…týkající se porodnictví a stavu lidství, zejména nemožnosti obejít, nebo dokonce přeučit podvědomé reakce a procesy mozku, to je to, oč (mi a nám) celé moderní dějiny lidstva běží. Všichni víme, že bychom se měli změnit, ale děláme vše proto, aby to s námi bylo horší (obézní žlučníkář s cukrovkou ví že si nemá dávat vepřovou se zelím, knedlíky a dvěma pivy a tlačenkou s cibulí na závěr zabijačkové žranice, což vše korunuje ještě dortíkem, všichni víme, že abychom byli zdraví a šťastní neměli bychom se stresovat a rozčilovat nezřízeným hraním počítačových stříleček a kouřením), jenže jak to udělat, když mozek při každé příležitosti (a že jich dnes každodenně je!) automaticky vyplaví stresové hormony útoku nebo útěku? Zodpovím několik dotazů na mou motivaci za posledních deset let, ocituji z článku neurovědce, a vše navíc okomentuji svým brbláním nad neřešitelností… přesto opět v závěru řešení nabídnu.
Celé roky z vlastní zkušenosti nabízím možnost pozitivního myšlení a trpělivé přeprogramovávání postupně měnícího se mozku (aby fungoval racionálně a nenechal si v rozčilení automaticky vyřadit limbický systém z pracovní paměti, čímž se pak později cítí pod tlakem silných emocí jako blábolící student), nejlépe někde na počátku, už v podobě přirozeného porodu, aby tak byly mozkové pochody nastaveny optimálně, stvořeny, tak jako každé zdravé a netraumaticky porozené dítě, ke hrám, zvědavosti, smíchu a zdraví. Jenže, a tady jde o princip Hlavy 22, traumaticky porození a tedy přinejmenším emočně poškození jedinci racionálně jednat nedokáží (a stávají se z nich přednostové porodnic, které traumaticky, ale lege artis, rodí další poškozené), anebo v jiné verzi, císařem porodivší ženy bojují s porodníky jako bitevní kočky, takže ti jsou ještě zaťatější a vůči námitkám či změnám negativněji odbornější.
Už víme, že dospělí lidé mají většinu vzorců chování naučených a přesvědčení se zpravidla nemění, i když je člověk vystaven informacím, které jsou v rozporu s informacemi získanými během indoktrinace v dětství (kdy je neuroplasticita mozku největší, později se mění bolestivě a ztuha). Už ale naopak nejen z báchorek duchovních učitelů všech dob, ale i ze studií současných neurovědců víme, že když nás někdo v diskusi podpoří, tak množství stresových hormonů začne klesat a začnou se vyplavovat neurotransmiteru (hlavně dopamin), které vedou k aktivaci centra odměn. Cítíme se být v právu a zvedá se nám sebevědomí. Naše pocity nám ale nepomáhají určovat, kdo má pravdu, ale jen zařadit se do skupiny stejně myslících lidí, případně nás můžou zatlačit až k popření logických závěrů a zpochybnění vlastního úsudku. Co by se stalo, kdyby na demonstraci proti porodníkům ženy zpívaly písně oslavující lékařský pokrok (v rámci záchrany těch 5 % případů které zákroky vyžadují) a třeba opletly duhovými bavlnkami stromy před ministerstvem?
Už toho víme dost na to, abychom začali racionálně věci měnit, pro dobro nás všech. Tak proč se lidi a svět už tak dlouho, a zvláště dnes, nelepší? Nikdo nechce revoluci, vždyť víme, že smýšlení většinové společnosti se mění zpravidla po generacích. To my Češi, raději nic neriskující a ochotně hlasující pro každého menšího křiklouna, dobře známe. Už třicet let cituji výrok, že mozek dokáže převzít program Einsteina, Schweitzera či matky Terezy, ale stejně tak i program Hitlera, Stalina, či Bin Ládina. Bohužel, člověk se může i v dospělosti naučit iracionalitě a schopnosti smířit se s kognitivní disonancí… Jak tedy nabídnout těhotným ženám informaci, že stávající nemocniční porodnictví jejich těla i děti spíše poškozují, a že ve své podstatě původně velmi privátní a při-rozený (nomen omen!) proces, který si ale lékaři cele přizpůsobili své profesi a mužskému zadání, spíše nakonec všechny, rodičky, děti, celou společnost traumatizuje – když to (tedy např. informace o škodlivosti císařských řezů jako nadstandardů) jejich mozky (a emoce) prostě nechtějí slyšet? Ano, víme už také o kognitivní disonanci a že změny mozek bolí…
Právě tak nepřirozeně porození politici a porodníci a ministři zdravotnictví nechtějí slyšet informace o tom, jak zbytečně medikalizované porody systematicky vyrábějí příští zloděje, defraudanty, teroristy a politiky s nezvládnutými emocemi a iracionálním chováním… Co pak můžeme chtít od lidstva, když jen všeobecněji uznat, že je Země kulatá, trvalo pár století, a většina informací na internetu je neověřitelná? A války houstnou, přestože všichni viděli obrázky planety z palub kosmických stanic?
