Vzpomněl jsem si na vás, jelikož jste byl jedna z mých prvních zastávek na cestě k buddhismu. Přečetl jsem vaši knihu „Návod na život“ a možná že všechny vaše tehdejší články na blogu. Hledal jsem cestu, jak „být šťastný“ a jak „být dobrý“. To bylo tak 7 let zpět. A stále na to nemám odpověď, naopak, na té cestě stále jsem, a spíše o to víc obtěžkán dalšími otázkami. Napsal po letech někdejší čtenář. Odpověděl jsem mu, že ta kniha se jmenovala Návod na použití člověka, ale že pouhým přečtením návodu přece nelze cokoliv změnit… Chtělo to sedm let cvičit podle nějakého inspirativního cvičení, kterých je kniha plná, jezdit na satsangy, a čtenář mohl být u cíle, tedy šťastný zdravý (a možná i osvícený)…
No já samozřejmě seděl zazen, ale nedokázal jsem u něj zůstat, či zůstat motivovaný. Jezdívám i na seššiny teď, ale prostě nesedím pravidelně každý den, dodal. A protože není sám, kdo vykročil, ale moc daleko se z bývalého ale i stávajícího matrixu neposunul, naznačím, stejně jako naznačovali zenoví mistři všech dob, že pouhé sezení v meditační pozici, jakkoliv zvládnuté, skutečný duchovní pokrok nezaručí a (jak naznačuje slavný kóan) ze střešní tašky, ani při vší snaze a námaze, zrcadlo neudělá. Samotný zazen totiž (jak se celá desetiletí snažím naznačit i českým pravidelným zazenistům, jejichž ega mne ale umanutě nechtějí slyšet) není Cesta zenu, ale jen jeden z pomocných prostředků. Není cílem, ale jen cestou.
Abychom si rozuměli: stále je lepší, když ty tisíce mladých lidí, kteří za poslední čtvrtstoletí vyzkoušeli nějaké meditační víkendy, absolvovali cykly přednášek o meditaci, přečetli stovky knih o dalších a dalších formách jógy a duchovnosti, a dělali co dělali, než kdyby trávili život v hospodách nebo v dýmu nejrůznějších cigaret. Kde ale (u)dělali soudruzi meditující chybu? Poměřeno výsledky (a to je mi velice líto) – kde jsou ty desítky osvícených a stovky laskavých duchovních učitelů?
Jiný mladý, velmi úspěšný a v cizích jazycích zběhlý muž mi napsal v jinak dlouhém mailu plném dlouhých popisů jeho stavů a zásluh (co všechno dělal a udělal), jistě v dobré víře, co a jak bych měl dělat se svou zděděnou cukrovkou 2. typu, a přiložil odkaz na článek jak se zbavit cukrovky za čtyři měsíce. Odpověděl jsem mu, že jeho předpoklad, že ten moudrý člověk (jeho termín), kterého čítával, a snad stále čte, neudělal i ve věci geneticky dané nemoci vše, co se dalo, je právě tak nesmyslný, jako téměř naivně drzý… A poradil mu: Nejvíc bys mi pomohl, kdyby ses naučil neklást dlouhé odstavce otázek, našel sám sebe a své poslání, a pak pomáhal lidem (nejprve tím, že by ses naučil poslouchat je, a ne programy své racionality).
Za ty roky co šířím a někdy i učím metody vedoucí k duchovnosti (a vytrvale nabízím možnost si povídat, tváří v tvář, v rámci tzv. satsangů, při nichž se dá probrat stokrát víc než v e-mailech, a rovnou opravovat slepé uličky a banální začátečnické chyby, které ovšem zmatrixované mozky, zaplevelené slovy a moudry, a z nich vyplývajícími zlozvyky, nevnímají), kolem mne prošlo pár desítek těch, kteří to v té či oné zatáčce vzdali (protože přestali důvěřovat zkušenějšímu a přestali chodit si povídat). Obvykle také přejali slovník partnerek a znegativněli tak, že i mne automaticky vnímají negativně (ale ego jim nedovolí si to přiznat). Abychom si rozuměli: právě tak se urodilo i pár takových, o které už se neobávám, a jejichž e-maily je radost číst (viz příští blog V pohodě).
