Celé roky jsem doufal, že se zjeví: nějaký český kněz, nebo mnich, tedy tradičně duchovní člověk, který bude ve svém hledání a ve své praktické víře pravdivý, a který bude navíc i se svými dnes bohužel tak výjimečnými názory na víru a život v pravdě vzat na milost nějakými novinami! Už je to tady, Lidové noviny zveřejnily rozhovor s duchovním správcem farnosti v Dobříši, bývalým trapistickým mnichem, který se jmenuje (nomen omen!) Karel Satoria. Od života chceme zbytečně málo, přímo řve (mezi ostatními plytkými a rádoby senzačními, přitom zbytečnými zprávami) titulek (LN 4. 4. 15).
Proč jsem odešel na začátku 90. let do trapistického opatství ve Francii? Protože u nás chybělo prostředí, kde by se učilo to, co bylo pro církev v jejích počátcích (a pro každou seriózně míněnou praktickou duchovnost nebo aspoň Cestu k ní) charakteristické a co také mohla nabízet dál – nebyl tady nikdo, kdo by mohl naučit umění života, umění objevovat a zkoumat jeho hloubku a tajemství. Chtěl jsem žít zasvěceně, říká někdejší potížista, kněz a mystik. U nás církev ztratila schopnost učit lidi tomuto druhu umění. Kontinuita byla přerušena. A já věřil, že v zahraničí ještě žije, zvlášť v klášterech, které svými kořeny sahají až hluboko do jedenáctého století…
Zkušenost ale ukázala, že zrelativnění zájmu o tajemný rozměr života zasáhlo i svobodný svět. Překvapilo mne, že se to stalo i v rozjímavých klášterech věcí osobní volby. Že vstoupit do kontemplativního kláštera ještě neznamená vstoupit do nějakého vysokého duchovního učiliště. Joj, jak souhlasím, protože dvacet let v socialismu a dvacet pět let po sametu stále narážím na stejné trendy (a slepé uličky) i u českých jógínů, buddhistů, zazenistů i nydahlovců, kteří si formu pletou s obsahem. Karel Satoria totiž z vlastní zkušenosti ví, že…
Kontemplace je kvalitativním skokem do jiné roviny poznávání. Do toho, čemu se latinsky řekne intuitus simplex veritatis – jednoduché poznávání či nazírání pravdy. Stačí, když se vaše inteligence chová, jako se chovají smysly: nepotřebuje spekulaci. Hurá, o tomtéž mluvili a psali zenoví mistři všech století a mnoha dálněvýchodních kultur, o tomtéž se v minulém století od prvních dharma-zvěstovatelů z Indie (Vívekanánda) a Japonska (Suzuki) nadšeně dovídali američtí adepti duchovnosti v polovině minulého století, a s tímtéž jsem se při pobytu ve vazební cele v Ruzyňské věznici potkal v roce 1986 v osobě evangelického kněze Jana Dusa.
Tomáš Akvinský dokonce říká, že je to vlastně nevyšší nastavení inteligence, kdy jejím oborem přestávají být nějaké úsudky, kdy prostě vnímá, že věci jsou, kdy jenom vidí. Dvakrát hurá, tohle je dokonale taoistické, zenově kóanové, tibetsky (dalaj)lamoidní, a neurovědecky dnes prokázané umění žít v přítomnosti (jinými slovy, odolat a nedat se poplést iluzí, makyem způsobu, jakým nás rozum plete a klame).
Mystika není vznášení se, ale objevování, že pravda o čemkoli je mysteriózní a teprve takto vzývaná vede k nejvyšší míře realismu… Hm, tohle je dnes známo a praktikováno jedině v taoismu, buddhismu, např. v rámci koncepce odchodu do ústraní v závěru životní pouti, a v zenovém buddhismu (viz slavné komiksové desetiobrázkové podobenství Hledání buvola, kde se adept nejvyšší úrovně inteligence dozví, že si má hned po osvícení vzít ranec, hůl a jako obvykle se vydat na trh)… a v reálu i po dosažení osvícení nesmí mnich tři roky učit!. Jenže tahle zkušenost je nepřenosná, nepopsatelná, a Karel Satoria správně připomíná, že se říká, že některé řády měly být zrušeny už v den smrti svého zakladatele.
Proto jsem počátkem 90. let min. stol. tak nadšeně pořádal týdenní zážitkově meditativní semináře právě v oblasti vápencových skal poblíž Police nad Metují, kde jsme chodívali po velkých kamenech na lesních cestách, jenž tam před mnoha staletími osadili mniši, žijící v nedalekém broumovském klášteru, v duchu hesla Ora et labora, modli se a pracuj.
Karel Satoria ví, že cisterciáci byli pokusem o reformu nejstaršího katolického řádu, benediktinů: to když byl opat zakladatel nespokojen s tím, že se řád už příliš odklonil od toho nejzákladnějšího a nejvlastnějšího, čím se měl řídit, od hesla ora et labora… Mniši opravdu denně dřeli, vysoušeli bažiny (dláždili velkými balvany lesní cesty, a kromě jiného tak zabránili na celá staletí erozi půdy) a zkoušeli přijít na tajemství života. Ty první dvě generace prosluly odvahou chtít vidět Boha… Jenže když přišli do Čech, dostali do vínku několik vesnic, a už ve třetí generaci se tak z nich stali feudálové…
Joj, vkrádá se kacířská myšlenka: jak asi dopadnou naše oficiální církve generaci poté, co restituovaly a od státu postupně dostanou pole, lesy a hrady? Karel Satoria zvládl klášterní život (monotónnost, vnitřní ticho a nekomplikovanost) a tedy umění žít v přítomnosti. Být tady a teď (viz Ram Dassovské Here and Now), a nebál se investovat do sebe. Proto také promýšlí, jak by měly fungovat církevní školy: Mladí lidé u nás získávají slušné vzdělání, profesionální vybavení, ale jejich formace se takřka nezabývá osobnostním rozvojem a růstem. Jinými slovy, zabývají se hodně tím, co možná jednou budou dělat, ale moc se nemyslí na to, co to pak bude dělat s nimi. Být něčím a ne Někým v tom nejlidštějším slova smyslu…Církev má už od dob Tomáše Akvinského solidně zpracované to, co lze nazvat uměním činu (viz i mé blogy na téma ne jen vz-dělání, ale dělání), jinými slovy umět se tak, abych tím, co dělám, i lidsky rostl.
Příčina i řešení? Podle Karla Satorii jsme zasaženi virem minimalismu, když jsme sice v poklusu a všechno chceme, přesto máme minimalistické nároky. Stačí nám zkrátka od života o moc méně, než bychom chtít měli, mohli, a než nám život může dát. Hurá, tohle je novověké (new age) zjevení, pádně hlasité jako hrom velikonoční bouřky! Zaplaťpánbu za Karla Satoriu (rozuměj: satori je japonsky osvícení)! A aby to byla vlaštovka, která jaro (u)dělá, chce to, aby ti, kteří se cítí námětem i formou apelu dotčeni a inspirováni, sdíleli a všelijak si na všech sítích toto evangelium, tedy tuto dobrou zvěst, přeposílali…