Je to princip neřešitelné situace typu Hlava XXII (například čerství absolventi vysoké školy nemohou sehnat zaměstnání, protože podniky chtějí jen absolventy s praxí, tu ale absolventi získat nemohou, protože je nikde bez praxe nepřijmou). Název Hellerova románu je odvozen z vojenského paragrafu XXII, který říká, že voják může požádat o propuštění z armády je-li blázen, ale zároveň říká, že uvědomuje-li si, že je blázen, nemůže být bláznem. Nejen naše současné porodnictví v podobném duchu půl století (přes rostoucí počet studií dokazujících opak) tvrdí, že přirozený porod mimo nemocnici (pardon, porodnici) není bezpečný, ale zároveň dělá vše proto, aby porod svými zásahy (jak dnes prokazují desítky studií a zjištění i WHO) zkomplikovalo a ve svých důsledcích ztraumatizovalo. A co se týká duchovnosti, tu formálně vzýváme kostely a hudbou, ale už dvě tisíciletí popravíme (nebo stigmatizujeme či psychiatrizujeme) každého, kdo se autentické duchovnosti jen přiblíží.
Přesto ale dějiny nabízejí celou řad příkladů, že neřešitelný problém řešení má, i když naprosto nečekané (tak jako řešení čárového hlavolamu v časopise ovšem vyžaduje vystoupit ze dvou rozměrů zadání na papíru). Přeseknutí gordického uzlu, nebo nakonec logické řešení tak nelogických kóanů, konec dlouholetých meditačních a rozumových snah o překonání vlastně iluzorních limitů zvyklostí lidské mysli ve formě ohňostroje osvícení, smrt ega či housenky, aby se zrodilo skutečné pochopení a taky motýl, to vše svou vlastní formou řeší i problém Hlavy XXII: jsme tak zmateni ustálenými zvyky svých individuálních i společenských iluzí, že řešení nevidíme a nakonec zmanipulování svým matoucím rozumem odmítáme uvěřit těm, kteří nám jej nabízejí. Má kniha Nová doba porodní vyšla ve třech dotiscích, ale přes celkově 12 000 v roce 2002 prodaných výtisků původní nakladatel i všichni další mužští nakladatelé, a dokonce i všechny nadace, odmítali(y), tak jako ženy nakladatelky, vydat třeba jen brožurku, která by byla k dostání za 5 korun v každé trafice (prý už jsme se jednou narodili, tak kniha či brožurka o porodech není třeba). Dávní varující moudří tuto obezličku dějin řešili třeba tak, že své učení sepsali, ale pak zakopali v jeskyni nebo nechali pár století tajit… dokud většinová společnost nedozrála (ke změně paradigmatu). Jenže současná a stále narůstající schopnost lidstva zničit sebe sama je bezprecedentní…
Nabízet řešení životních (zdravotních, psychických, vztahových individuálních i společenských či dnes globálních) problémů, když většina zatvrzele odmítá slyšet cokoli jiného, než zvykově pohodlnou variaci kdysi naučených myšlenkových a emočních postupů, je nesmyslně marné. Přesto se historií lidstva jak červená nit vinou osudy lidí, kteří nerezignovali, a navzdory tomu, co se v té které době a společnosti uznávalo a někdy vynucovalo, zůstali věrni své intuitivní a pak v životě ověřené (a třeba usilovnou meditací, tedy zkoherentňováním myšlenky, posilované) pravdě. Zenoví učitelé celá staletí z vlastní zkušenosti vědí a tvrdí, že život sice v naší mysli vypadá jako 84 000 vzájemně provázaných problémů (nerozmotatelných gordických uzlů), a dnes by ta číslovka byla jistě ještě nesmyslně větší, ale že stačí rozhodnout se, vyřešit jeden jediný problém – a člověk pak snadno (vy)řeší, nakonec spíše preventivně, všechny ostatní problémy.
A tak opět a umanutě navrhuji neztrácet čas Hlavou XXII, tedy řešením něčeho, co je ze své podstaty neřešitelné, pojmout úmysl, začít si klást jiné než obvyklé otázky, a zároveň (ze)nově začít nejprve řešit problém (v rámci pozitivního úmyslu tedy spíše výzvu) ženy i lidstvo poškozujícího porodnictví…
P. S.: Kniha Ukryté ženství se již tiskne, bude premiérově k mání v rámci Světového týdne respektu k porodu (v kině Pernštýn, 18. – 24. května 2015, osobně ji tam uvedu v pátek 22. 5. v 17:00, a od 20:00 pak promítnu prezentaci Výhody těhotenství a přirozeného porodu).
