Zatímco současným mladým již neznámá báseň Rudyarda Kiplinga Když mohla sloužit jako ideový námět těm lepším mužům koloniálního 19. století gentlemanů, pak lidé ve 20. století bez lásky postupně ztratili pokoru před vším, co člověka přesahuje (a tak ztratili Boha, duchovnost a rituály): lidstvu jakoby došla skutečné významy slov, a kromě různých druhů zvířat a rostlin začali mizet i skuteční muži (a opravdové ženy). Ženské Desatero když (pro Lucie 21. století) zaujalo, a ozvalo se i několik mužů s přáním nějakého podobného desatera, ale pro muže. Zde tedy je, záměrně se spoustou závorek (aby se na změnu zralý mladý muž musel v jedné větě několikrát nadechnout), tedy náročné i na trpělivě opakované čtení:
Mladý muži, možná ještě netušíš, že jsi po evoluci a předcích zdědil dokonalý, sám od sebe fungující (a hojící se) organismus, kterému zatím spíše jen překážíš. A který navíc můžeš v posilovně (těla i duše) neuvěřitelně vylepšit. Především si ale (nejlépe) už v pubertě najdi (a další generaci pomož najít) příležitost, jak pomocí nějakého rituálu přechodu dospět ve skutečného muže. Kdysi staří Řekové (v rámci výuky umění žít, zvláště pak jako muž) soutěžili ve sportu a zároveň v básnictví, před sto lety měli Čechové Sokol a skautství (nebo aspoň Rychlé šípy), u nás to v socialismu drezůrně řešila vojna, a v Thajsku např. každý muž musí během svého života strávit tři měsíce v klášteru. Dnes můžeš zůstat tiše v klášteru v Německu, zazenit v Číně nebo v Japonsku, satsangovat v Himálaji nebo projít terapií tmou. Když totiž pojmeš úmysl stát se skutečným mužem (morálně i duchovně), pak najdeš i metodu, a možná se jím i staneš.
Když se rozhodneš, že nebudeš jako tvůj otec, tak i když zatím nevíš, co vlastně chceš, už alespoň začneš vědět, co nechceš: a tak a tím můžeš začít svou transformaci. Stačí trpělivě a umanutě cvičit pozitivní myšlení (tedy emoce), vyhledávat pozitivní vzory, přátele, činnosti a knihy a filmy, a nespěchat (i Buddha, a že měl nějaké předpoklady, dosáhl osvícení až v pětatřiceti letech!). Neboj se vyrazit na (neznámou) Cestu, a prostě snít a jít: skutečný muž roste se svými úkoly. Pak už se krok za krokem, rok za rokem, začneš stávat skutečným, jak hora pevným, ale zároveň jako voda přizpůsobivým mužem.
Když budeš s nezbytnou logikou a racionalitou levé mozkové hemisféry trénovat (třeba tím, že budeš lžíci a počítačovou myš držet vždy v té méně šikovné, většinou tedy levé ruce, anebo hrou na nějaký hudební nástroj, malováním, nebo jakoukoliv tvorbou), a stále častěji efektivněji a pak už celoživotně synchronicitně i využívat obrovskou operační paměť a kapacitu intuitivní, snové, vztahové pravé mozkové hemisféry, už se stáváš skutečným imponujícím a moudrým, protože i empatickým a tedy i soucitným mužem.
Když se rozhodneš nenechat se zmanipulovat dnes tak zastaralými názory a nefunkčními životními strategiemi dědů a otců, a navzdory stávajícímu manipulativnímu školství si najdeš to, co ctě baví a nakonec i uživí (a že roste počet dalších Gatesů, Jobsů, Zuckerbergů), a nikdy nezapomeneš, že moudrý pomáhá sobě (a egu zbavovat se pýchy) nejen meditací nebo zpěvem manter, ale nejvíc tím, že bude (buddhisticky) pomáhat druhým a slabším, už se postupně stáváš skutečným mužem. A když se rozhodneš najít toho správného Učitele, pak ho taky najdeš.
