Podtitul mé knihy Tajné dějiny hudby: zvuk a ticho jako stav vědomí (chtěl jsem naznačit stejnou podstatu hudby i duchovnosti) tehdy v roce 2000 nikdo nepochopil, natož aby jej (d)ocenil. Kamarádi rockeři chválili informace o hudbě, ale ptali se, proč jsem psal i o duchovnosti, kamarádi jógíni chválili informace o duchovnosti ale ptali se, proč jsem se rozepisoval i o hudbě. Současný redakční komentář časopisu Respekt (8/15) cituje výrok ukrajinského dobrovolníka, který byl zajat a mučen separatisty u Doněcku, a ve snaze jejich činy pochopit prohlásil: Rusko, to není ani tak území, jako stav mysli. A tak naznačím některé (ze)nové souvislosti…
Intuitivní (protože z vlastní zkušeností z nesmyslných bojů poučeným mladíkem) vyjádření dokonale udeřilo na hlavičku hřebíček současných komentářů politologů a komentátorů všech ras, pohlaví a televizní příslušnosti: napadlo mne hned několik parafrází, padnoucích naší české kotlince – mělo by se o muslimských radikálech, českých šmejdech a politicích, ale i porodnících a soudcích a bankéřích (ale i o bitevních kočkách a seminářových bohyních) hovořit ne jako o profesích, nebo dokonce profesionálech (při vší úctě k těm několika autentickým), ale o stavu mysli konkrétních jednotlivců.
Nesnesitelně snadná (mediální a hlavně internetově diskusní) záměna prakticky jakýchkoli témat diskuse s osobou diskutéra (princip ad hominem) se podobá jak do nebe volajícím nehoráznostem velmoci, která tvrdí, že její vojáci na Ukrajině nejsou, a pokud ano, jsou tam na dovolené, tak odborností a profesní slepotou dokonale vyfutrovaným výmluvám českých porodníků (bankéřů a ekonomů) a odpůrců ekologů a teorie oteplování…
Ukrajina dostane peníze, Rusko půdu, konstatoval jeden střízlivě rozumnější západní politický analytik. Výše zmínění diskutéři a oběti svých iluzorních stavů myslí dostali a jistě i v budoucnu dostanou svou řádnou porci termínů k přežvykování, aby náhodou nemuseli přiznat (nebo dokonce pochopit), že vnímají, mluví a jednají tak, jak je podvědomě vyladěna jejich mysl. Že jejich cenzurní mozkové algoritmy pustí dál do pozornosti jen to, co se kdysi rozhodli akceptovat (ve smyslu rčení rasisty nesnáším stejně jako černochy a židy), a co jim dnes natrénované křižovatky jejich mozkových dálnic rovnou posílají na kolej Já jsem OK, to oni… (princip kognitivní disonance a neuroplasticity u nich funguje právě tak natrénovaně dokonale, jako u profesionálních lyžařů nebo atletů).
Mí čtenáři již dávno vědí, že programově nesoudím, neviním, ale snažím se jak odhalovat skutečné příčiny stavu myslí (a státních i globálních věcí), tak přinášet alternativní pohledy, otázky a dokonce i vize, vedoucí k (samozřejmě jen dlouhodobému) řešení. Všichni, kterým došla tragédie již téměř sto let trvajícího agresivně medikalizovaného porodnictví (připomínám ideu někdejšího sociologa Bohuslava Blažka o tom, že architektonicky jsou symptomaticky věznice, kasárna, školy, soudy i nemocnice, a tedy i porodnice, tytéž odcizené a odcizující kafkárny), tuší, kam mířím. Jistě, nemůžeme za útlak a stavy diktatur v dějinách, ale můžeme a měli bychom vnímat ony tak jinak nastavené stavy myslí těch, které jsou výše zmiňoval, také jako důsledky špatných porodů a sarkastické drezůry školního vzdělání (pardon, výchovy poslušných a loajálních občanů).
Připomínám článek o příliš utažené zavinovačce (jako o podvědomé příčině typické ruské chandry a vodky, pardon, stavu mysli), pokud se týká ruských gubernií a dějin, anebo Kdo nás s naší povahou stvořil, pokud se týká všeobecně západní tendence diskutovat jen o tzv. racionálních věcech a jevech (a vše, co se nehodí do krámu, ignorovat). Naznačuji že dokud si plánovači příštího lepšího (z Washingonu nebo Bruselu) nepřipustí, že stav mysli Žida nebo Palestince (nebo křesťana či muslima, nebo muže porodníka a ženy rodičky) je právě tak nekompatibilní, jako stav mysli Eskymáka (pro kterého je kus tuku z mrože makrobiotikou) a amerického jógína z Kalifornie (nebo českého švejkujícího obránce svých internetových práv toho druhého důkladně zkritizovat a ponížit…), lepší to nebude.
Slavný kóan popisuje, jak se dva mniši v zenovém klášteru přeli o to, jestli se hýbe vlajka na stožáru, anebo to vítr hýbe vlajkou. Šel kolem mistr a laskavě zmateným mnichům, připoutaným ke svému stavu mysli naznačil řešení: Ani vítr, ani vlajka, to vaše mysli se hýbou… Znám několik dlouholetých českých (za)zenistů, kteří dokonale meditují, ale jsou ke svému stavu zenové mysli tak připoutáni, že nikdy osvícení, bohu a jim žel, nedosáhnou… právě tak, jako nedosáhnou vzájemného porozumění (a mírové smlouvy) Ukrajinci a Rusové.
Jako druhou stranu téhle pomyslné mince zkusím parafrázi: v současnosti (po staletích pilné práce) tak rozdílné a nekompatibilní povahy a národnosti – v rámci iluzí konkrétní názorově zamrzlé a hodně dlouho se nehýbající tuhé vlajky problému (mužského, ženského, českého, ruského, anglického, katolického, muslimského, euro-bruselského, bankéřského, levo nebo pravo politického a dalšího vzájemně nekompatibilního) stavu mysli – jsou bez (sebe)přiznání, že jsme každý ztuhlý ve své vlastní pasti, neřešitelné… Kontrolní otázka: jaké je řešení všeho?
P. S. : Nápověda (všem ke svým vlastním stavům mysli připoutaným fanatikům, dogmatikům, teroristům a ztuhlíkům asi, ale záměrně, hodně matoucí): mysl je ta nejpružnější věc na světě…
