Tak by se totiž dal nazvat existenciálně psychický a emoční stav mnohých mladých lidí současnosti. Zmatek v sobě, také protože zmatek ze světa kolem (i toho globálního), a tak často volí útěk do virtuálního světa her, médií, módy, nebo, jako u bezdětných třicátnic, do pravidelné společnosti rozvedených kamarádek. Napsal jsem tedy i Desatero když skutečným mužům (21. století) jako pomyslnou druhou stranu téhož zadání (Desatero když pro Lucie 21. století). Sdělení ale navíc bylo i ve formě obou desater: zatímco pro složitěji uvažující a vnímající (protože hemisférově propojenější) ženy bylo co nejstručnější, pro ve všech ohledech jednodušší (rozumějme si: nikoliv proto méně hodnotné či efektivní, právě naopak) muže jsem návody (na Cestu, na použití, na nutnou reakci na vůkolní změny a tedy na transformaci) sepsal se spoustou závorek a odboček, tedy opačně, než jak je běžnými povrchními médii zmanipulovaná společnost zvyklá.
Když před dvaceti let vyšla i u nás první serióznější kniha o rozdílech mezi muži a ženami, byla pro odlehčení i názornost vybavena spoustou kreslených „vtipů“. Například on a ona, ve dvou stejných provedeních, a pod jedním obrázkem legenda: Víte co musí udělat muž, aby se zavděčil ženě? Neustále jí vyznávat lásku, nosit květiny, nezapomenout na její narozeniny, umět sehnat instalatéra, když už ne spravit ucpaný kuchyňský dřez či dokonce WC, nikdy ji nepřerušovat když telefonuje, nikdy neonemocnět, nechodit jí na oči když má rýmou opuchlý nos a obličej, naučit se nazpaměť jména a vlastnosti všech jejích přítelkyň a příbuzných, doprovázet ji na nákupy (coby nosič kreditní karty a tašek)… a výčet pokračoval. U druhého obrázku byla odpověď na otázku, co musí udělat žena, aby se zavděčila muži, velmi stručná: Přijít nahá.
Naznačuji, že každý muž (až na vzácné výjimky, které potvrzují toto pravidlo) je spíše nemluva, bažící po stručné instrukci a možnosti si po „lovu jelena“ odpočinout v klidu a bez řečí, zatímco žena mluvením odpočívá, a navíc se vyjadřuje v náznacích. Pro muže je ženino myšlení a mluvení prostě zmatek, záhada. Pohyb našich životů i celé společnosti je příliš komplexní a proto je ovlivňován náhodou, tvrdí podobně autor slavné knihy Černá labuť Nicholas Taleb. Není redukovatelný na jednoduché zákonitosti či dokonce instantní rady. Důležité události nelze předvídat, musíme být toliko připraveni, že mohou nastat. Tahle současná moudrost ovšem také není nic nového, tohle věděli už kdysi dávno taoisté i zenoví mistři. Ti dokonce vymysleli systém kóanů, nelogických a mysl velmi provokujících vět či příběhů, které dohnaly rozum adepta do slepé uličky logiky a běžného myšlení (způsobily zmatek)… aby našel alternativní, zdánlivě nelogické řešení (smyslu svého života). A to je přesně to, co hledají, protože v dnešním rychle se měnícím světě až zoufale potřebují, i mladí muži současnosti (generace Y). Jenže, je zjevně načase srovnat se s nejistotou, nepohodlím a s novými, nepříjemnými věcmi, protože zdravý rozum nás klame, tvrdí i Angličan Alan Rutherford.
I dávní učitelé vždy věděli, že skutečnými učiteli jsou i neřešitelné, nebo alespoň velmi nepříznivé negativní situace: prohry, nehody, neúspěchy, bankroty atd. I Taleb (pro mnohé vědce až moc provokativně) tvrdí, že nepřízně nakonec posilují. Absence tísně nakonec vede k ochabnutí a úpadku – ač ležet na gauči a pít pivo by mohlo být obrazem nebe, vyústí v peklo atrofie svalů, řídkých kostí a obezity. Stejně jako neurotické matky vytvořením sterilního prostředí u svých dětí efektně vyvolají autoimunitní onemocnění. Děti by měly přijít do styku s trochou špíny, jinak jejich organismus začne bojovat proti sobě a výsledkem jsou ekzémy a alergie.
