Nikdy předtím jsem nezažil takový pocit marnosti ze zápasu o pravdu, jež je viditelná volným okem, a přesto ji tolik lidí nevidí. A nemám na mysli pravdu ideologickou, nýbrž tu prostou, jež se dá ověřit právě použitím rozumu, píše Martin Šimečka, a tak si přiložím polínko: nikdy předtím jsem nezažíval takové pocity marnosti (jak z pokusů sdělit své zkušenosti a obavy z chybného vývoje společnosti, zejména její ženské části, tak z míry slepých uliček vývoje tzv. rozumu) jako v posledních deseti letech. Dělám co můžu, abych na míru iluzí o sobě samých a počátky nakonec zhoubných trendů upozornil, ale zaslechne mne (natož vyslechne, nebo dokonce mi porozumí) jen velmi málo zdravě rozumných čtenářů, a ještě méně žen. A tak, protože vím, že nemohu, kromě svých postojů a snah, nic změnit, sysifovsky brblám a zapisuji (protože to je taky to jediné, co dělat mohu): v ideálním případě pro možnost včas se vzpamatovat, ale spíše jen pro ty, kteří budou pozdě bycha honit.
Bez ohledu na to, zda jsem byl v pozici „bezmocného“ disidenta nebo příslušníka mocenské elity (o tom, že média disponují jistým druhem moci, není pochyb), žil jsem v relativně přehledném světě, v němž lež sice dokázala vítězit nad pravdou, ale jen za použití násilí. Moje životní zkušenost mi napovídala, že svobodná společnost se v podstatě chová rozumně a dříve či později dokáže pravdu od lži rozeznat. Jenže nutnou podmínkou k tomu byla svobodná média s dostatečnou autoritou a odpovědností vůči pravdě, napsal Martin Šimečka. Internet tuto autoritu obrovskou rychlostí ničí – a to, co se vynořuje v uvolněném prostoru, je mohutná vlna lží, jimž podléhají i lidé, o jejichž schopnosti kriticky myslet jsem byl ještě nedávno hluboce přesvědčen. Ještě nedávno jsem věřil, že lidé mají přirozený cit pro pravdu; že demokratizace veřejného prostoru, jež nastala díky internetu, má být vítaná. Ruská informační válka odhalila, že jsem se mýlil přinejmenším ve své víře v sílu lidského rozumu. Nikdy předtím jsem nezažil takový pocit marnosti ze zápasu o pravdu, jež je viditelná volným okem, a přesto ji tolik lidí nevidí. A nemám na mysli pravdu ideologickou, nýbrž tu prostou, jež se dá ověřit právě použitím rozumu. Nelituji toho, že tradiční média přišla o svoji výsadu. Ale přiznávám, že pohled na ten širý prostor internetu, v němž se lež tak rychle zabydluje a drtí lidskou mysl na kaši, ve mně vyvolává nevolnost.
http://respekt.ihned.cz/ost-blog/c1-63848010-mizeni-pravdy
Znalci říkají, že nejsilnějším afrodisiakem je Porsche a zlatá kreditka. V době neolitu mohl stejně dobře fungovat tažný vůl a naleštěný tlouk za pasem. Jak to, že hezčím polovičkám se daří, lidská populace celkově roste a Y chromozom hlásí, že mužům hrozí vymření? Vědci si myslí, že pro to vysvětlení mají. Možná se prý i mužům kdysi dařilo obstojně, jen se ne všem dostávalo sexu. Pokles diverzity Y chromozomu je asi odrazem toho, že se společnost rozvrstvila a do práva na sex začaly mluvit postavení a moc. Není to tak hloupá myšlenka, jak by se mohlo zdát. Mocní k takovým tendencím vždy tíhnou… http://osel.cz/index.php?clanek=8190
Sbohem jazyku (poslední film Jean Luca Godarda, který by se měl jmenovat Sbohem řeči) pojednává podle autora o tom, že si muž a žena přestali rozumět neboť nenacházejí stejnou řeč (recenze Tomáše Stejskala A2 8/15).
Podle vědců není jen náhoda, když se zahradník jmenuje Větvička a veterinářka Veverková. Podíl na tom mají dva fenomény. Prvním z nich je tzv. efekt písmen ze jména, který pojmenoval bulharský vědec Josef Nuttin již v osmdesátých letech. Zjistil, že lidé upřednostňují písmena obsažená v jejich jménech napříč jazyky i kulturami. Předpokládaným důvodem je, že své jméno často slyšíme i píšeme a vědci tento fenomén užívají i k měření implicitního sebevědomí (automatická a nevědomá část našeho sebevědomí). Čím raději máme písmena ze svého jména, tím lepší míváme vztah sami k sobě. V nedávné studii dokonce přišli vědci na to, že při práci ve skupinách mají děti lepší výsledky, pokud vytvoří skupinu s dětmi s podobnými jmény nebo písmeny ve jménu. Podobně lidé preferují ta čísla, která označují den a měsíc jejich narození.
