Začalo se více mluvit a psát o psychosmatice, vyjde i další kniha, a tak přidávám jednu subjektivně (amateursky, protože jsem vždy toužil být amatérem, tedy tím, který cokoliv co dělá, miluje) podanou informaci: nelze pracovat na duchovnu a nezjistit, že abych byl zdravý a mohl kvalitně meditovat, záleží na tom, co a jak jím, ale i myslím, a poté jak žiji. Celý život jsem si všímal, že pocity člověka ovládají (jak preventivně, tak i léčebně a hojivě), a že je nejdůležitější, aby se nehádala duše s tělem.
Babiččiny a klukovské rady totiž fungovaly: když se objevila nějaká ta škvára v krvavém koleni, nebo krev po říznutí nejen kudlou rybičkou, ale i ostrou trávou, stačilo najít lístek jitrocele, přiložit a zapomenout na poranění. Tělo (dnes bych napsal nenarušované obavami) si poradilo samo a dokonale. Nebylo pak lepší zábavy, než si již svědící stroupky slupovat. A „léčit“ všechny neduhy prostě tím, že jsem na ně nemyslel. Právě tak jsme jako kluci odbíhali z louky na které jsme hráli fotbal k nejbližší řece, Zlaté Opavici, se napít. A vůbec nám nevadilo, že je občas poněkud barevná. Napili jsme se a hned běželi pokračovat v důležitém fotbalovém utkání (jinými slovy, vůbec jsme na cokoliv negativního nemysleli). Teprve později jsme se dověděli, že do ní vypouští odpad místní textilka, a řeka pak byla modrá, červená ale i fialová. Nikdy se nikomu z nás nic nestalo. Po letech jsem to dával k dobru na přednáškách, a dodával, že kdybych se napil z té barevné řeky dnes, kdy vím, jak je to jedovaté, bylo by mi spolehlivě špatně.
Když už došlo na nachlazení (jinak jsme běhali v dešti, lyžovali a bruslili, dokud jsme neměli tak fialové rty a nehybné prsty, že už se to dál nedalo), stačilo přiběhnout domů a vyfasovat maminčin lípový čaj a případně se vypotit pod peřinou. Běhal jsem neustále, a běhání mi vyčítali doma (já jsem vás pozorovala, a všichni běhali, ale oni se vždycky na chvíli zastavili, jen ty ses nezastavil vůbec!) i ve škole (nejhorší poznámky jsem dostával ve stylu Běhá o přestávce po chodbách!). V jednadvaceti jsem z častých zánětů středouší (rodiče se rozváděli a hádali, já to nechtěl slyšet) a po brigádě u drtiče kamene v cementárně později dostal tzv. Menierův syndrom (neustálé závratě např. při jakékoliv změně atmosférického tlaku). Ohluchl jsem na jedno ucho, a dodnes mne pronásleduje tinitus, hučení v uších. Protože mi medicína nedokázala pomoci (páni profesoři se vždy sešli, mudrovali, točili mnou na otáčecí stoličce, ale nic nevymysleli), léčba spočívala v neslané dietě a v podávání Kinedrylu: chtělo se mi pak celé dny spát. A tak jsem se rozhodl, že když mi nepomůžou doktoři, musím si pomoci sám. Pamatoval jsem si, že když na mne přijde závrať, padám jakoby na jednu stranu. A tak jsem začal házet diskem, skákat jako krasobruslař a točit se jako malé dítě – na opačnou stranu. Po nějaké době to začalo fungovat a já se dokázal ataků motání zbavit v samotných počátcích (nedocházelo na kdysi obvyklé blinkání). Později jsem už pak napořád dokázal Meniera zachytit ještě než propukly charakteristické příznaky: prostě jsem se zklidnil a vší mentální silou byl pár minut plně soustředěn na myšlenku (příkaz tělu): nepadám, nebudu blinkat.
Dnes o téměř padesát let později, potřebuji na své tělo jen dvě formy prevence (říkám tomu placebo): když to začne, v představě ihned svedu tinitus z ucha a své vnímání pískání do třetí čakry, nebo jak tomu energetickému bodu pod pupkem říkají Japonci, do hary. Tam za pár vteřin pískání zmizí. A když cítim, že by na mne mohla přijít chřipka, nebo něco jiného z nachlazení, vezmu si preventivně jeden dva Aspiriny. A teď v důchodu si prostě lehnu a dám si i odpoledne hodinového šlofíka. V mládí jsem měl šelest na srdci, tak jsem využil cest pěšky čtyři kilometry do kopce na chatu, a zdravotně dýchal: výdech o třetinu delší než nádech (třeba sedm výdechů, čtyři nádechy do kroku), a šelest se vytratil. V dobách, kdy jsem trénoval meditaci (což mne kromě jiného naučilo sedět a žít s rovnou páteří), jsem víc v mysli pracoval s pozitivními afirmacemi (před spaním jsem si opakoval ne obvyklé Nedostanu chřipku, ale: Jsem zdravý, jsem zdravý), a když už jsem si jednou pohmoždil pádem do zasněženého příkopu koleno (venčil jsem sousedovi psa) a ono oteklo, a pan doktor mne jen zval na pravidelné injekce, dvakrát jsem si koleno obalil šátkem, ve kterém jsem rozmačkal na plocho jeden tvaroh měkký, a koleno se vyléčilo.