A radí: Mějte dobré přátele s podobnými zájmy, ale stýkejte se i s podivíny, protože nevíte, kdy se vám jejich názory budou hodit. Protože, jinými slovy, vize a recepty na hledání cesty ven nebo dokonce na řešení nemají politici, odborníci a filosofující profesoři. Dopřávejte si půst (a to lze chápat i jako doporučení přestávek v nepřetržitém sledu zábavného či nákupního vzrušení, nebo přípravu na období po vrcholové funkci), připravte organismus na období hladu…Pravidelní čtenáři mého blogu i tohle už dávno znají v mnoha variantách, a mí studenti za mnou chodí ne pro teoretické řeči, ale praktické rady (ze života a pro život). Odborníků bychom se nikdy neměli ptát na to, co nám radí, ale co dělají oni sami, pokračuje Taleb (v knize Antifragilita, viz recenze Petra Houdka, LN 4. 4. 15), a souzní jistě nejen se mnou i co se týká názoru na ekonomy, filosofy, učitele atd. Ekonomové se nehodí ani k jídlu, jsou nepříčetní a za svou existenci by se měli omlouvat. Na univerzitách se pohybují jen pseudofilosofové, žijící karikatury života… Naopak obdiv zaslouží lékaři, kteří mají odvahu neléčit: kuřákovi nedají léky na dušnost, ale doporučí mu típnout cigaretu. Jiného zase místo prášku na spaní pošlou běhat, protože je tlustý…Ve své proměnlivosti a stále záhadnější a náhodnější složitosti se ale svět dneška podobá, přes všechnu snahu logicky uvažujících mužů, spíše světu a vyjadřovacímu stylu žen. A muži jsou zmateni a vinu, naučeni svými (slova hbitěji formulujícími) ženami, si berou osobně.
Jako celoživotní praktik a příznivce vyzkoušených a spíše preventivních (a zdánlivě instinktivně, rozuměj, pravohemisférově vzniklých) mouder ze života jsem tedy Desatero když pro ženy napsal záměrně stručně, aby se ve své mnohomluvné (i myšlenkově spíše emoční a vztahové) výřečnosti musely zarazit a přemýšlet, a Desatero když pro muže, zvyklé na stručné návody k použití, zmást a donutit přemýšlet až po uši v nečekaně dlouhých košatých souvětí se spoustou závorek. Přičemž počet mužů kteří tuší nebo přímo ví, že žijí blbě, roste.
Konečně se také začíná psát a číst i o takových velikánech naší civilizace, kteří již před mnoha lety mysleli jinak, jako např. o dnes devadesátníkovi, hudebním skladateli a teoretikovi Pierre Boulezovi, který je dokonce citován: Nejlepším řešením problémů současného operního světa by bylo vyhodit operní budovy do povětří. Některé současné skladby vzešly ze zběsilé aritmetické masturbace…prohlásil již v 60. letech min. stol. (viz totéž číslo LN), a jen o něco později dodal i na adresu hudebního školství: V hudebním vzdělání zeje velká mezera. Předpokládá se, že lidé, jejichž zkušenost končí u Debussyho a Strausse, budou schopni docenit naše současné snahy, ale to je omyl, tam není žádná spojitost. Hm, tohle by měli vytesat do kamene u všech pedagogických fakult a konzervatoří v Česku. Hudba není produktem zábavy, je to produkt kultury, který obohacuje naše života… Po léta se snažím lidi přesvědčit, že hudba nemá rozptýlit, ale znepokojit. Jenže, jaký asi zmatek by tím vytvořil (kdyby se o něm dověděli) v hlavách středoškoláků, kterým se v socialismu vtloukaly do hlavy slavní Smetana Dvořák na věčné časy a nikdy jinak?
I o tom mluvím a píši od poloviny 70. let min. stol., o tom je i celá moje kniha Tajné dějiny hudby (Eminent 2000), kterou dodnes nesmí studenti muzikoterapie mnohých fakult citovat. A právě přes a pro současné nepřeberné a proklatě rychlé možnosti gůglu, fejsbuku a twitru (a rychlých občerstvení, zábav a vytuněných aut a expresních internetových seznamek jako aplikací v chytrém telefonu) mají současní školou a vzděláním nepřipravení třicátníci v hlavách a životech zmatek (i Taleb totiž ví, že škola působí na žáky ne jako intelektuální stimulace, ale spíše jako sedativum). Přitom o nutnosti a konečné výhodnosti Cesty k poznání sebe sama odjakživa vyprávěly (a tím na ně adepty připravovaly) mýty a pohádky všech kultur: upozorňovaly také na nutně vynaloženou námahu a strast, ale přesně tomu se chtěli čeští Honzové odjakživa vyhnout.
Naznačuji opakovaně všem zájemcům o alternativní názory a odpovědi, že sice právě současný globální zmatek je (kromě traumatických porodů a drezůrního vzdělání) logicky také jednou z příčin duševního a emočního zmatku dnešních třicátníků (škola je učila o tom, co už bylo, a nepřipravila na to, že se svět a život bude neustále měnit), ale kdo hledá, najde, kdo klepe, bude mu otevřeno: rozhodující je úmysl… A že už staří Číňané věděli, že, jen zdánlivě nelogicky, krize, tedy zmatek, je šance. A chaos je jen druhou stranou mince, a zárodkem (a tedy i porodem) i (pra)zdrojem budoucího řádu. Jen se vydat na cestu.
Začít můžeš,mladý zatím zmatený muži, třeba tím, že si záměrně složitě napsané Desatero pro skutečného muže znovu několikrát pozorně a s pauzami přečteš, a že se k němu budeš vracet (mimochodem, takovým zdánlivě náhodným chaosem, pardon, manuálem a návodem na použití mladého muže či ženy, je celý můj systematicky budovaný blog), a došlo ti nebo ti dojde, že to co prožíváš není zmatek, ale cesta k řádu a také výuka schopnosti nic nečekat, ale být připraven na všechno (zvláště pak na to vůbec nečekané).