Společenské ambice a konkurenční instinkt jsou úzce spjaté s testosteronem, mužským hormonem, a výzkum svědčí o tom, že typické kariérní ženy mají vyšší hladiny testosteronu než mají ostatní ženy. Tyto biochemické rozdíly mezi pohlavími pravděpodobně spočívají v odlišnostech v sexuálních preferencích. Převahu mužů v tzv. elitních povoláních lze vysvětlit volbou partnerů žen v průběhu evoluce. Stejně jako u většiny ostatních savců ženy upřednostňují samce s vysokým postavením ve smečce. Chceme-li změnit nerovnováhu v pracovním životě, musel by se změnit vzorec toho, co vzrušuje obě pohlaví. Výzkum naznačuje to, že právě ženy mají nejvíce předsudků vůči ženám ve vedoucích pozicích a nejvíce je diskriminují.
http://brenna.blog.ihned.cz/c1-63647160-o-bdquo-valce-mezi-pohlavimi-ldquo-a-schovavani-se-zen
Rhizom vylučuje rovinu, jaká už nemá dimenze kromě těch, jež jí procházejí. Také multiplicita, již tvoří, už není dál podřízena Jednomu, ale má konzistenci sama o sobě. Jsou to multiplicity mas či smeče, a nikoli tříd, anomální a nomádské multiplicity, nikoli legální a normální, multiplicity stávání se nebo transformací, a již nikoli spočitatelných prvků a řízených vztahů, mlhavé, a ne exaktní celky (citát z knihy filozofů G. Deleuzeho a F. Guattariho Tisíc plošin, 1972, česky 2010, viz Tvar 7/15)
Klaus není prorokem (společenského marasmu, který ve své knize zmiňuje), ale příčinou. V první polovině devadesátých let v obrovském chvatu provedl řadu reforem, za které se stal legendou. Ke škodě legendy zapomněl odejít, protože pak přišlo to, co se legendám stává. Neschopnost přijmout kritiku a vést dialog. Klaus druhé poloviny devadesátých let vyžaduje následování, ne rozhovor, uctívání, ne spolupráci. Těžko se divit politikům, kteří koncem devadesátých let odcházejí z ODS – což Klaus nazval atentátem. Právě tady totiž začíná shnilost české politiky. V tom, že politici se vracejí ke komunistické praxi přikazování, sdělování. Oponenti jsou zesměšňování, ostrakizováni, debata je nepřítomná, kdo je proti, je ne jen bloud, ale třídní nepřítel. S ohledem na to, že česká společnost sama není jednotná v pohledu na svou nedávnou historii, není jednotná ani politicky a při takto černobílém vidění politiky je zřejmé, proč se veškeré potřebné reformy (školství, zdravotnictví, důchodová atd) posouvají, odkládají a vlastně nikdy neprovedou. Tohle je první vina, kterou kladu na bedra Václava Klause: odstranění dialogu z politiky… Svým přesvědčením, že morálka je v ekonomice zbytná a politika je nadřazená společnosti, nekritizovatelná z venku, se Václav Klaus přihlásil k odkazu socialistického Československa, jemuž jako prognostik do revoluce sloužil a z jehož myšlenkového odkazu se nakonec překvapivě příliš nevzdálil. V české společnosti tím zanechal hlubokou ránu. Osudně rozdělenou společnost, náchylnou k infekcím politického populismu. Společnost, která vyčerpala své nadšení pro politickou i ekonomickou transformaci, aniž by doběhla do bodu, v němž je možné si vydechnout, zastavit se a promyslet, co dále. Společnost, která marginalizovala, zesměšnila své elity, nahradila je bulvárními protagonisty. Která zničila svou novinařinu, hlídacího psa politiky, policii i soudy – která přivedla do nihilismu vlastně všechny hlídací body demokracie… V tomto ohledu je Klaus osudovým člověkem Česka. Patrick Zandl, Klausismus je konec dialogu politiků s občany, recenze
Bezmocný doslov autora: Když jsem ke konci století (za éry prezidentování Václava Havla) na seminářích v rámci výuky zpěvu manter v nádechové pauze mezi verši české mantry Lásko Bože lásko (na známou melodii se zpívají jen tato tři pozitivní slova) rádoby v žertu stupňoval hororové scény ze života (a naznačoval tak možnost řešit zdánlivé katastrofy v klidu, avšak na konci jsem neopomínal upozornit, že Švejkovo To chce klid a pasivita stylem mouchy snězte si mě řešením není), a nakonec zmiňoval možnost, že Klaus bude prezidentem: všichni se tomu nesmyslu smáli. Když končilo Klausovo první prezidentské období a já podobně šibeničně žertoval (rozuměj: varoval) že bude podruhé prezidentem, smáli se ještě víc. Celé roky jsem pak navíc vždy před volbami radil (samozřejmě bezmocně marně) volit ženy, a nejraději zelené. Tož tak… teď už zase máme, co jsme vlastně (ne)chtěli… a zase varovné hlasy neposloucháme.
P. S.: Víte jak může po dvaceti letech manželství muž spolehlivě vzrušit ženu? Když do bílého prádla přidá černou ponožku a vytvoří tak padesát odstínů šedi…