Když mne StB dala na dva měsíce zavřít do věznice Ruzyně (za protistátní pokus zahrát na gongy na Letné), učil jsem v cele spoluvězně vyprávět vtipy, usnout co nejrychleji a být ve snech svobodný jak pták, a vyšetřovateli jsem u výslechu nejprve ukázal, jak daleko dosáhnu v předklonu rukama na zem (aby viděl, jakých pokroků jsem dosáhl při cvičení jógy na cele), a pak se ukázalo, že jsem ho svým naléháním (radil jsem mu, ať se tak nerozčiluje, když mne vyslýchá, a neustálým domlouváním ho donutil přestat kouřit – však mi taky za to poděkoval tím, že na mne pět minut rozhořčeně řval, jak teď bude před kolegy vypadat!).
Na vlastní kůži a mysl jsem zjistil a ověřil si, že lékař sice léčí, ale příroda (v podobě těla, tedy imunitního systému, kterému jsem se snažil nepřekážet) uzdravuje. Že záleží na pozitivním stavu emocí a duše, a tělo se přizpůsobí (samozřejmě jsem přestal jíst červené maso a dnes i rychlokvašené kuřecí i ryby z velkochovu, naučil sebe i své studenty myslet pozitivně, být aktivní a pomáhat druhým (nemyslet jen na sebe, k čemuž mi pomáhají mí studenti i čtyři vnoučata). Nikdy jsem neměl nic zlomeného, obvyklé podzimní nebo jarní nachlazení jsem neměl tak čtyřicet let.
Ano, platí sokolské ve zdravém těle zdravý duch, ale ještě víc platí, že zdravý duch se postará o člověka i jeho tělo. Jinými slovy, sám na sobě jsem si odzkoušel, že psychosomatika je jen současný název pro starořeckou kalokagathiu (na olympijských krách tehdy atleti soutěžili jak v hodu diskem nebo zápase či běhu, tak ze skládání poezie), a že na vyrovnaném a pozitivním vztahu mezi duší a tělem setsakra záleží. A staral jsem se pak především o duši (jógu jsem vyměnil za zenbuddhismus a jeho přímější a razantnější metody duchovní Cesty). Mimochodem, když jsem musel jednou v životě koncem 70. let min. stol. k psychologovi pro potvrzení, že jsem normální (potřeboval jsem je k žádosti o přijetí do služeb Národní galerie, že mohu sloužit jako noční hlídač), skončilo to tak, že jsem po půlhodince radil panu doktorovi, co se životem a holkama.
Jenže, všechna ta alopatická i psychosomatická medicína se zatím zabývá až příznaky a nemocemi: celý život jsem spíše příznivcem prevence. A ta nejdokonalejší je jasná, i když na ni v současnosti ještě nikdo neslyší: přestat rodit poškozené děti… přestat tak vyrábět příští nemocné (a dyslektiky a ustrašené byrokratky a jen trestající maminky a učitelky a kruté soudkyně, potenciální teroristy a nenasytné lakomce atd.).
P. S.: Jinými slovy, a to chci naznačit, tvrdím, že většina západních (a vždy to které období velmi módních a populárních) terapií jsou jen západní myslí zkopírované a upravené, tedy zjemnělé původní buddhistické (zenové) či šamanské, v té které kultuře staletími ověřené (dnes bychom řekli psychosomatické) metody. Od počátku 80. let, kdy jsem to začal sledovat, jsem (kromě např. psychoanalýzy) zažil teorii prvotního výkřiku, desítky druhů jógy, alfa a autogenní trénink, kreslení levou rukou, systemické konstelace, rodinné konstelace, západní verzi tantry, vědeckou hudební výchovu a muzikoterapii Wagnerem, ale i holotropní terapii či šamanské chození přes oheň (hurá!) atd. atp. Tvrdím ale, že nejlepším intuitivním pedagogem (což je poslední módní trend) je domorodá matka, indický guru, kmenový šaman nebo zenový mistr. Že nejlepší manželka i emancipovaná feministka je dobře porozená a nakonec žensky cítící a chovající se dívka, která mohla oslavit v kruhu přátel a rodiny svou první menstruaci (rozuměj: právě proto neustále chválící a hladící i svého manžela, a coby paní učitelka i své žáčky), a ideálně i matka nejméně tří přirozeně porozených dětí. Shrnuto: prakticky a tedy aktivně duchovní člověk je potenciálně tím nejlepším učitelem a léčitelem případně zbloudilých ignorantů (a učitelem psychosomatických přístupů k tělu a životu).
