Jakmile člověk začne rozum brát, snaží se najít nějaké recepty, nebo alespoň se dočíst, jak to či ono řešili předci, a zvláště velikáni ducha, které jsme museli šprtat k maturitě… Jenže pak mu, po pár zklamáních a značném vystřízlivění v praktickém životě dojde, že v žádné knize univerzální recept nenajde, a že co si nenastuduje a hlavně nevypracuje sám, mít nebude. A začne zkoušet a vybírat si: našel jsem buddhismus, zvláště zen, a také jedno z tajemstvích šťastného a nakonec i zdravého života – (nenápadně) pomáhat druhým. Celé roky jsem se dělil o své vyzkoušené návody na použití (člověka), s maximálním nasazením, a dnes je za čím se ohlédnout. Abych vyvážil brblání z poslední doby, zmíním ideální formu existence, pomáhání druhým, konkrétně dva lidi, které osobně znám, a jejichž aktivita mi dělá stále větší radost.
Až s věkem člověk přijde na to, že dávat je vděčnější a zábavnější než dostávat či dokonce jen brát. Je ovšem třeba projít si šokem z objevu nějaké vlastní závislosti, zranitelnosti, iluze. Vzpomněla jsem si na Amazonii, napsala jedna žena, když potkala známého, jenž odlétal zachraňovat prales, a na Indiána v pouliční restauraci, který se mě ptal, co tam dělám. Řekla jsem mu, že jedu do pralesa. Udiveně vzhlédl od misky fazolí a zeptal se: „Vy u vás nemáte lesy?“Tak to bolelo! A pak jsem se vrátila domů, vzala pytel na odpadky a šla uklidit dolů pod barák k silnici poházené petflašky. Seděla jsem na hromadě odpadu a jen vnímala to, co mi starý Indián předal. Jak jsem já mohla pomoci druhým, když jsem si nejdřív neuklidila doma?Jaký smysl dávalo létat na druhý konec světa a zachraňovat prales, když prales umírá kvůli tomu, že všechno, co dělám, je závislé na ropě, kterou odtamtud chtějí vytěžit, abych tam pak já mohla nadšeně přiletět a držet transparent Zachraňte prales!
Pomáhat druhým a potřebným zvlášť, o to i dnes jde až v první řadě. Rozhodující je úmysl a kvalita toho, co a jak děláme (v závislosti na schopnosti nadhledu a nalézání souvislostí). Buddhistická moudrost pomáhání druhým totiž zároveň řeší i (sebe)obranu proti pěstování ega (a na druhé straně nacvičuje propojování intelektu se soucitem, tedy cestu k moudrosti). Když člověk upřímně hledá a vytrvá, pak se často kromě trpělivosti učí a naučí i pokoře, respektu, a snad zvládne i smývání ega, včetně umění dostávat: naučí se pomáhat, kdekoliv, ale vždy efektivně. Najde svou parketu.
Jako ti dva, o kterých chci psát. Jeden je původně podnikatel, jmenuje se Petr Ďásek, Jana Neboráková je kromě jiného fotografka. Oba se v rámci ostravské obecně prospěšné společnosti MOST věnují promyšlené a efektivní propagaci a zároveň pomoci Tibetu. U Petra jsem kdysi, když jsem přednášel v tamní čajovně o tibetské hudbě a hlasových technikách, přespal, ale znal jsem ho už z několikerých Dnů Tibetu, na kterých jsem hrál na znějící (u nás tibetské) mísy, nebo nadšeně přednášel o příkladné tibetské duchovnosti. Janu jsem poprvé potkal, když coby studentka gymnázia nevěděla co se sebou. Pak dostala k maturitě fotoaparát a pozvání jet s maminkou, která cvičila jógu, do Indie. Organizátorská, přednášková a charitativní aktivita těchto dvou a jejich kamarádů pomohla jak tisícům lidem u nás poznat jinou kulturu, dopomohla jim k informovanosti a toleranci, a napomohla kde kultivaci jedné z hlavních ctností, pomáhání, i v Tibetu, respektive v Ladaku.
Naznačuji, že jako u ovocnářů, nebo muže, který sázel stromy, původní iniciátor či pomahač se ocenění, vděku nebo dokonce diplomu většinou za života nedočká: skutečná pomoc je mnoha generační záležitost. Maminka Jany mne totiž kdysi zažila, jak jsem ještě za totality vyprávěl o indické hudbě a duchovnosti (a o tom, že vždycky a všude lze směřovat ke vnitřní svobodě a nezávislosti, a právě proto lze nalézt adekvátní formu existence a jejího naplnění) u Holušů ve Lhotě, kde jsme vždy po nějakém tom koncertu v Ostravě přespávali, ale také dlouho do noci s třicítkou nám neznámých zájemců diskutovali na lidská i duchovní témata. Byl jsem asi natolik nadšený a zároveň tolerantní k jakékoliv duchovní Cestě, že jsem neodradil ani řadu tehdy mladých dvojic, o kterých jsem netušil, že byli členy různých křesťanských sekt. Mnozí z nich později začali cvičit jógu a vyzkoušeli i ošovské dynamické meditace. Po sametu začali jezdit do ašramů v Indii, a na jednu cestu jela s maminkou i čerstvá maturantka Jana, kterou barevná Indie tak nadchla, že našla sebe samu, začala fotit profesionálněji, jezdila do Indie a do tibetských komunit pravidelně, a dostala se tak k tomu, čím dnes žije.
