Měly by adoptované děti vědět, že se narodily někomu jinému? Zatím převládal názor, že je pro ně podstatné pouze to, kdo je vychovává, nové zákonné úpravy to vidí jinak, pravdu se nyní musí dovědět už předškoláci… Dlouhý článek Hlas krve a pravda o rodičích (Edith Holá, LN 17. 1. 15) dlouze rozebírá životní příběhy několika dnes již dospělých ale i zatím ještě předškolních adoptovaných dětí a zkušenosti rodinné konzultantky v pěstounských rodinách. A protože jedno z těch dětí, dnes trojnásobná maminka, byla má dcera, naznačím co si o tom všem subjektivně i alternativně myslím.
Osmatřicetiletá maminka se dověděla, že je adoptovaná, až od svého manžela, kterému to řekla její teta. Byla jediná, kdo to nevěděl. Když se dotázala adoptivních rodičů, proč jí to neřekli, táta odpověděl, že se neptala, a máma se bála, že ji pravdou ztratí… začíná článek „ze života“. Takto zjednodušeně napsáno a redakčně kráceno to vypadá krutě (původní psané vyjádření bylo formulováno decentněji), ale podle mne právě pozdější vývoj (kdy dcera za pomoci přátel sama za pět měsíců vypátrala svou biologickou maminku, setkala se s ní, a bylo to pro ni šokující zjištění) naznačil opodstatněnost mého postoje (adoptujícího) otce. Biologická matka, která dceru po porodu jako mladistvá ani nechtěla vidět, a hned ji dala k adopci, a které rodiče namluvili, že dcera zemřela ve věku tří let na srdeční vadu, se vztahu se svou dcerou bojí a pět let po setkání se jí stále vyhýbá.
Naznačuji, že dnes trojnásobná výborná maminka prožila téměř třicet let svého života v hezkých vztazích (v klidu jsem se tehdy rozvedli, když jí bylo deset let, ale ještě roky po rozvodu jsme bydleli v jednom bytě). Protože jsem v dobách totality pracoval každou druhou noc jako hlídač v galerii, byl jsem jeden z prvních otců v domácnosti: trávil jsem se dvěma dcerkami celé dny, staral jsem se o ně, chodil s nimi na pískoviště, do parků, jezdil na sáňkách, vyráběl hračky a plácal s nimi ve sněhu velikánské kočky a jiné sněhuláky… Když jsme zkoušeli s různými kapelami, holčičky seděly pod pingpongovým stolem a tiše si hrály s panenkami, když jsme poslouchali hudbu a debatovali jak o ní, tak třeba o indické filosofii nebo o Gándhím, poslouchaly, co si dospělí (včetně cizinců) povídali. Jednou to dcerka už nevydržela, vylezla z pod stolu, dala ručku v bok, a všem anglicky hovořícím vyčinila: Mluvte pořádně, ať vám je rozumět! Proto také nebylo proč se vyptávat na „skutečnou“ matku.
Mám teď ale podezření, že inženýrky lidských duší chtějí opět od úřednického stolu zasahovat do křehkých vztahů adoptivních či pěstounských rodin, a jistě dobře míněná větička z Občanského zákoníku o sociálně právní ochraně dětí, jež mocensky zdůrazňuje povinnost pěstounů udržovat kontakt svěřených dětí s biologickými rodiči, a že dospělé děti mohou adoptivní rodiče za neposkytnutí informace o adopci zažalovat, odhaluje jejich mocenské úmysly. Copak to nepřipomíná současnou všemoc norských sociálních úřednic, které šmahem a neodvolatelně odebírají děti rodičům, rozdělují sourozence, a není odvolání? Copak kolem nás stále nebobtná atmosféra nevymahatelnosti práva? Je bezpečné a rozumné vkládat do vyvíjejícího se mozku předškoláka problémy, se kterými si v tomto státě nevědí rady ani dospělí? Víme přece všichni, že české soudy řeší své kauzy celé roky…
Proces, vedoucí k osvojení trval za socialismu celé roky, včetně různých ponižujících prohlídek bytu a psychologických výslechů, a připomínám, že i dnes, tolik let po sametové změně státního aparátu a ideologie, je byrokraticky ponižující. Přitom dodnes má Česko, přes letitá doporučení evropských úřadů a soudů, procentuálně nejvyšší poměr dětí umístěných v dětských domovech v Evropě, a cesta k osvojení (skrz úřady a soudy) trvá celé dětské životy. Jak rychle se situace u nás může „díky“ nové zákonné úpravě začít podobat situaci v Norsku, zvláště když známe řadu případů, kdy sociální pracovnice (jistě v dobré víře naplňovat stávající zákony) odebraly matkám novorozence třeba jen kvůli tomu, že maminky chtěly porodit ne v porodnicích, ale v intimitě domova, nebo že chtěly své dítě pojmenovat jinak než běžně? Za mého mládí jsme snaživě napodobovali sovětské společenské a údernické normy a slepě uctívali sovětské vědce, jako byl Lysenko nebo Mičurin, dnes rodinné konzultantky a předkladatelky zákonné úpravy slepě, protože vytrženě z kontextu, citují amerického psychologa, který přitom jen soukromě zodpověděl otázku a prohlásil, že zájem poznat své biologické rodiče má 100% adoptovaných dětí.
