (cvičení samozřejmě končí zpětným postupem).
Cvičení mysli jaksi opačným směrem (představ si, že jsi obláček na modré obloze. S každým východem nech ten obláček zmenšovat, až je jako pingpongový míček, a pak jej zcela ztratíš z dohledu) bylo ještě efektivnější, a hodně mi pak pomáhalo ve vězení. Stačilo zavřít oči, a mysl byla za chvíli naprosto svobodná. Právě tak jsem byl naprosto svobodný ve svých snech. Pojistkou (a indikátorem hranic, kam se mohu vydat, a kde už by to nebylo bezpečné) mi byly emoce: vždy, když jsem nechal svou racionální mysl důmyslně vyrobit další představu prázdnoty, nebo nepřipoutanosti, a bylo to jen makyo, iluze v iluzi (dnes bych měl spíše napsat matrix v matrixu), vybublaly emoce, přišly myšlenky na nespravedlnost a že právník stále nepřišel atd., a já tak věděl, že musím začít znovu, bez myšlení, abych se znovu dostal před myšlení: proto jsem pak tak rád používal a šířil tibetskou hudbu, která to dělá odjakživa velmi efektivně, a dlouhé zpívání manter.
A proto jsem celý život, a nejintenzivněji posledních deset let, tak vášnivě rád hrával ping pong. Proto jsem právě ping pongem, tedy nutností v té rychlosti reagovat ne myslí, ale jakoby instinktem, tedy před myšlením, učil i zen (také jsem to tedy nazval zen uvolněného zápěstí). Mí studenti na to jistě vzpomínají, a zájemci si mohou počíst v blozích té doby.
Jinými a současnými slovy, zatímco Buddha a celé zástupy poučených a v recitaci a čtení a opisování súter zběhlých mnichů a duchovních učitelů, aby se nějak domluvili, museli používat slova, i když nezapomínali neustále před lpěním na slovech a jejich významech varovat, a pak po stovkách let sútry v dalších generacích mniši recitovali a mumlali (proto jsou sútry tak dlouhé a proto se mantricky opakují), my dnes už začínáme tušit, jakou hru to s námi mozek a jeho software, mysl, hrají. Lidé mysleli ve slovech už tehdy, a o to víc myslí ve slovech i dnes, v době kdy co není psáno, nebo není okecáno v televizi, neexistuje. Vědecky jsme přitom už existenci makya (máji, iluze, matrixu) dokázali. Ale neměli jsme odvahu dlouhé a k recitaci určené sútry zpětně zkrátit (to teprve čeká na nějakého buddhisticky orientovaného ale prakticky vyeditovaného archeologa buddhismu). Objevila se však možnost užít pokroku anebo ještě lépe, pomocí biofeedbacku nebo psychowalkman a jejich dalších variací naučit mysl (a mozek, protože myšlenka dává vzniknout formě, v tomto smyslu dalšímu dendritickému propojení).hravě používat téměř básnicky. Navíc průklepový papír byl velmi nedostatkový a bylo nutno s ním šetřit, a tak jsem si vypracoval velmi hutný a stručný styl psaní přes celou stránku: zkrátka neokecávat.
Postupnou očistu (od pojmů a souvislostí s pojmy, významů, od koncepce nepřipoutání k jen tak bytí, bez jakéhokoliv připoutání) je třeba jak v psaní samizdatů a později blogů, tak v životě natrénovat. Ale tak, aby se program (ego, rozum, iluze naší bytosti, která má jméno a životní historii) nezalekl svého mizení (dokáže pak pěkně poťouchle vytvářet dokonalá makya), a aby (jako tělo sportovce) bylo na ten jakkoliv imaginární přeskok laťky připraveno. Jedna z prvních metafor, kterou jsem před čtvrt stoletím vyprávěl, pojednávala o mistru světa v šachu, Boby Fischerovi, který tehdy na jedné tiskové konferenci neopatrně prozradil, že fyzickou připravenost trénuje představou, že zvedá padesátikilovou činku. Novinář se drze zeptal: to nemůžete, když je to v představě, zvedat rovnou dvěstěkilovou činku? Fischer se zamyslel a odpověděl: To ne, to bych si mohl ublížit…
I prázdnota se musí natrénovat. Postupně. A dát si pozor na to, aby na ni člověk nezůstal připoután. Já si kdysi musel dávat pozor, abych až vstanu z meditačního polštáře, nevláčel do kuchyně celý jakkoliv prázdný vesmír, a abych uměl rychle přepínat (a rodina a přátelé si neťukali na čela). Naznačuji, že čtením o koláči se (moudrosti ani duchovnosti a ani prázdnoty) ani nenajíš, ale ani nenaučíš, jak s nimi zacházet. Protože když se člověk chce zbavit myšlenek, neměl by být připoután k myšlence že se jich chce zbavit, a už vůbec ne na prázdný vesmír.
Dnes jsou sútry a knihy o buddhismu a meditaci už tak rozvláčné a popisné, a návody na použití mobilů a šlehačů tak odborné, až vlastně nepoužitelné. O nebezpečí vzdělání (obzvláště u žen) jsem v poslední době psal často. Pro řadu mladých lidí je diplom odsouzení k smrti, protože jdou a vydělávají, místo aby žili a tvořili, tvrdí režisér filmů Koyaanisquatsi a Powaqqatsi (s hudbou Philipa Glasse) Geofrey Regio (LN 1. 11. 14). Buddha nevysvětloval mnichům všechno tak, jak bylo později zapsáno do súter. Jistě i on zmínil především to či ono podstatné, a teprve z otázek stále v praxi zkušenějších mnichů vyplynuly (někdy příště) další podrobnosti a další podkapitolky, které se pár set let poté, zveršované aby byly snadněji zapamatovatelné, dostaly přes ústní vyprávění do nějakého toho tolikrát často nepozornými mnichy opisovaného zápisu.
Paradox očisty mysli tkví v tom, že si člověk současný přece jen musí přečíst nějaký ten návod či komentář, ale pak na vše musí okamžitě zapomenout… Proto jsem na seminářích přednášky a cvičení mysli kombinoval s poklonami, zpěvem manter, Akabaneho diagnostickou metodou, pomalou meditační chůzí nebo tibetským během, objímáním stromů nebo cvičením hemisfér formou LPPLPPLP (a každodenní prací na zahrádce nebo v kuchyni). Prázdnota je vždy paradoxní a jakýmkoli usilováním neuchopitelná, ostatně i v mé (studentské) variaci kóanu: Jinak přece prázdnotu nepodržíš!
P. S.: Tak jako v hudbě, ve které jsou (aniž si toho většina interpretů všimla, natož to ocenila) stejně důležité pomlky a pauzy, tedy ticho, my současní lidé už prázdnotu jako velmi důležitou součást našich životů nevidíme, a ani nevnímáme. Dokonce i v józe a ve sportu jsme fázi uvolnění (která by měla trvat nejméně tak dlouho jako samotná ásána, pozice) buď vynechali vůbec anebo nahradili stretchingem… Hmm, takže abych naznačil, jaké cesty mne (do)vedly k prázdnotě, spotřeboval jsem na to v rukopise tři hustě popsané stránky A4. Ale všimněte si, kolik je (zároveň) na vašem monitoru mezi písmenky, mezi slovy, mezi řádky a odstavci, a na okrajích… prázdnoty! Bez těch mezer byste si moc nepočetli!
