Kolem mě přibývá mužů, jež mají mladinké děti, a s tím také případů „že neuhlídali své ratolesti“ od úrazů po porůznu zapomenuté vlastní děti na různých místech. To jsou vážně muži tak odtržení od svých ratolestí? Nebo čím to je? Dobrá a starostlivá a ženská otázka mne vyprovokovala, a tak se pokusím naznačit některé (alternativní) souvislosti: především fakt, že ne muž, ale až příliš často je to žena, která je odtr-žena od reality a možností dětské koordinovanosti pohybů (ve světě současné, u nás tedy moderní výchovné metody, založené na současných zjištěních neurovědců a západních a amerických psychologů, která nedorazila ani do škol, natož do tradicemi a mýtickými výchovnými zlozvyky svázaných rodin) ale i mužské schopnosti předjímat co všechno by se mohlo stát.
Dítě potřebuje lásku a hranice. I to malinkaté, i kluk průzkumník (přičemž dobře porozené holčičky jsou také daleko energičtější a zvědavější, než ty traumatizované – jak porodem, tak autoritářskou a ignorantskou rádoby výchovou, tedy samými zákazy a příkazy). Nikdy nepřestane ty hranice (vytrhnout se z ruky když přecházíme ulici prostě nesmíš a basta!) zkoumat, ale snad skončily doby, kdy klukům maminky zakazovaly běhat přes louže (to je přitom jedna z nejlepších zábav), lézt na prolejzačky nebo, coby paní učitelky, zakázaly běhat o velké přestávce po chodbě školy šmahem všem dětem. Naznačuji, že když se učitelka, terapeutka nebo psycholožka pokoušejí domluvit zlobivému školákovi, míjejí terč: chce to nejprve domluvit rodičům. Podobné je to i zde: když se žena diví, co že to muž hlídající dítě vyvádí, má problém ona… Bůhví, jak na své zapomenutí, nebo na úraz když ho hlídal tatínek, bude dítě v dospělosti vzpomínat…
Zopakuji: to, že „Muži už nejsou“ (jak tvrdí feministky a podnikáním naježené, na své partnery zato extra náročné manažerky), je vina i žen. Přesněji, právě starostlivých maminek a učitelek, které zakazují klukům běhat, prát se, padat a rozbíjet si kolena. Myslí to se zákazem běhání po chodbách školy dobře (zvláště při pohledu na klučičí rozbité koleno), ale netuší, že ženské tělo je na povrchu desetkrát citlivější než to mužské: zatímco je by modřina bolela týden, kluk si ji pohladí, zamačká a běhá hned dál – ono se opravdu nechumelí (evoluce musí kluky připravit, aby při lovu jelena dokázali běhat i trním a ledacos snesli – i proto se musí prát, soutěžit a naučit se prohrávat).
Malé dítě totiž potřebuje ke svému optimálnímu vývoji oba rodiče, míněno jak jako životní vzory, modely, tak třeba jako zdroje potravy, bezpečí, pohlazení a rutinního rozvrhu dne. Nebo jinak, většinou se mu nedostává jak každodenních rituálů, to v případě matky, tak náhodného vytržení z rutiny, to když otec popadne mimino a vyhodí ho do vzduchu: matky a tchýně omdlévají, ale v mozku šťastného mimina rostou nové neurony a dendrity jako o závod. Mimina potřebují a milují oba tyhle póly péče. A děti budou vzpomínat celý život spíše na to, jak je tatínci vyhazovali do vzduchu, než že sem tam upadli a narazili si koleno…
Z opačného konce, právě tak dítě potřebuje svobodu zkoumat a zkoušet, kam až hranice sahají, ale zároveň bezpodmínečnou lásku (pocit jistoty a bezpečí náruče matky a později celé rodiny, tedy svazku matka plus otec). Potíž může nastat, když muž dostane do celodenní péče mimino, které tak ovšem postrádá onu ženskou základní něžnou součást: jste-li vyhazováni do vzduchu každých pět minut, nebo dokonce i při přebalování, ztratíte důvěru v otce i svět (jeho signály jsou tak jiné než ty původní matčiny) a sebe a sem tam situaci nezvládnete (a upadnete a něco si rozbijete). Psychologické studie ukázaly, že to je úlek příliš starostlivé matky (nebo jejími výčitkami a obavami znervóznělého otce), co bere opičí jistotu batolatům i předškolním průzkumníkům. A že dospělí netuší, že mozek dítěte, i co do koordinovanosti pohybů, se musí učit a zdokonalovat až do dospělosti (a například teprve asi v osmi letech se propojí tak, že je schopen přibližně pochopit zákon příčiny a důsledku): tzv. rozumně mu den poté, co něco rozbije, nebo pokazí, nebo provede, dlouho a logicky vysvětlovat, co se mohlo stát, a co mu uděláte, když to udělá ještě jednou, je psychickým a nesmyslným mučením (protože dítě tomu nemá šanci porozumět). V jistém smyslu je to tak trochu prognosticky negativní sebenaplňující se proroctví.