Chci naznačit, že cesta k individuálnímu citlivému přístupu úřadů je trnitá a nekonečně dlouhá, s množstvím slepých a ponižujících uliček… a čekat opak je spíše naivní. A že tohle vypadá podobně jako jiná demokraticky kontrolovatelná sociální inženýrství, podobající se všem dávným tendencím státu ovládat a kontrolovat všechno co se šustne, i v rodině. V našem případě tehdy vskutku nebylo proč se vyptávat, dcery měly krásné dětství. Nedávno jsem v blogu o tom, jak učit postižené děti, nemohl nenapsat: S (adoptovanou) epileptickou dcerkou jsme v kojeneckém, batolecím a předškolním věku denně několikrát cvičili (pravá ruka jí zůstala na celý život dosti nefunkční (no a co?), později musela pravidelně jezdit na pobyty v lázních, ale právě díky tomu, že tam se sžila s daleko více postiženými dětmi, získala hluboké sociální cítění, vystudovala sociální pedagogiku, a dnes je o to tolerantnější a trpělivější maminka dvou pubertálních dcer a předškoláka.
Co má dcera, kterou jsme nikdy nebrali jinak než jako naši dceru, získala setkáním se svou biologickou matkou? Ta je nešťastná, dcera smutná, nezodpovězených, protože nezodpověditelných otázek přibylo, a situace nemá řešení. Jak budou asi jiní budoucí rodiče v podobné situaci vnímat jistě dobře míněnou ale novinářsky zjednodušující a přece jen pochybující větičku „Adoptivní rodiče mám moc ráda, dali mi lásku, péči a pocit bezpečí, ale… biologická matka mi chybí?“ Nebylo by logičtější a pro všechny zúčastněné lepší být připraven říct pravdu, ale nevnucovat ji, pokud to nebude třeba? Můj postoj byl a stále je zásadový a nezviklatelně pevný: je moje dcera a hotovo. Není nová zákonná úprava potenciálním a šťouravým zasahováním do práv adoptivních rodičů (i když ve jménu práv malých adoptovaných dětí)? Není to dokonalý příklad dobře myšlených (leč úřednických a tedy mocenských) úmyslů, které, jak ví i lidové přísloví, vždycky vedou do pekel?
Pozitivní řešení jsem naznačil: do těchto situací, není-li potřeba, by bylo lépe raději nešťourat, nešťourat, nešťourat… Slavný filozof kdysi prohlásil: O čem se nemůže mluvit, o tom by se mělo mlčet… Rodinné konzultantky jistě ví o individuálních pozitivních řešeních v opačných (postupně osvětlovaných) případech, kdy dítě projevuje zájem. V mé mysli ale nikdy nebyla o tom, že dcera je naše dcera, se vším všudy, jediná sebemenší pochybnost… a až na onu tetu a několik klevetících sousedek to tak také všichni cítili a brali. Co asi zbude po úředně a zákonně a navíc paušálně povinně vynucované „pravdě“ v rozvíjející se mysli dítěte? Připomínám, že právě v předškolním věku se rozhoduje o celkové struktuře emocí člověka na celý další život.
Nabízí se logická a o smyslu této novely zákona (o osvojení) pochybovačná, i když řečnická otázka: není současné úřední volání po naplnění „hlasu krve“ zase jen necitlivým přáním Velké a na vše dohlížející Sestry? Nebyl by hlas (selského) rozumu, zvláště v dnešní době plné nejistot (a právních zmetků a nekvalitní práce zákonodárců), přece jenom více?
