Zdálo se mi, že mi v aule nějaké vysoké školy položil moderátor (před stovkou mladých lidí v hledišti a kamerami televize) jako jednomu ze dvou panelistů otázku: Jak bude vypadat doprava v budoucnosti? Usmál jsem se, a přestože jsem byl pozván jako spíše vizionář a odborník na duchovnost, nikoli na dopravu, začal jsem vyprávět… a nádherou tématu jsem se slastně probudil. Samozřejmě, rozradostnila mne i možnost vyprávět (Kdo je to důchodce? Ten, kdo už zná odpovědi na zásadní otázky života, ale nikdo se ho na nic neptá…) a předat tak něco z životních zkušeností. Což je to jediné, co v budoucnosti zůstane stále stejně potřebné, protože člověk jako takový ve své (tělesné a emoční, tedy charakterové) evoluci posledních 200 000 let viditelně zamrzl, a i v budoucnosti se spíš bude prát s genetickými hlavně za poslední staletí nahromaděnými epigenetickými vlastnostmi, které bude muset nějak zvládnout, jinak sám sebe a svou budoucnost (jak to vypadá dnes) spíše zničí.
Vývoj člověka a jeho společnosti (včetně dopravy i technologií) je již dnes naznačen (až na ony černé labutě nečekaností) jak reálným rozvojem jeho schopnosti snít, tedy představovat si a pak realizovat (třeba nové formy hromadné dopravy ve fungujících městech kolem nás, ne u nás, tedy dalším budováním sítě rychlovlaků), tak všemi možnými a zatím nemožnými variantami budoucnosti ve sci-fi filmech… vyprávěl jsem ve snu. A i v epicentrech krizí nadšenci pěstují zeleninu i umění života, tak snad to někde dobře dopadne.
Co se týká ostatní technologické budoucnosti, jsem vzdělán jen četbou sci-fi. Přiznávám také, že jsem před třiceti lety rezignovaně už nezachytil nástup prvních možností naprogramovat si dva panáčky na černobílém zrnitém monitoru prvních pokusů o počítač. A přestože jsem nakonec zvládl psát blogy a čile surfovat po internetu, vedle vnuků si připadám jako ustrašený nemotora (Windows nám, milí vnuci, tehdy často nenávratně spadly i s týdenní porcí práce na nějakém textu). Následný expresní vývoj telefonů či dnes 3D tiskáren jen prohloubil pocit, že my důchodci jsme pro své vnuky odněkud ze středověku. Přesto nebo právě proto čtu a občas i píši o budoucnosti (člověka i duchovnosti) vášnivě rád, teď se ale chci podělit o dvojí inspirativní počtení…
Sledoval jsem hodinku neutuchající radostně zkoumavou činnost dvouletého malého buddhy a diskutoval s jeho maminkou a tetou i o tom, že sice netušíme, co tyhle děti čeká, ale v lidské rovině se i ony budou muset naučit zvládnout svá genetická zadání (a najít sebe sama v daném čase a prostoru). I pro všechny ostatní dvouleté dobře porozené malé buddhy budou platit základní limity i potenciály, které na své Cestě za poznáním objevil už Buddha (nic lepšího současná pedagogika, až na Jana Ámose, natož psychologie, nevynalezly, a všechny moderní a módní terapie jsou jen západními variantami těch tradičních a staletími vyzkoušených metod). I tihle malí příslušníci generace Z se budou moci a dobrovolně muset naučit spolupracovat se svými emocemi, případně tradičními společenskými a morálními nemocemi, a zcela jistě i s nutností rituálu přechodu (aby dokončili svůj mužsko lidský vývoj), a i oni narazí na evolučně dané rozdílnosti žen. Mimochodem, navrhl jsem dámám, aby někdy v budoucnu vynalezli ženský ekvivalent slova porodník, a hlavně buddha (i duchovní dálněvýchodní kultury znají jen ženské varianty bódhisattvů).
A jak jsem tak byl na vlně snění o budoucnosti, objevily se dvě další inspirace. V rámci té první se odpíchnu od názorů těch, kteří o budoucnosti uvažovat přece jen umí (a doplním častým slovem „možná“). Německý fyzik a esejista Stefan Klein a jeho britský kolega, filozof a novinář Stephen Cave v eseji v digitálním magazínu Aeon (viz) logické (i když značně utopické) varianty alternativní předpovědi nabízí. V roce 2115 prý zcela vymizí genderové dělení na „ona“ či „on“, u osob obou pohlaví se bude používat jednotné zájmeno (v angličtině, v níž je text psán, navrhují spojení she a he, tedy „heesh“). Tito „heeshs“ se budou živit výhradně syntetickými potravinami, které už budou běžně dostupné. Naopak jíst jakoukoli formu života bude společnost považovat za nepřijatelné, a toto tabu se bude vztahovat nejen na zvířata, ale i na rostliny. Jedinou výjimku dostanou plody, které rostliny samy „nabízejí“, a pouze při výjimečných příležitostech – třeba banán k narozeninám.