Roste počet studií, prokazujících, že na pocit niterné jistoty, kterého se tak nedostává především silným mužům (diktátorům, vrcholovým politikům na všech úrovních lidské společnosti, kteří o to víc musí hrát role silných a postupně stále bezohlednějších panovníků), bylo zaděláno právě již v době těhotenství (např. nechtěné děti, nebo ty, jejichž matky si občas daly sklenku piva nebo vína, nebo nepřestaly kouřit cigarety), při traumatickém porodu (a takový je v tzv. moderní nemocnici, tedy porodnici, prakticky každý), v rámci výchovy drezůrou (tresty a zmíněné ale tak běžné psychický teror dlouhými vyčítavými pohovory), ale také i bezmeznou tolerancí a volností (dítě může vše, a nikdy se tak nenaučí vnímat a respektovat ony pomyslné hranice: výsledkem bude opět celková niterná nejistota – za mých mladých let se jí říkalo zakomplexovanost).
Jinými slovy, právě laskavě ale důsledně vyžadované hranice, limity, vytvářejí velké osobnosti (zvláště ve světě umění a politiky): čím víc doba a společnost na nějakého toho nabručeného kluka tlačila, tím výraznější osobnost z něho ukovala (viz Havel, Jirous, ale už i Komenský, Kepler, Bruno a stovky dalších). Co se v mládí naučíš… takže otázka výchovy k dokonalému lidství je otázkou vyvážené kombinace svobody si hrát, ale zároveň postupné výuky o existenci a výhodách hranic. A tady je nutno zmínit onu nesmyslnou debatu, jestli potomka občas plácnout po zadku. Přitom nejen výzkumy, ale i často letmo zašeptaná poznámka takto mučené ratolesti při odchodu naznačuje naše dospělácké iluze: kdy by mi raději dal jednu na zadek, měli bysme to oba za sebou.
Uvažovat o výchově takto, všeobecně, je samozřejmě nesmysl (protože každá situace a každá dětská osobnost je jiná), a úvodní otázka na odtržení mužů od svých ratolestí je vlastně k z ženského hlediska nešikovným mužům nespravedlivě a jednostranně netolerantní. Kritikou nikdy žádná žena žádného muže (ani syna) nevylepšila. Rada dokonalým matkám je v podstatě velmi jednoduchá: chválit, chválit, chválit. Při zjištění, že muž na mateřské (zatímco ženy mají péči o mimino vrozenou, muž se jí musí pracně doučovat) nezvládl batole a ono má odřené koleno, protože spadlo (ze židle koloběžky, kolotoče), zadržte dech, usmějte se, dítěti bebíčko pofoukejte, a muže pochvalte, jak krásně a inteligentně to vše zvládl… a povyprávějte mu večer v klidu, jak vám se kdysi stalo totéž. Příště i muže prostě napadne preventivně, že židle může být vratká, a tak od té doby vždy i on bude situaci a dítě jistit (stát poblíž, nezasahovat, ale být tam jako jistící lano a spodní síť pro artistu).
P. S. : A znovu si postesknu, že například obdivuhodné poselství Jean Liedloffové o geniální jednoduchosti výchovy dětí nevychováváním bylo ztraceno ve dvojím překladu do češtiny (pozorně si přečtěte můj blog na toto téma).