Když nevyhodíš na smetiště vlastních i společenských dějin to, co pozitivně mužného dala evoluce velkým mužům historie (například Homérem, Blakem i Kiplingem oslavované charakterové vlastnosti), a navíc přestaneš podvědomě trénovat mysl a duši čtením (a tedy nácvikem) negativních informací o dějinách, které vždy psali vítězové, tedy ti, kteří si se svým testosteronem neporadili – všichni diktátoři byli totiž nechtěné traumaticky porozené děti, které v dětství bili jejich otčímové –, a v rámci nějakého pozitivního kolektivního nebo sebepoznávacího sportu (jóga, tai-či nebo aikido, diving) natrénuješ jak tělesnou a poté i duševní rovnováhu, tak i odvahu se soucitem (a spolupráci s odpouštěním chyb druhým), a navíc umění dělat si sám ze sebe srandu a prohrávat… už se stáváš skutečným všem postupně imponujícím mužem.
Když se naučíš naslouchat jiným, zvláště těm s opačným názorem, aniž by ses rozčílil a chtěl neustále vítězit, a tím zvládneš obrovskou moc (evolučně pro inteligenci člověka tak blahodárných) emocí, když se naučíš diskutovat a přít se, ale nebýt vzteklý, a umět pak každý nezdar či neúspěch brát (nejlépe harou) jako posílení úmyslu a životní motivace, a pochopíš, že možná ještě nebylo tak zle, aby mohlo začít být lépe, pak se vše, prohra, nedostatek uznání či absence pochvaly, ale i řvoucí šéf, stane okamžik po okamžiku tvým Učitelem (a zvýší tak pomyslnou laťku). Pak už se postupně stáváš skutečným mužem.
Když se naučíš žasnout nad dokonalou odlišností dívčího a posléze i ženského myšlení, obdivovat jejich jinakost, měkkost, oblost, nerozhodnost a často vlastně nezaslouženou inspirativnost, a nechávat se inspirovat, aniž bys třeba jen v myšlence kritizoval nebo dokonce záviděl (a dojde ti, že jsi takový, jak myslíš) a pochopíš, že nikdo nikdy, ani ty, nemůže změnit jiné lidi (šéfa, partnerku, svět nebo počasí), ale jediné, co můžeš změnit, jsi ty a především tvé iluzorní programy (když máš poškrábané cédéčko, přece nevyhodíš přehrávač), tedy že jsi to ty sám, kdo vytváří svou realitu – už se začneš stávat skutečným mužem.
Když ti pak postupně dojde, že nejlépe pomůžeš (sám sobě i) druhým tím, když všechny a všechno začneš programově chválit a pak o ně i nevnucovaně pečovat (podobně jako o svou partnerku), naučíš je tak (příkladem, ne příkazem), jak mají oni (jak má ona) pečovat i o tebe. Když v jiných a především v těch kolem tebe (a v ženě a v dětech) začneš vidět budoucí dokonalé muže i ženy, oni a ony se jimi i stanou (totéž platí o době a společnosti)… pak se i ty už pomalu stáváš skutečným mužem.
Když se tedy postupně naučíš (navzdory manipulativnímu odkazu dosavadní patriarchální historie) prohrávat, odpouštět, ve věčné přítomnosti teď a tedy (i se slzami v očích) žasnout nad krásou světa (a vidět i v zrnku písku nebo v křídlech motýla celé vesmíry zázračných dokonalostí), a přestaneš spěchat (nevadí, že zkratka je delší, zato je méně pohodlná) a bojovat (jako nezkušený surfer s protivlnami), pak se dříve či později staneš jakýmsi synchronicitním šamanem, skutečným mužem (a učitelem a otcem dalších generací).
Když se tak (s ušima červenýma vzrušením) naučíš trpělivě se celý život učit (hledej a vyzkoušej zprvu vše co půjde, viz první odstavec, a pak důkladně začni tím, co ti jde), a přestože budeš z počátku dělat chyby, už je nikdy nezopakuješ, a dojde ti, že Cesta je důležitější než cíl, a když v pětatřiceti (nebo dvaačtyřiceti, nebo devětačtyřiceti) letech dosáhneš osvícení (protože všichni budeme muset být daleko duchovnější, a tedy i ekologičtější, nebo nebudeme vůbec), když tedy dokážeš (navzdory době a nátlaku rodiny či společnosti) realizovat své skutečné potenciály, pak už si budeš jistý, že ses stal skutečným mužem.
http://blog.baraka.cz/2012/02/kde-se-bere-muzstvi/
http://blog.baraka.cz/2009/09/muzi-to-maji-tezsi-3/