Podobně se (připomínám, možná,utopicky, když to dobře dopadne) změní pohled na zacházení s vodou. „Lidé, kteří splachovali záchod vodou vhodnou k pití – tedy všichni v industrializovaném světě –, získají místo po boku těch, kdo zastřelili poslední tygry.“ Soukromí možná zcela zmizí a pokusy o jeho ochranu (třeba vystupovat na internetu pod pseudonymem) budou považovány za pokrytectví či snahu skrýt kriminální chování. Tato politika se bude vztahovat také na finanční transakce všeho druhu, včetně daňových přiznání, která možná budou veřejná a snadno dohledatelná. Se soukromím možná zmizí i prudérnost, takže v šatnících začnou přebývat třeba plavky. Stroje převezmou odpovědnost nejen za řízení aut, ale možná i za manipulaci se zbraněmi a dalšími stroji, a umělá inteligence se vyvine do formy, v níž bude (možná, když jí to dovolíme) sama rozhodovat o vlastní existenci. „Nebude možné vypnout, natož zničit chytrý telefon bez jeho výslovného souhlasu,“ píší Klein s Cavem. Staré telefony se možná budou shromažďovat na speciálním místě k tomu určeném: jakémsi domov důchodců pro inteligentní systémy na bázi křemíku. Ostatně, podle informací ze stránek HumanBrainProject.eu nebude nutné vysvětlovat androidům, že křemíkové nebe není, ještě třicet let…
Přeji vnukům vnuků našich vnuků jen to nejlepší, včetně schopnosti poradit si jak s globálními i lokálními eko, tak i s kvantovými problémy (kvantové provázání, a to, že všechno je jiné, pokud to pozorujeme). Ale zajímá mne víc co udělají s duchovním potenciálem příštích dobře porozených malých buddhů, aktivních hybatelů změny. A když už jsem ve snu vyprávěl o možných budoucích formách dopravy člověka jako shluku nehmotných informací (trochu i v rámci ironického pohledu tvůrců kresleného seriálu Futurama), ocituji i druhou informaci, propojující sny a sci-fi s dnešní výzkumnickou realitou:
Když jsem zmiňoval potenciální odesílání lidských bytostí coby balíčků informací třeba do na jiném místě galaxie přítomného avatara (a nakonec existence člověka mimo čas a prostor, jako čiré informace) netušil jsem, že už to dnes není zase až taková utopie: fyzik Robert Jonsson z kanadské Univerzity ve Waterloo a jeho kolegové představili v časopisu Physical Review Letters pozoruhodný koncept přenosu informace, který využívá zmíněné virtuální fotony. Není při něm přenášená žádná energie, ale příjemce zprávy nějakou energii přece jenom potřebuje, aby mohl zachytit přicházející signál.
Virtuální fotony, které vznikají při vyzáření reálných fotonů, sice nenesou žádnou energii, ale mohou být využity k přenosu informace. Jak blízko má tohle k magii? Ptá se řečnicky článek naznačující i možnosti přenosu lidské inteligence a, v kontextu mého zamyšlení, možnosti jejího cesto vání vesmírem. Světlo, co proudí do našich zvědavých očí, sestává výhradně z reálných fotonů, které nesou jak informaci, tak i energii. Jenže, každé elektromagnetické pole podle nedávného výzkumu obsahuje kromě reálných fotonů i fotony virtuální, takové kvantové otisky ve kvantovém vakuu. Jsou to stíny reálných fotonů, jejich kvantové přízraky. Jak se zdá, za jistých okolností lze virtuální fotony, které nenesou žádnou energii, využít k přenosu informace.
Nádhera, že? Zatímco můj žaludek se při přechodu hranic stále obává někdejších všemocných celníků, a vždy když mi zmodrá obrazovka netbooku trnu možností, že mi spadne i tento počítač a ztratím co jsem za poslední hodinu vymyslel a napsal, mozky a mysli dnešních dvouletých malých buddhů (i jejich devítiletých starších bratrů, kteří ovládají tablety a smartfouny jako když bičem mrská) budou technologie a snad i sebe zvládat právě protože možná nebudou ve snění o budoucnosti duchovnosti a jejím zvládnutí limitováni (jako my a ještě dvě další generace) negativními zkušenostmi totalitních režimů, rodinných výchov zakazováním, školních drezůr a diktátem zištných šéfů či politiků. Jinými slovy, aby byla budoucnost pozitivní, měli by a musí o sobě a o ní už dnešní děti a děti jejich dětí, a především jejich matky, uvažovat zgruntu pozitivně.