Štafeta pomoci druhým má ale vždy a všude, i na Ostravsku, daleko spletitější historii. Již v první polovině 80. letech min. stol. jsme hrávali v rámci Folkového kolotoče v Porubě, a já pak roky pouštěl etnickou a také tibetskou hudbu v ostravském rozhlase. Pořady se mnou moderovala i Zlatka Holušová (ano, ta ze Lhoty a dnešní ředitelka hudebního festivalu Colours of Ostrava). Po sametu jsem pak do ostravského rozhlasu jezdil více jak rok každých 14 dnů (pořad se jmenoval Dobromysl), a (na)učil nejen posluchače, ale i techničky v režii poslouchat a obdivovat i mručení tibetských mnichů. Pak jsem uváděl bubenický festival ve vesničce za Porubou, kde Holušovi dodnes bydlí: připravili jsme tak tolerantní publikum budoucího největšího českého festivalu původně s etno a world hudbou, včetně obrovského koncertu na tibetské mísy v největším tamním evangelickém kostele: později se právě tam odehrály koncerty tibetské zpěvačky, ale i zpěváků manter Devy Premal a Mittena. Tvrdím, že bez večerů tolerance u Holušů, prvních jí zorganizovaných koncertů world music a bubenických akcí by nebyl ani dnešní velký festival, a ten by neměl tolik posluchačů bez pravidelné dávky poznání a nadšení z nahrávek kultur, o kterých nám tehdy vůbec nic neřekli.
Chci naznačit, že nejtrvalejší mosty jsou nehmotné, mezi srdci a dušemi těch, kterým pomáháme, aniž vyžadujeme stvrzenku či vyznamenání, a ta nejlepší investice je do sebe, svého (lidského) poznání a umění tolerantně, jaksi skrz tak jinou kulturu, nebo poslechem hudby z jiných části světě, obrušovat hrany ignorance a zápecnictví. Maminka Jany později přijela na můj týdenní seminář, zpívala s námi mantry, a jednou vyprávěla, jak cestovala v Ladaku mnoho hodin místním přeplněným autobusem, a na vlastní uši slyšela, že místní mimina nebrečí (vyprávěl jsem kdysi o téhle možnosti jako o ideálním způsobu výchovy dětí) a že celý autobus celé hodiny při jízdě po velmi nebezpečných a úzkých serpentinách… zpíval. A že si tam často vzpomněla na mé někdejší přednášky právě o terapeutické moci aktivního zpěvu. Mimochodem, je to maminka nové generace: zcela jistě totiž své dceři neříkávala Jano, nech ty mníšky, ti tě neuživí (v pozitivní verzi mnou často užívané věty o tom, že tetička Johna Lennona, která ho vychovávala, mu často připomínala: Johne, nech tu kytaru, ta tě neuživí)!
Čas sametem trhnul, a před čtrnácti lety začali Petr s Janou, ale i Matějem a dalšími, organizovat Dny Tibetu, a před deseti lety založili MOST. Dnes podporují vzdělávání Tibeťanů a pomáhají konkrétním vesničanům tam, kde a jak je třeba. Udává se, že postavili mosty pro více než 3 800 Tibeťanů, a do Indie a Ladaku poslali více než 13 milionů korun. Zprostředkovávají adopce na dálku, ale i nákupy koz, příspěvky na léčení starým lidem i dětem. To je ale mostů, co přetrvají, co? Jak jsou dnes profesionálně výkonní si ověřte na dokumentu v rámci cyklu ČT 2 Babylon, vše další a mnohé další obdivně důležité zjistíte na www.protibet.cz
Navazuji tedy na minulý blog (Poselství rozjetého vlaku) a naznačuji, že nejen tento stát, ale celá Evropa a celý svět je jako rozjetý a nikým neřízený vlak. Jediné jistoty v tomto zběsile pádícím matrixu jsou přitom ony neviditelné mosty pomoci druhým. Ten, kdo pomáhá potřebným, pomáhá především sobě, a když ne přímo své době, tak době svých vnoučat. Protože nikdy nevíme, co velkého a smysluplně přínosného vznikne zasazením semínka drobného dárku, dostupné pomoci, ochoty udělat něco nejen pro vlastní okamžitý zisk. A o souvislosti a nutnosti praktické duchovnosti (kterou by Tibeťanů mohli vyvážet do světa a také to dělají) a následné možné spáse světa a zeměkoule jsem také mnohokrát psal…
O čem že píši? O tom, jak je důležité mít sny a trpělivě je uskutečňovat. O tom, že skutečná pomoc může být jakkoliv zdánlivě nevýznamná, i poblíž domova, a že nikdy nemůžeme vědět, v co se tahle neviditelná štafeta vyvine. Všechny velké aktivity, činy a vynálezy (i v sociální oblasti) začaly prvním malým krůčkem, prvním rozhodnutím nějak, někomu, prakticky, hmatatelně pomoci. Jak Petr, tak Jana našli smysl svého života. Jsem na ně pyšný a dávám jim na dálku (až do Ostravy nebo do Ladaku, jsou-li právě tam) velkého pašáka!
Dokument ČT 2:
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1131721572-babylon/415236100152010