Jaké jsou některé hlavní příčiny (nejen jejich) slepých uliček, zbloudění a zastavení na Cestě? Celá tisíciletí známé a stejné: pýcha začátečníka (jakmile jim něco začalo z počátku fungovat, mysleli si, že už to půjde automaticky a snadno), příliš čtení (a málo dělání, v tomto smyslu málo důrazu na praxi, přičemž, jak vyplývá z výše uvedeného, samotný zazen konečný úspěch nezaručuje… ale i sebezáchovného umění nezaměňovat účel za prostředek), příliš mnoho relativně snadných peněz a luxusu (a zvyk na vysokou životní úroveň, přičemž odjakživa platívalo a platí jak pravidlo, že čím asketičtější zenové centrum a jeho vedoucí, tím účinnější metody a výsledky, tak historické poučení, že málokdo dokáže luxus vyměnit za spíše asketickou a dlouhodobou práci na sobě samém), zbrklý (ú)spěch (začátečník po jednom semináři už začíná pořádat semináře) a nesnesitelně snadné podlehnutí ženě (rozuměj: sexu… muž se rád a ochotně přizpůsobí, aby ji neztratil, ale tím pádem jí přestane postupně imponovat svou rozhodností a mužnou jistotou, a nakonec ji stejně ztratí) atd. atp.
Dnešní mladí mužové jsou daleko inteligentnější, než jsme bývali my, a jazyky a kariéra jim také proto jdou snadněji (zvláště v dnešních globálních možnostech). Navíc se, na rozdíl od nás, kteří jsme neměli v této oblasti na čtení prakticky nic jiného, než to, co jsme si sami sehnali a přeložili, snadněji orientují i v současné cunamické nabídce spotřebních zábavních i duchovních možností… ale zase snadno podlehnou dojmu, že čeho je příliš, to za to nestojí, a že oni v matrixu přece nejsou. Nesnesitelně snadno jejich rozum přehlíží při troše pozornosti navíc zjevné pasti jazyka a (v rámci své tak použitelné úspěšnosti) odmítá si přiznat chybu.
Znával jsem desítku ajťáků, kteří vydělávali a stále vydělávají tolik peněz, až podlehli iluzi, že to tak půjde navždy, a že když se dokáží sami o sebe postarat v oblasti počítačů a technologií (a na víkendových nákupních pobytech v Londýně nebo v Paříži či New Yorku), stejně jim to půjde i v oblasti duchovnosti. Právě tak jsem potkal desítku velmi inteligentních a tehdy ještě ženských ženských, které, opakuji se, nesnesitelně snadno podlehly vábení vzdělání, kariéry, české verzi emancipace, snadného rozvodu namísto lekce z tolerance: a pokud vůbec, tak si chyby neochotně (některé z nich) přiznaly až po třetím rozvodu, kdy už téměř nebylo co napravovat.
Přestože jak mladí mužové, tak mladé ženy o kterých píši, mnohdy vykonali(y) na poli rozvoje sebe samých spoustu práce, nic z toho se nakonec (jako zásluhy) nepočítá. Ale to věděli už dávní křesťané a dnes vědí i ti, kteří se vrátili z NDE, tedy od bran smrti. Naznačuji, že iluze (matrixy) dneška jsou sice lesklejší, strakatější a sofistikovanější, ale stále to jsou iluze (pokrok : matrixy v matrixech matrixů)… a na tohle ten, který v nich plave, sám přijít nemůže (oko samo sebe pozorovat nedokáže, ego chybu nepřizná). Ego, které dělá zen, zase jen posiluje (a trénuje) sebe samo (je egem zenu, nikoliv zenem ega).
Platí zde zlaté pravidlo: čím víc se ego ježí a protestuje, tím pádnější a potřebnější to je rada a zkušenost. Druhé zlaté pravidlo: čím větší dav duchovních adeptů, tím snadnější je pro poutníka nerozeznat slepou uličku (a pro lektora podlehnout moci, i když duchovní). Třetí nejnebezpečnější pravidlo: chybami druhých se člověk sice učí nejlépe, klášteryale jen v malé skupince kolegů (píše se o osmi členech). Každé jakkoliv ušlechtile se tvářící společenstvo je pak zase jen past.
Zvláště na Cestě k sobě samému, k nalezení a uskutečnění realizace potenciálů, nelze nic uspěchat, zjednodušit, předehnat, ošidit, či dělat jednostranně (je těžké rozeznat matrix, a ještě těžší rozeznat ten další, který buduje svou snahou). Rozhodně se vyplatí přinejmenším si vyslechnout (ne jen přečíst) někoho, kdo je o pár desítek let zkušenější. A zkusit si nechat (tváří v tvář) poradit.
